Ztroskotání jsme nepřežili

„Proboha, tohle je tvoje poslední šance! Jdi!“ Jacques Futrelle, pasažér první třídy luxusního parníku Titanic. Sedmatřicetiletý americký spisovatel detektivek odmítl nastoupit do záchranného člunu. Dal přednost ženám a dětem.

Osud Titaniku pravděpodobně všichni známe. Knihy, filmy, dokumenty ... Nejsem odborník ani technik ani historik. Celý život se spíše zajímám o osudy lidí.

Nemohu ani nechci hodnotit, zda byl zaoceánský parník RMS Titanic (Royal Mail Ship, loď Královské pošty), patřící společnosti White Star Line, nejluxusnějším, nepotopitelným, nejdražším, největším .... Kdo tragédii zavinil, co bylo její příčinou nebo zda se jí dalo zabránit.

Faktem je, že když vyplouval 10. dubna 1912 z anglického přístavu Southampton, bylo na jeho palubě 2208 osob. Přesné počty se (dle různých zdrojů) liší, ale odhadem se jednalo o více než 1300 cestujících ve třech společenských třídách a necelých devět set členů posádky.

Na pozadí přehledu událostí počátku dvacátého století se odvíjí příběh luxusní lodi a cestujících

Dvacet minut před půlnocí 14. dubna narazil parník do ledovce. Dvacet minut po druhé hodině ranní následujícího dne klesl Titanic ke dnu. Čtyři sta námořních mil od svého cíle New Yorku.

O život přišlo 1496 osob. Z toho bylo 125 cestujících první třídy (společenská elita, průmysloví a obchodní magnáti, umělci, aristokraté ...), 168 druhé třídy (podnikatelé, měšťanské rodiny, dovolenkáři ...) a 529 osob třetí třídy (lidé různých národností, vyznání apod., kteří snili o lepším životě za oceánem). Katastrofu přežilo 712 osob. Z první třídy 199 lidí, z druhé 116, ze třetí 181, zbylých 216 bylo členů posádky.

Co o lidech, prožívajících své poslední dny na palubě luxusního parníku, víme? O tom jsem přemýšlela před návštěvou Světové výstavy Titanic v pražských Letňanech.

Výstava, kterou po celém světě navštívily již miliony zájemců, seznamuje příchozí rovněž s historií mořeplavby a velkých zámořských objevů vůbec. Díky názorným panelům si každý může udělat představu o technických vynálezech, uměleckých směrech i politické situaci v Evropě na počátku 20. století. Přenesete se do autentických prostor legendárního parníku včetně kajut i strojovny. Na vlastní oči spatříte cca stovku originálních artefaktů, vytažených ze dna oceánu.

Výhradní právo na získávání předmětů z vraku má společnost RMS Titanic Inc., jejíž pracovníci vyzvedli od roku 2010 během devíti podmořských výprav přes 5,5 tisíce artefaktů. Každý z těchto předmětů byl ošetřen odborníky a po desítkách let, strávených v 3780 metrech pod hladinou moře, v naprosté tmě, mrazivém chladu a obrovském tlaku, zakonzervován.

Před vstupem na výstavu obdrží každý návštěvník papírovou kopii palubní vstupenky s jménem a příběhem konkrétního člověka. Ty naše jsem uložila do kabelky.

Byla jsem zvědavá hlavně na lidské příběhy. S některými bych vás chtěla seznámit, vše ostatní naleznete ve fotogalerii.

Krátký příběh rodiny Goodwinových si můžete přečíst na fotografii z roku 1901, kdy se uskutečnilo sčítání lidu. Vpravo dole ve výřezu je malý Sidney Leslie, který se narodil 9. září 1910. V době ztroskotání Titanicu mu bylo 19 měsíců.

Jedno z prvních těl, které našla kabelová loď Mackay-Bennett, bylo malého chlapečka, oblečeného do teplého šedého kabátku s kožešinou na límci a manžetách. Pod ním měl teplý flanelový obleček, hnědé boty a punčošky.

Námořníci, zapojení do pátrání, byli tak dojati, že když se nepřihlásil žádný příbuzný, který by si dítě vyžádal k pohřbení, osobně doprovodili dětskou rakvičku na hřbitov a zaplatili velký pomník na památku „neznámého dítěte.“

Chlapečkova totožnost zůstala až do roku 2008 záhadou. Na základě analýzy DNA bylo nakonec dokázáno, že se jedná o Sidney Goodwina.

Na palubě Titanicu nebyli jen cestující. Někdo se o ně musel starat. Podle mne byli nejdůležitější strojníci a topiči, bez nichž by se loď z přístavu vůbec nepohnula. Ani jeden ze tří zobrazených topičů srážku s ledovcem nepřežil. Kromě Toma Hunta (uprostřed), sloužil na Titanicu také jeho bratr Albert Sylvanus Hunt a švagr William Albert Hebb. Oba jako strojníci, oba se zachránili.

