Popáleninám od chlebové pece jsem se vyhnula

Letos v dubnu bylo v areálu Národní kulturní památky (od roku 1978) Jana Žižky v Trocnově v otevřeno nové návštěvnické a vzdělávací centrum, jehož součástí je i rozsáhlý archeoskanzen s autentickou středověkou vesnicí.

Areál rodiště Jana Žižky v Trocnově u Borovan patří mezi nejvýznamnější kulturní památky nejen na Českobudějovicku, ale i v celém Jihočeském kraji. Na návštěvnickém centru je mimo jiné sympatické i to, že se nejedná pouze o novostavbu. Základy budovy pocházejí ze 17. století, kdy zde Schwarzenbergové měli sídlo lesní správy.

V letech 2020 až 2023 tu stavbaři, nákladem přes 50 milionů korun, vybudovali ještě archeoskanzen. Cílem autorů komplexu bylo přiblížit návštěvníkům realitu života ve středověké vesnici. Podle mého názoru se jim to povedlo na jedničku s hvězdičkou.

Vstupujeme do rozsáhlého zemanského dvorce. Vlevo největší a nejhonosnější stavba = obytný zemanský dům, vpravo stáj a maštal pro koně, v pozadí sýpka se zbrojnicí. Také další drobné stavby představují každodenní život bohatého sedláka či statkáře, neboli zemana, a jeho rodiny. Detailní fotografie níže v textu a ve fotogalerii.

Všechny budovy v arecheoskanzenu odpovídají vzhledem i zpracováním stavbám z přelomu 14. a 15. století. Vystavěny byly za pomoci dobových technologií s důrazem na ruční práci, především stylem opracováním dřeva a tvorbou střech.

Zároveň se jedná o edukační areál, představující život v dané době se všemi předměty denní potřeby a způsoby hospodaření. Ve zbrojnici například nechybí ani dobové zbraně a na volném prostranství je možné si prohlédnout i husitský bojový vůz.

Trocnov byl svým rozsahem nevelký, tvořily jej dva svobodné dvorce. Jeden patřil Žižkovým rodičům, druhý jeho strýci Mikšovi. Budoucí husitský vojevůdce zdědil rodinný statek kolem roku 1378, ale již o dva roky později jej prodal a nabídl své služby královskému dvoru.

Kromě živých prohlídek zemanského dvorce a venkovské osady jsme obdivovali mnohá středověká řemesla. Vlevo mladí pomocníci v bednářské a truhlářské dílně, vpravo pletařka rákosových výrobků. Podobnou ošatku na pečivo mám již přes čtyřicet let doma a je stále ve velice zachovalém stavu.

Připraveny byly také ukázky dobové kuchyně s ochutnávkami pokrmů. Vlevo pečení suchých bramborových placek (u nás doma se jim říkalo „vopelky“), vpravo velká chlebová pec. Ta bývala ve středověku součástí každé domácnosti (foto v galerii), někde se ale stavěly větší pro potřebu celé vesnice. Samostatnou velkou chlebovou pec odkryl archeologický výzkum v zaniklé středověké vesnici Svídna na Slánsku. Obecní pece se u nás na vesnicích stavěly ještě v první polovině 19. století. Když jsem hledala nejvhodnější pozici na vyfotografování chlebové pece, pekařka v modrých šatech na snímku vlevo ihned přiběhla: „Dejte pozor, ta pec je rozpálená, nespalte se!“ Ujistila jsem ji, že až takové motovidlo nejsem, a za odměnu jsem jí pochválila nejen placky, ale i čerstvý chléb, který jsme dostali na ochutnání.

Na snímku vlevo je interiér stodoly v zemanském dvorci. Už při vkročení dovnitř jsme cítili typickou vůni čerstvě usušeného sena a slámy. Prozkoumat jsme mohli i historické zemědělské nářadí, proutěné a dřevěné nádoby, někteří odvážlivci se pustili i do mlácení obilí cepem. Zaujala nás také došková střecha a další detaily staveb (v galerii).

