Slavonice jsou renesanční bránou do České Kanady

Na pomezí Čech, Moravy a Rakouska najdete nevelké jihočeské městečko Slavonice. Pro svou ojedinělost bylo přesně před pětašedesáti lety, 31. srpna 1961, vyhlášeno městskou památkovou rezervací, loni oslavilo 765 let od založení.

Českou Kanadou je nazýván přírodní region s hlubokými lesy, zajímavými skalními útvary, mnoha rybníky, původními loukami, faunou a flórou, vyznačujícími se bohatou rozmanitostí druhů.

Nedaleko Slavonic najdeme zámek Malá Hluboká v nedalekém Českém Rudolci a město Dačice, proslulé vznikem kostkového cukru.

První písemná zmínka o Slavonicích, které jsou jedinečnou historickou a architektonickou památkou, pochází z roku 1260. Původně se jednalo o osadu, později o trhovou ves, patřící pánům z Hradce z rodu Vítkovců. Na to ostatně odkazují i pětilisté růže ve znaku města.

Na modrém štítě je nejviditelnější zlatá pětilistá růže s červeným středem, na zlatém řetězu zavěšená zlatá padací mříž se železnými špicemi a zlatá palisáda s železnými hroty. Stříbrně oděný anděl s rozepjatými zlatými křídly třímá v pravici třímá zelenou palmovou ratolest, v levici zlatou hořící pochodeň.

Původní vesnice se pomalu rozvíjela v opevněné město. Od 13. století také zřejmě vznikal propracovaný podzemní systém, který sloužil nejen jako odvodňovací, ale zároveň i obranný systém města (viz foto níže). O století později pravděpodobně došlo k rozšíření starší opevněné kruhovité osady o prostornější, mírně se svažující tržiště směrem na západ (dnešní Náměstí Míru) a zároveň o tržiště směrem na východ v podobě rozšířené ulice (Horní náměstí). Obě náměstí postupně vytvořila středověká zástavba měšťanských domů, postavených na dlouhých parcelách s úzkými dvory, jejichž zadní část zaplňovaly stodoly a hospodářská příslušenství.

Spodní část Náměstí Míru, uprostřed v pozadí renesanční kašna s kamennou nádrží, zdobená reliéfy pětilistých růží pánů z Hradce, pocházející z 60. let 16. století. Štíhlý sloupek uprostřed kašny byl prý součástí pranýře.

Soška Madony (Panny Marie Immaculaty) na toskánském sloupu (vpravo) byla ke kašně doplněna v roce 1667. Je upevněna na kouli symbolizující svět, u nohou má hada, představujícího Satana.

Šestnácté století znamenalo pro město hospodářský rozkvět. Došlo k přestavbě všech domů na obou náměstích, jejichž původní podoby se dochovaly až dodnes. Typická je zejména bohatá sgrafitová výzdoba (vedle psaníčkových sgrafit lze spatřit i složité figurální scény) a průčelí domů s typickými štíty odvozené z italské renesance. V mnohých domech jsou k vidění sklípkové klenby i cechovní místnosti s nástěnnými malbami.

Tři domy vlevo na fotografii byly vystavěny v letech 1543 až 1551. První dům zleva má atikové průčelí s obloučkovými štíty a sgrafitovými psaníčky. V mázhausu najdeme valenou klenbu, na stěnách malbu sládovnického erbu, erb pánů z Hradce a Lvů z Rožmitálu. V patře síň s kolorovanými sgrafity - novozákonní výjevy (Svatba v Káni Galilejské) s erby a německými texty. V přízemí (je zde výborná hospoda Mázhauz) prostředního domu uvidíme vějířovou sklípkovou klenbu se dvěma visutými svorníky, na stěnách jsou sgrafitové kolorované erby Zachariáše z Hradce a Kateřiny z Valdštejna a malba Kalvárie. V patře je síň s nástěnnými malbami erbů a novozákonních výjevů. Na třetím domě je atika ukončená cimbuřím. Vpravo na snímku kostel Nanebevzetí Panny Marie z poloviny 14. století, vedle 56,5 metru vysoká městská věž s vyhlídkou, hlavní dominanta města.

Po celé délce severního a části jižního okraje města vznikaly boční ulice s řadou malých domků. Dodnes se zachovaly části městského opevnění a dvě ze tří městských obranných bašt.

Severozápadní oválná bašta městského opevnění. To bylo vybudováno už ve 13. století a kromě hradeb je tvořil i vodní příkop. V 15. století bylo rozšířeno o bašty a brány byly zesíleny věžemi.

Jemnická nebo také Znojemská či Horní brána byla součástí městského opevnění do 16. století, kdy byla původní gotická brána přestavěna renesančně. Dvoupatrovou věž pokrývá sgrafitová výzdoba. V současnosti je využívána jako obytný dům. Na fotografii vlevo se uprostřed nachází průchod do ulice Jana Švermy.