Strojník George Edward Kearl (uprostřed), plavbu nepřežil. Jeho dva kolegové, Walter William Binstead a Albert James Dore měli větší štěstí.

Velice mne zaujala slovenská stopa na Titaniku. Pod jménem Louis Hoffman, vdovec, se zde se svými syny plavil slovenský rodák Michel Navratil, údajně úspěšný obchodník s látkami, který plánoval založit v Chicagu krejčovskou dílnu. Otec zahynul, jeho tělo bylo nalezeno s nabitým revolverem v kapse. Jednadvacetiletá matka Marcelle Marrianne Carretto Navratil poznala své chlapce na fotografiích v mnoha novinách, líčících jejich příběh. Okamžitě se pro ně rozjela do New Yorku a po setkání 16. května v Americe se všichni tři vrátili domů do francouzského města Nice.

Andílci (nebo také sirotci) z Titanicu. Čtyřletý Michel Marcel a dvouletý Edmond Roger.

Oproti oficiální verzi, uvedené na panelech (viz foto), je skutečná pravda zcela odlišná. Na základě pátrání dobrovolníků v archívu v Nice požádala manželka Marcelle 13. prosince 1911 o rozvod. Důvodů bylo více, dnes bychom to lakonicky shrnuli pojmem domácí násilí. O deset let starší manžel se bránil manželčinou údajnou nevěrou, která však nebyla nikdy potvrzena. Soud do vyřešení rozhodl o odebrání obou chlapců z rodiny a svěření do dočasné péče Therese Magail, vzdálené matčiny příbuzné.

Protože si však 2. ledna 1912 manžel u soudu stěžoval, že nemůže být s dětmi během svátků, dosáhl toho, že si je mohl k sobě vzít již o Velikonocích. Matce už je nevrátil.

Mezitím vyšlo najevo, že má obrovské dluhy. Neplatil za pronájem obchodu ani bytu, zanechal prázdnou firemní pokladnu a dlouhou řadu věřitelů. Protože neměl šanci získat děti do své péče, chtěl odejít do Ameriky pod falešným jménem, údajně i s manželčinými šperky a jejími celoživotními úsporami.

O jeho charakteru svědčí i historka z paluby lodi. Aby se mohl několik hodin nerušeně věnovat karetním hrám, svěřil své dva synky švýcarské servírce Berthě Lehmannové, která jako jedna z mála uměla francouzsky, a cestovala také třetí třídou.

Po záchraně chlapců se o ně na palubě lodi Carpathia starala plynně francouzsky hovořící Američanka Margaret Bechstein Haysová, která je následně ubytovala i u sebe doma v New Yorku, dokud si pro ně nepřijela jejich matka. Margaret cestovala se dvěma kamarádkami ze školy Lily Potter a Olive Earnshaw a malou fenkou pomeraniana jménem Lady. Díky tomu, že ji v přikrývkách propašovala na záchranný člun, stal se malý pejsek jedním ze tří zachráněných z celkem 12 psů, kteří na Titanic provázeli své pány. Všechny tři přítelkyně přežily.

Matka obou bratrů je celý život vychovávala ve víře, že jejich otec byl hrdina, který obětoval svůj život jejich záchraně.

Michel se po studiu na univerzitě stal profesorem psychologie. V roce 1987 se poprvé od roku 1912 vrátil do USA k uctění památky 75. výročí potopení Titaniku. V srpnu 1996 navštívil, poprvé po 84 letech, hrob svého otce. Michel Navratil ml. zemřel 30. ledna 2001 ve věku 92 let.

Edmond pracoval jako interiérový dekoratér, později jako architekt a stavitel. Během druhé světové války bojoval na straně Francie, ale padl do zajetí. Podařilo se mu utéct, ovšem na následky válečných útrap zemřel 7. července 1953 ve věku pouhých 43 let.

Více informací nejen o rodině Navratilových, ale o všech cestujících naleznete na Odkaz

Výstava Titanic je věnována památce Millviny Deanové, poslední z přeživších. Foto: Wikimedia Commons, volné dílo

Na Titanicu byla nejmladší pasažérkou (v té době jí bylo zhruba 9 týdnů). Millvina Deanová se dostala spolu s dvouletým bratrem Bertramem Verem Deanem a matkou Georgettou Evou Lightovou mezi první pasažéry z třetí třídy na palubu záchranného člunu číslo 10. Tělo jejího otce Bertrama Franka Deana nebylo nikdy identifikováno a pravděpodobně ani nalezeno. Do Ameriky se měli plavit na jiné lodi, ale kvůli stávce horníků nastoupili na Titanic.

