Vrátí se Malé Hluboké její dřívější lesk a sláva?

Zámek Hlubokou zná asi každý. O existenci Malé Hluboké jsem ještě před deseti lety neměla ani tušení. Dokud jsem náhodou nejela okolo. Stavba mne zaujala, vyfotografovala si ji a následně našla na internetu zajímavé informace.

Zámek v Českém Rudolci je nazýván Malou Hlubokou díky své nepřehlédnutelné architektonické novogotické podobě se zámkem v Hluboké nad Vltavou. Najdeme jej na pomyslném vrcholu trojúhelníku mezi Slavonicemi a Dačicemi v oblasti tzv. České Kanady v jižních Čechách.

První písemný historický zápis z roku 1353 zmiňuje vladyku Pešíka z Rudolce, který koupil místní gotickou vodní tvrz od svého mladšího bratra. Název obce Rudolec poukazuje na těžbu rud v okolí. V průběhu staletí se pak majitelé tvrze střídali jak na běžícím páse.

Zhruba o tři sta let později nechala jedna z majitelek, hraběnka Tokelli, své sídlo přestavět na renesanční zámek a začala též se zvelebováním jeho okolí. Do téže doby se datuje vznik pivovaru, lihovaru a parku se skleníky včetně oranžerie, v níž se, jako v první v Evropě, podařilo vypěstovat ananas.

Na konci 17. století nechali další majitelé Trautenstein-Falkensteinové zámek přestavět v barokním duchu.

Srpen 2016

Srpen 2026

Vracíme se do současnosti a já po deseti letech zpět do Českého Rudolce. Opravená dominanta zámku, třicetimetrová hranolová věž, tyčící se ze středu objektu, září do daleka. Na každé hraně je zakončena miniaturní věžičkou a obepnuta cimbuřím. Přestože je zámek i se zámeckým parkem od roku 1963 zapsán do seznamu státních kulturních památek, vše vypadá stále stejně.

Vcházíme do bývalé budovy správce parku, rekonstruované na informační centrum. Kupujeme vstupenky na prohlídku zámku, mezitím si prohlížím historické fotografie, jimiž je velice přívětivý interiér vyzdoben.

Pohled na zámek zvenčí je na první pohled více než deprimující. Po seznámení se s nelehkým osudem zámku se však pomalu přestáváme divit.

Vstupujeme do zámku

V přízemí si prohlížíme výstavu nalezených původních artefaktů (foto vpravo) ze zámku, nalezených při rekonstrukci, historické fotografie zámku a jeho majitelů.

Zaujaly nás také ručičky hodin, které zde byly kdysi nainstalovány. Dnes odpočívají na torzu děla, které si zahrálo v pohádce S čerty nejsou žerty.

V prvním patře okukujeme ze všech stran model zámku (v galerii) a fotografie a předměty z II. světové války a ze zajateckého tábora z nedalekého lesa, kterým prošlo až 100 000 až 150 000 německých válečných zajatců. Se svojí rozlohou cca 160 ha se zařadil mezi největší v České republice. Více informací ve fotogalerii.

Mezitím velice pozorně nasloucháme poutavému vyprávění naší průvodkyně. Chvílemi je to dost těžké, protože její výklad neustále přerušují rozjívené děti, které návštěva zámku evidentně nebaví a rodiče to nezajímá. Paní průvodkyni patří za její pevné nervy a trpělivost náš neskonalý obdiv.

Novodobá historie zámku se se začala psát po požáru v roce 1860, kdy se stal majitelem major ženijního vojska rakouské armády rytíř Michael Angelo Ritter von Picchioni.

Hlavním motivem erbu jeho italského rodu je stříbrný holub s olivovou ratolestí v zobáku v modrém štítě. Hlavní motto Pro rege et regno znamená v překladu Za krále a vlast.

Tehdejší majitel zámku, vynikající stavební inženýr, si sám vypracoval plán přestavby ve stylu romantické tudorovské anglické novogotiky, jejímž byl obdivovatelem.

V malé jihočeské vesničce tak vzniklo nevídané dílo, jemuž byl vzorem italský zámek Miramare (na snímku dole) na skalnatém výběžku v Jaderském moři, cca sedm kilometrů od Terstu. Pro sebe a svou rodinu si jej nechal postavit rakouský arcivévoda Ferdinand Maxmilián (pozdější mexický císař).

Kromě Malé Hluboké zanechal Michael Picchioni v českých zemích i výraznější stopu. Roku 1850 se stal vídeňským hejtmanem a poté se na stejnou pozici přesunul do moravské Louky u Znojma. Zde se podílel na rekonstrukci komplexu bývalého kláštera, kam se přesunula Vojenská ženijní akademie z Vídně, na níž Picchioni vyučoval a působil i jako rektor.

