Příběh o ženském přátelství

Párkrát v životě jsem byla dotázána, co je důležitější. Zda přátelství nebo partnerství. Někteří muži totiž nedokážou pochopit, že my, ženy, máme potřebu občas poklábosit s kámoškami. Z pohledu mužů o zbytečnostech neboli o ničem.

Podobné dotazy pokládají většinou ti muži, kteří své kamarády nemají, ani koníčky nebo jinou zábavu. Logicky pak předpokládají, že s nimi žena bude trávit svůj veškerý volný čas a diví se, že tomu tak není. Že má potřebu se scházet se svými kamarádkami, zajít na kávičku nebo na dvojku. Co na tom, že většinou skončí u čaje a nějaké dobroty.

Pro nás je důležité, že si odpočineme od starostí všedních dnů, probereme novinky a spokojeně se vracíme domů. Já osobně mám i mužské kamarády a přátele, ale ráda bych zavzpomínala ...

V 8. třídě ZDŠ k nám nastoupil nový spolužák. Měl o rok mladší sestru a dva asi desetileté bratry, dvojčata. S jeho sestrou Zuzanou jsem se poměrně brzy skamarádila, se spolužákem i oběma malými bratry také. Se Zuzkou jsme si byly čím dál bližší, naše kamarádství přerostlo v přátelství, chodila jsem i k nim do rodiny a poznala oba rodiče. Bylo mi u nich vždy velice dobře.

Šla léta, obě jsme skončily základku a pokračovaly ve studiu, každá jinde. Její rodina i s dětmi se mezitím odstěhovala na druhý konec republiky. Přesto jsme se Zuzkou zůstaly stále v kontaktu. Psaly jsme si, telefonovaly, občas se navštívily. Tedy ona mne, protože bydlela někde v Praze v podnájmu. To už se psala osmdesátá léta. Někdy v roce 1983 se Zuzka najednou objevila. Svěřila se mi, že je zamilovaná do staršího ženatého muže. Probíraly jsme to ze všech stran, řešily, brečely, trápily se obě .... Mladé nezkušené holky, ale byly jsme tam jedna pro druhou. Jen tak mezi řečí se zmínila, že ON je z Německa (zda Čech nebo Němec, to už si nepamatuji, ale to není podstatné). Po jejím odjezdu mi přišly ještě dva dopisy. Zdálo se mi, že mi chce mezi řádky něco sdělit. Poté už se neozvala. Pátrala jsem po ní, skončila na výslechu na StB, kde jsem se dozvěděla, že Zuzka emigrovala. Už jsem o ní nikdy neslyšela.

V polovině devadesátých let, kdy opadly vášně a emoce, jsem po Zuzce začala znovu pátrat. Adresu, kam se přestěhovala její rodina, jsem neznala, tak jsem začala hledat mezi svými a jejími spolužáky. Trvalo to několik let. Pak jsem dostala informaci, že jeden její bratr žije snad v Třeboni. Obrátila jsem se na tamější matriku s dotazem, zda by mi mohli sdělit jeho adresu. Odmítli. Mezitím se k nám dostal fenomén facebooku, začala jsem tedy hledat tam. Jenže pátrání po ženě je složité, vzhledem k vysoké pravděpodobnosti změny příjmení, navíc s předpokládaným pobytem v zahraničí.

Nakonec se mi podařilo objevit profil jejího nejstaršího bratra, mého bývalého spolužáka. Obrátila jsem se na něj, bohužel bezúspěšně. Ani mi neodpověděl.

Uběhly další roky, mezitím začala ČT vysílat Poštu pro tebe. Po zhlédnutí několika dílů, kdy tvůrci dokázali vyřešit i velmi zapeklité případy, jsem tam napsala. Asi za dva týdny mi volala dramaturgyně pořadu. Našli Zuzčina otce, který jim sdělil, že Zuzka před několika lety zahynula při leteckém neštěstí. Se svým německým manželem testovali malou cessnu, kterou chtěli zakoupit.

Takhle by asi Zuzka dnes vypadala. Obrázek vytvořen podle skutečné fotografie pomocí ChatGPT.

Zbytek dne jsem probrečela. Možná hledala Zuzka i mne, ale ... změna příjmení, bydliště ... Dodnes mi moc chybí. Nejenom, že to byla vizuálně krásná žena, ale hlavně měla krásné přátelské srdce a ryzí charakter. První, co jsem druhý den udělala, že jsem napsala všem svým kamarádům a přátelům, jak moc jsem Osudu vděčná, že mi je poslal do cesty a že je mám. Jak moc je mám ráda a že jsem a vždy tady budu pro případ, kdyby cokoli potřebovali.

Přátelství, alespoň pro mne, je druhý stupeň kamarádství, a rozhodně pro mne není prázdným pojmem. Je pro mne mnohem důležitější a cennější, než nepovedený partnerský vztah. Partner může zklamat, ale přátelé jsou tu od toho, aby nás podrželi, když je nám nejhůř.

Ano, i kamarád může zklamat. I mně se to několikrát stalo. Naštěstí pro mne to byli „jenom“ kamarádi. Těch opravdových přátel, kteří mne doprovázejí celým životem se všemi mými vzlety a pády, mám jen pár, ale vím, že se na ně mohu spolehnout. Nejen v dobrém, ale zejména v tom zlém. A oni na mne.