Millvina s matkou a bratrem se vrátili se do Anglie na palubě lodi Jadran. Podle dobového tisku se děvčátko těšilo na Jadranu velké pozornosti. Pasažéři první a druhé třídy stáli ve frontě, aby si ji mohli pochovat, mnozí se s ní fotografovali.

„Stala se domácím mazlíčkem, a protože se ženy téměř praly o její přízeň, jeden z důstojníků nařídil, že si ji cestující mohou jednotlivě pochovat maximálně deset minut,“ psalo se pod fotografiemi v lodních novinách.

Že je jednou z přeživších z Titaniku se Millvina dozvěděla až ve svých osmi letech, kdy se její matka chtěla znovu provdat.

Millvina se během druhé světové války živila jako kartografka, později pracovala v nákupním oddělení inženýrské firmy v Southamptonu.

Její bratr Bertram Frank zemřel roku 1992, přesně osmdesát let po potopení Titaniku.

Miilvina Dean se nikdy nevdala a 31. května 2009 zemřela ve věku 97 let v domově po seniory v anglickém Hampshiru.

Zdroj: Wikimedia Commons, volné dílo

Došli jsme na konec výstavy. Sáhla jsem do kabelky, vytáhla palubní lístky. Na tom mém stálo jméno Thomas Andrews Jr. Devětatřicetiletý hlavní konstruktér společnosti White Star Line. Když se Titanic začal potápět, do poslední chvíle obcházel cestující, dohlížel na správné oblékání záchranných vest, pomáhal lidem do člunů, snažil se, aby byly co nejvíce obsazovány. Když si všiml, že je v jednom pouze 28 osob, důrazně přikázal, aby byly naplněna plná kapacita šedesáti lidí. Naposledy byl spatřen v kuřáckém salonku první třídy ve dvě hodiny a deset minut ráno. Jeho záchranná vesta ležela na jednom ze stolků, on sám stál před krbem, ruce zkříženy na prsou a hleděl do prázdna. Stevard, který jej takto zastihl, se pokusil přimět jej k záchraně života, ale stavitel odmítl a nabídl mu svou záchrannou vestu. Deset minut nato se Titanic potopil. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Zdroj: Wikimedia Commons, volné dílo. Portrét Wallace Hartleyho publikovaný v The Illustrated London News (květen 1912)

Ani partner si nepolepšil. Henry Hartley Wallace, třiatřicetiletý vedoucí lodního orchestru. O své práci na Titaniku se dozvěděl dva dny před vyplutím, krátce po svém zasnoubení. Tou dobou již měl za sebou přes 80 plaveb.

Do poslední chvíle prý se svými kolegy hráli, aby pomohli udržet cestující v klidu.

Po mnoha strastiplných cestách se jeho housle dostaly do Muzea Titanicu v loděnicích Belfastu, kde byla loď postavena. Mají dvě velké praskliny a již na ně nelze hrát.

Ani jeden z nás, v podobě reálných postav z Titanicu, plavbu nepřežil.

„Na místě, kde se tyčil Titanic, zůstal už jen oceán, který ve své nekonečné dálce sahal až po horizont a pohupoval se, jakoby se nic nestalo. Jeho hladina nijak nenaznačovala, že vlny právě pohltily nejúžasnější loď, jakou kdy lidská ruka vytvořila ...“ To jsou slova jednoho z pasažérů druhé třídy, přeživšího Lawrence Beesleyho.

************************************************************

In memoriam

Poděkování tvůrců výstavy patří Paulu Henrimu Nargoeletovi (1946 - 2023), který se významně podílel na získání mnoha artefaktů, které jsou součástí výše uvedené výstavy.

V roce 1987 zorganizoval první výpravu za účelem vyzvednutí předmětů z vraku Titaniku pro společnost RMS Titanic Inc. Stál v čele celkem šesti z osmi expedic včetně té z roku 1998, při níž byl vyzdvižen největší a nejtěžší nález – 17tunový kus trupu Titaniku. V roce 2010 se stal ředitelem podmořského výzkumu a vedl technologicky nejvyspělejší ponor, během něhož byla pořízena vůbec první sonarová mapa celého vraku.

Držel rekord v počtu sedmatřiceti pilotovaných ponorů k vraku lodi. O svůj 38. ponor se pokusil 18. června 2023, kdy spolu se čtyřmi dalšími účastníky expedice zahynul v hlubinách Atlantského oceánu.

Když se Paula Henriho ptali, proč se k vraku stále vrací, odpověděl: „Žádný z těch ponorů nebyl stejný. Nikdy jsme neviděli totéž – pokaždé to byl nový zážitek.“