Jako stavební inženýr se podílel na stavbě pevnosti v Salzburku, v Přemyšlu, mladoboleslavských kasárnách či poutního kostela v Cizkrajově. Právě tak jako na obnově poutního kostela Panny Marie Bolestné zvaného Montserrat v obci Mutná nedaleko Českého Rudolce. Navrhoval také vilu pro kapitána Karla Raynocha a jeho manželku Leopoldinu v Jihlavě.

Takto vypadaly zámecké interiéry v době své největší slávy

Vojenskou kariéru ukončil roku 1856 v Salcburku v hodnosti majora, načež byl velmi aktivní v oblasti politiky, hospodářství a kultury. Za zásluhy obdržel roku 1874 Řád železné koruny třetí třídy a o rok později byl císařem Františkem Josefem I. povýšen do rytířského stavu.

Michael Picchioni zemřel roku 1891 v Lublani, pohřben je v rodinné hrobce v Českém Rudolci.

Majitelem rudoleckého zámku se stal jeho bezdětný syn Ludwig. Po jeho smrti roku 1908 zámek přechází na jeho sestru Johannu, provdanou za německého průmyslníka Kurta Reinhartha. V manželství se jí narodily dvě děti – syn Ernst a dcera Katharina.

Vnučka majitele zámku Michaela Picchioniho Katharina (sedící uprostřed) se svou rodinou během druhé světové války

O třicet let později se nad Malou Hlubokou začínají stahovat historická mračna. Následkem uzavření Mnichovské dohody je Český Rudolec přičleněn, jako součást Sudet, k nacistickému Německu.

Protože Ernst nebyl příznivcem nacistické ideologie, ještě před vypuknutím druhé světové války odjel do Jižní Ameriky. Přestože Katharina opakovaně žádala říšské vedení o povolení vycestování za svým bratrem, nebylo jí to nikdy povoleno. Musela se tedy starat o rudolecké panství, které se za války změnilo v rekonvalescenční sanatorium pro vysloužilé německé důstojníky.

Děti manželů Reinharthových, Ernst a Katherina, po otci německé národnosti, tak prakticky vlastnili zámek až do konce druhé světové války.

Katherině se s dcerou a třemi vnoučaty podařilo za pomoci českých zaměstnanců ukrýt a později odjet do tehdejšího východního Německa. Její rodina tam žije dodnes.

Počátek devastace rudoleckého zámku se datuje do tohoto období. Původně francouzští, italští a jugoslávští váleční zajatci, kteří během války nuceně pracovali na Dačicku, následně při oslavách osvobození spolu s ruskými „osvoboditeli“ zámek vyrabovali. Považovali jej pozůstatek nacistické nadvlády.

Jaké asi byly osudy těchto mužů?

Od léta roku 1945 zámek sloužil jako lazaret nedalekého zajateckého tábora pro německé vojáky, kterým prošlo možná až 150 000 mužů. Podle dokumentu na fotografii vlevo je patrné, že někteří z vojáků své zajetí nezvládli. Další zajímavé dokumenty ve fotogalerii.

Poté byl zámek několikrát vykraden a koncem roku 1945 přešel do vlastnictví státu.

Další rána přišla po roce 1948. Zámek byl znárodněn a většina budov přidělena k užívání místnímu ředitelství Československých státních statků jako ubytovna pro zaměstnance a případné brigádníky, než pro ně statky postaví nové byty. Původně zdobené stěny byly vybíleny vápnem, střechy se začaly propadat, suterén zaplavovala voda a barokní skříně zaměstnanci a brigádníci používali jako latríny.

To okno je již opravené

V polovině šedesátých let se budova zámku a přilehlé objekty ocitly ve správě Státního semenářského statku Dačice. Začátkem 70. let se částečně zřítila střecha zámku, kterou nechal Okresní národní výbor v Dačicích za cca 300 000 Kčs pokrýt měděným plechem.

Turistický průvodce z roku 1987 již zámek popisuje jako neudržovaný a poškozený. Téhož roku jej Okresní národní výbor v Jindřichově Hradci bezúplatně převedl na JZD Chýně. Faktickým vlastníkem byl stále stát. JZD, specializující se na pěstování kukuřice a chov krav a vepřů, ihned započalo s přestavbou zámku na luxusní hotel.

Na některých místech je ještě patrná původní výmalba

Naprosto nereálný a megalomanský plán počítal s využitím zámku pro potřeby tenisového svazu, aerolinií, mezinárodní organizace novinářů … Z důvodu nedostatku financí nebyl nikdy dokončen, naopak, „ztratila“ se například měděná krytina střechy ze 70. let.