Věž Dačické brány zdobí sgrafitová fasáda, v průchodu je zrestaurovaná plastika monstrance. Brána je přístupná pro návštěvníky a lze vystoupat po schodech až nahoru ke krovu. Je zde také umístěna výstava historických fotografií Slavonic. Kvůli havarijnímu stavu hrotnice byla celá konstrukce loni demontována, aby nedošlo k jejímu poškození ani ohrožení okolí. Od května do listopadu letošního roku probíhá její oprava (foto vlevo), díky čemuž byl učiněn nečekaný historický objev. Řemeslníci našli ve věžičce malou plechovou schránku s dobovými mincemi, tříkorunovou bankovkou a ručně psaným vzkazem z roku 1966. Je zde například zápis o ceně nového auta Škoda 1000 MB, která činila 44 000 korun československých. Kilogram masa jsme mohli koupit za 30 Kčs, kilo másla za 38 Kčs a kilo chleba za 2,80 Kčs.

Také na Horním náměstí najdeme pozoruhodné pozdně gotické a renesanční domy s vzácnými sgrafitovými fasádami

Dům vlevo je bývalý pivovar z druhé poloviny 16. století. V 19. století byl výrazně přestavěn. Na sgrafitové fasádě jsou k vidění výjevy z knihy Genesis (Potopa s archou Noemovou, opilý Noe, Sára vyhání Hagar, Jákobův žebřík ...). Z obou domů na snímku vpravo se dochovala pouze průčelí se sgrafity - výjevy z Knihy proroků (scéna Král David jak Prorok nad knihou) a medailony s fiktivními obrazy císařů, králů, kurfiřtů, duchovních apod.

Horní náměstí uzavírá kašna z roku 1783, tvořená osmibokou žulovou nádrží a barokní sochou sv. Floriána, ochránce proti požárům, umístěnou na pozdně gotickém pilíři. V pozadí městská věž s vyhlídkou, na niž se dostanete po vyšlapání 172 schodů. Nahoru bych se ještě vyplazila, ale dolů už ne :-(

Kostel Nanebevzetí Panny Marie je nejstarším objektem Slavonic. Byl vybudován koncem 13. století uprostřed malého nenápadného náměstíčka, které bylo do začátku 18. století pohřebištěm. Současný kostel pochází z poloviny 14. století. Na snímku kříž se zrestaurovanou sochou Krista a náhrobní desky na západní straně kostela.

Během třicetileté války (1618 až 1648) byly Slavonice vypleněny švédskými vojsky. V roce 1575 mělo město 156 měšťanských domů, z toho osmadvacet na předměstí. Po roce 1624 bylo ze 164 domů sedmdesát tři zpustlých nebo vypálených. Na dovršení všeho zdecimoval obyvatele v letech 1680 až 1681 mor. Z útrap a válek se město částečně vzpamatovalo až na přelomu 17. a 18. století, ne však na dlouho. Již na jaře roku 1750 město poškodil velký požár, který zničil čtyřicet čtyři domů a velkou část obou náměstí spolu s věží. Počínající úpadek města navíc prohloubilo přeložení poštovní cesty z Vídně do Jihlavy přes Znojmo v roce 1760. Přesto nám do dnešních dnů zůstaly zachovány buď celé domy nebo alespoň zdobná průčelí.

Dům vlevo má atikové průčelí se dvěma obloučkovými štíty. Sgrafita z roku 1559 představují náměty planetárních božstev, královských portrétů a dva biblické výjevy. V patře se nachází protestantská modlitebna s profilovaným trámovým stropem, freskový cyklus Apokalypsy ze Zjevení sv. Jana na stěnách a ilusivní arkády. Objekt je jednou z nejhodnotnějších staveb slavonického historického jádra.

Čtyřpatrový štít na domě vpravo nese arkýř na krakorcích a zpodobňuje starozákonní výjevy (Bůh - Stvořitel, Stvoření Adama, Stvoření Evy, Vyhnání z ráje, Kain a Ábel, Holubice po potopě, Oběť Abrahámova, Josef a Putifarova žena ...). Nad oknem arkýře se nachází páska se znakem asi jirchářského cechu, pod oknem znak s iniciálami WS.

Renesanční dům z poloviny 16. století má v přízemí hřebínkové a v patře sklípkové klenby. Patro je vyloženo na krakorcích. Sgrafita připomínají mytologická témata (např. Ikarův pád – vlevo nahoře) a podobizny rakouských arcivévodů (vlevo dole vedle vstupních dveří).

Členové pražského Divadla Sklep koupili v roce 1988 renesanční dům na náměstí (snímek vpravo), který po revoluci proměnili v hotel s restaurací s názvem Besídka.

Tento původně renesanční dům s gotickým jádrem byl kolem roku 1750 přestavěn barokně a je památkově chráněn. Podle pověsti se zde v roce 1718 údajně narodila císařskému páru Alžbětě a Karlu VI. dcera Marie Anna, mladší sestra Marie Terezie.

