Věčný souboj pravdy a lásky se lží a nenávistí

V pondělí 5. října by se dožil 90 let devátý a poslední prezident Československa a první prezident České republiky, český dramatik, esejista, disident a kritik komunistického režimu, později politik a státník, Václav Havel.

Nebudu psát o jeho zásluhách ani chybách, jichž se, jako každý z nás, občas dopouštěl. Nejsem povolána ani způsobilá k tomu, býti jeho kritikem, jak si o sobě myslí mnozí z nás.

Má vzpomínka na něj je čistě osobní. Na člověka, který, ač byl prezidentem, se ke mně choval jako k sobě rovné. Setkala jsem se s ním 18. září 1994 v Přibyslavi. Moje dvě, tehdy malé děti (8 a 9 let), od něj získaly autogram s typickým probodeným srdíčkem a ještě s nimi zažertoval. Zbyla mi nejen krásná fotografie (kterou nezveřejňuji), připomínající mně i jim vzácné setkání, ale i mnohé další.

Na Václava Havla vzpomínám jako na člověka, který si, přes vše špatné, co mu osud nachystal, zachoval čisté srdce, rovnou páteř a morální nadhled. Jako prezident opět získal naší zemi, po mnoha letech marasmu a mravního bahna, mezinárodní uznání.

Nezapomenu na jeho vystoupení v roce 1990 v americkém Kongresu. Jako první představitel země zpoza bývalé železné opony nadchl kongresmany svým humorem, myšlenkami a osobitým jazykem natolik, že se od nich dočkal potlesku vestoje.

Tuto vzpomínku píši pár dnů před komunálními volbami. Ty loňské celostátní naznačily, kam bude Česká republika kráčet v příštích letech. Zda na Západ, nebo se obrátí tam, odkud již možná nebude návratu.

Komunální politika se odehrává na trochu jiné úrovni. Místní politici se povětšinou znají a vědí, že chce-li jejich obec nebo město prosperovat, musí spolu komunikovat a spolupracovat. Napříč politickými stranami. Přesto – zkusme v sobě najít pravdu a lásku, a naplnit jimi svá srdce i mysl.

Všechny fotografie jsou autorské