Vpravo dole je zakrytá studna. Dle stavu hurdisek na stropě je jasné, jak „socialistické“ opravy probíhaly

S JZD Chýně, oficiálně zaniklým k 31. prosinci 1990, poté vedl stát dlouhých osm let soudní spor, jehož verdiktem bylo potvrzeno, že zámek patří státu. Devastaci to však již nezastavilo.

Zároveň se však s českým státem soudili potomci rodiny Picchioni, do jejichž vlastnictví se zámek již nikdy nevrátil. Když jej několik let poté navštívila jedna z pravnuček původního majitele, a viděla jej v reálné podobě, dojetím prý plakala. Současným majitelům však poskytla cenné historické podklady a fotografie, které jsou k vidění nejen v informačním centru a některých místnostech zámku, ale měly by být využity i během rekonstrukce.

Úžasně zrekonstruovaná střecha

Devadesátá léta plynula ve znamení soudních sporů a neustálého střídání rádobymajitelů. V roce 2001 se majitelem zámeckého areálu stává obec, která o tři roky později vše prodává dalšímu zájemci. Na stole je další projekt na luxusní hotel. Slíbenou rekonstrukci s restaurací, masážním salonem a hipoterapeutickou konírnou však nový vlastník neuskutečnil a zajistil jen drobné opravy, například obnovu stropů a oklepání omítky. Pustošení zámku pokračuje. V roce 2007 jsou již definitivně zničeny interiéry.

O rok později jsou vstupy zazděné a zamřížované, omítka opadaná, stěny rozpraskané a prorůstající náletovými dřevinami, okna vytlučená. Zámek neměl střechu ani okna, v některých místnostech byly propadlé stropy.

Schodiště na opravenou věž je prozatím, z bezpečnostních důvodů, veřejnosti nepřístupné

Od roku 2009 se majitelem stává společnost Malá Hluboká a. s., která se v následujícím roce pustila do postupné obnovy zámku a přilehlých budov. Mezi prvními byla opravena původní součást vodní tvrze ze 14. století, později přestavěné pro potřeby správce zámku a konírny, sloužící nyní jako turistické a informační centrum.

Podařilo se zrekonstruovat třicetimetrovou zámeckou věž, byla obnovena krytina ozdobného cimbuří, část schodiště či některá z oken. Zámek byl zpřístupněn formou prázdninových prohlídek veřejnosti.

Celý objekt je kompletně odvodněn a zabezpečen kanalizací, zámek získal novou střechu. Nezbývá než doufat, že veškeré současné překážky, bránící v pokračování rekonstrukce, budou brzy zdárně překonány a my se budeme moci těšit na to, že zámek poznáme tak, jak vypadal v dobách své největší slávy.

Bývalý zájezdní hostinec (vlevo) z 18. století byl přestavěn na penzion s restaurací, v barokní oranžerii dnes fungují pivní lázně a wellness. Po 118 letech se tak obnovila tradice vaření piva v Českém Rudolci.

Podle dochovaných materiálů se pivo začalo v Českém Rudolci vařit v roce 1539. Prvními majiteli pivovaru byli vladykové z Osečan, posledními rytíř Michael Angelo von Picchioni a jeho syn Ludwig. Voda se vedla z pramenů od Matějovce, poslední zmínka je z roku 1897.

Kromě dobrého oběda se můžete podívat, jak se vaří pivo

Zájezdní hostinec byl využívaný od 18. století, kdy Rudolcem procházela poštovní stezka Vídeň – Praha. Nedaleká poštovní mezistanice vznikla roku 1712. Na přelomu 19. a 20. století zde sídlil velkostatek, později státní statky. V druhé polovině 20. století zde byla jídelna a prodejna masa a družstevní byty.

Touto gilotinou prý nestínali hlavy, ale půlili melouny. Ale – věřte tomu ...

A ještě pověst nakonec. Oblast České Kanady, respektive Slavonicko, je spojena s nechvalně proslulým loupežníkem Johannem Georgem Graselem. Právě v tomto regionu se prý nacházela rozsáhlá síť jeho úkrytů a podzemních chodeb. Traduje se, že právě on vyloupil pokladnu zdejšího pivovaru.

Vzhledem k tomu, že byl věhlasný lupič popraven oběšením ve Vídni, tyto ostatky asi nebudou jeho ...

Dodnes po něm nese jméno několik turistických tras známých jako „Graselovy stezky“, které vedou po místech jeho údajného působení.

Jeho jméno dodnes přetrvalo v češtině jako synonymum pro darebáka = grázla.

Všechny fotografie jsou autorské