Na štítovém průčelí renesančního domu z roku 1573 vidíme sgrafitové medailony s portréty učenců a válečníků a znak kožešnického cechu. Podél portálu se nalézají tzv. hermovky. Jedná se o výzdobný prvek architektury, zobrazující postavu přecházející ve spodní části do pravoúhlého tvaru. Okolí oken lemují ozbrojenci.

Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 a vzniku Československé republiky se převážně německé obyvatelstvo snažilo o připojení města k provincii Německé jižní Moravy se sídlem ve Znojmě. Do Slavonic byla proto povolána československá armáda, aby zde udělala pořádek.

V letech 1936 až 1938 byla podél státní hranice vybudována soustava pohraničních pevností ŘOP (dle Ředitelství opevňovacích prací). Mnohé řopíky se dochovaly dodnes a jsou zásluhou nadšenců udržovány v dobrém technickém stavu a přístupny veřejnosti.

Po Mnichovské dohodě v roce 1938 se Slavonice staly součástí Sudet, fakticky tedy nacistického Německa. Z důvodu zrušení služby na odstoupeném území odešlo zpět do vnitrozemí české obyvatelstvo, zaměstnané na postech československé státní služby (např. četnictvo, financové, poštovní a drážní personál, učitelé a úředníci).

O tom všem vyprávějí příběhy skutečných lidí v Muzeu 20. století, které je zaměřeno na historii pohraničí související s obranou státní hranice. Sbírky dokumentují jak výstavbu bunkrů ve 30. letech 20. století, tak dlouhé období do roku 1989, kdy byla hranice uzavřena železnou oponou. Kromě vojenské výzbroje, výstroje a dokumentů jsou zde vystaveny i předměty z vybavení běžné domácnosti. Na snímku je vybavení německých vojáků i civilistů, ve fotogalerii další snímky.

Na nových hranicích vykonávala službu německá celní a finanční pohraniční stráž, která byla doplněna muži z okolních německých vesnic. Slavonice se staly součástí říšské župy Dolní Podunají sousedního Rakouska. Dolní a Horní náměstí bylo radnicí přejmenováno na Adolf-Hitler-Platz a Konrad-Henlein-Platz hned v první říjnové euforii roku 1938. Velkým triumfem se pro slavonické německé obyvatelstvo stal 26. října 1938 průjezd Adolfa Hitlera.

Co se týče židovských obyvatel Slavonic, většina z nich emigrovala téměř ihned po zabrání Sudet. Dle seznamu z 20. října 1938 zbylo ve městě 33 osob včetně dětí. Vznik Protektorátu Čechy a Morava pro ně znamenal počátek konce. Holocaust přežili tři lidé.

Následkem válečných útrap pak dochází na přelomu května a června pětačtyřicátého roku v celém regionu včetně Slavonic k tzv. „divokému odsunu“ německého obyvatelstva.

S restaurováním historických památek se naštěstí začalo již koncem padesátých let 20. století. Od 1. května 1950 bylo zřízeno hraniční pásmo do hloubky dva až čtyři kilometry. Osoby starší 15 let s trvalým bydlištěm v tomto pásmu nebo osoby, které do pásma chtěly vstoupit, se musely prokazovat zvláštní legitimací, vydávanou ONV v Dačicích. O tři roky později byly Slavonice zahrnuty do hraničního pásma, což vedlo k téměř naprosté izolaci celého území a velmi silně omezilo i eventuální cestovní ruch v této oblasti.

Teprve v roce 1960, během reorganizace okresů a krajů, bylo zastavěné území města z hraničního pásma vyjmuto a mohlo začít využívat přínos cestovního ruchu. Což bylo štěstí i pro mne, neboť jsem tak v dětství mohla toto jihočeské městečko navštívit a poté se sem opakovaně vracet.

Z novodobé historie jsou důležité roky 2003, kdy byly Slavonice nominovány na seznam UNESCO, a 2018, kdy získaly titul Historické město roku 2017.

Mám už vytipováno, kam zajít na výborný oběd - doporučuji autentickou Hospůdku v Mázhauzu. Chuť na vynikající kávu a zákusky jsme ukojili na zahrádce stylové kavárny Kafe & hrnky, spojené s keramickou dílnou. Odtud se mi podařilo ulovit i nevšední pohled na městskou věž. K poslechu (i zazpívání si) nám zahrál mladý pouliční harmonikář.

Ve Slavonicích je pokaždé co obdivovat. Ať už je stihnete navštívit ještě letos nebo až příští letní sezónu, doporučila bych všem i prohlídku unikátní technické památky - městského podzemí.

Při toulkách městem se k nám připojil mouratý kocourek. Chvíli jsme se mazlili, a když zjistil, že pro něj nic dobrého nemáme a také už nás to moc nebaví, zamával nám ocáskem a šel zase dál.

Všechny fotografie jsou autorské