Stavby v celém archeoskanzenu jsou postaveny ze dřeva zdejších smrkových lesů, zdevastovaných kůrovcovou kalamitou, nebo kombinací roubených a kamenných objektů. Všechny mají doškové (foto vlevo) nebo šindelové střechy (zemanský dvůr na úvodní fotografii). Větraný přístřešek vpravo nás pobavil. Zkuste popřemýšlet ...

Tesař otesával silné kmeny, až třísky létaly ... Povšimněte si, že je naboso. Chodidla ho prý nebolela, už je zvyklý ... Po výborném chlebu a plackách jsme ochutnali obilné a oříškové kuličky a výbornou pomazánku. Ale popravdě ... Takový dobře propečený bůček na medu a černém pivu také není k zahození.

Centrem zemanova nebo statkářova domu byla vytápěná světnice. Kromě malé chlebové pece (v galerii) zde bylo i otevřené ohniště, na němž se vařilo a peklo.

Hned v sousedství byla menší světnička, částečně vytápěná z kuchyně. Aby se zde teplo udrželo, bývaly stěny ověšené látkami nebo kožešinami. Spáry mezi trámy bývaly nejčastěji vymazávány tzv. hliněnou maltou ze směsi jílu, řezanky, plev, ale třeba i koňských žíní. Kožešinami z hospodářských zvířat, nejčastěji koz nebo ovcí, bývala například pokryta i bytelná dřevěná lůžka. Ve vyhřátých světničkách spal hospodář a nejmenší děti. Ostatní členové rodiny a čeleď spávali na lavicích ve světnici, v komorách nebo v hospodářských objektech mimo dům. Ostatní prostory domu sloužily jako spíže či úložné prostory.

Naprostou neznámou pro mne bylo tkaní na karetkách. Jedná se o tkalcovskou techniku na výrobu zdobených pásků (na snímku), při níž se místo tradičního tkalcovského stavu používají takzvané karetky - malé destičky s otvory v rozích. Historie tohoto způsobu tkaní sahá minimálně do 9. století př. n. l. Karetek se tehdy nejčastěji vyráběly z kostí, dřeva, keramiky či tvrdé kůže. Karetky, navlečené na osnovní nitě, se otáčejí, čímž vzniká mezi nitěmi mezera. Přes ni se protahuje horizontální (útková) nit, která vzor zafixuje.

Kromě hrnčířky (vlevo) nebo přadleny jsme obdivovali i další dávno zaniklá řemesla – například tkadlenu u stavu, kameníka, písaře, kušaře, provazníka, svíčkaře, barvířku a mnohá další. Další foto v galerii.

V přízemí selské usedlosti jsme navštívili historickou řemeslnou dílnu. Kromě různých dobových dřevěných i kovových nástrojů nám přítomný truhlář předvedl loupání dřeva na tradiční stolici = hoblíku. Poskytl nám také podrobný výklad běžného života v takovémto objektu. Například síň tohoto domu sloužila přes léto jako pracovní prostor, ale během zimy zde byla ustájena i drobná zemědělská zvířata. Konkrétně tento dům byl postaven podle výsledků archeologického průzkumu (60. léta minulého století) zaniklé středověké vesnice Pfaffenschlag u Slavonic, zničené husity v 15. století.

Ve venkovské osadě se usadil také švec a brašnář. Kromě opravy starých nebo šití nových bot vyráběl také opasky, čelenky, váčky na mince i větší brašny. Tito tzv. bezzemci měli před svými domky alespoň malé zahrádky na zeleninu nebo pár okrasných květin, za domkem dva řádky řepy nebo na dvorečku chovali pár slepic nebo kachen.

K jednomu z obydlí bezzemka mají v archeoskanzenu pěknou legendu. Podle ní se v osadě usadil potulný mnich, kterému se zde zalíbilo V klidu zde sepisoval latinské iluminované církevní traktáty, na zahrádce pěstoval bylinky a choval kozy. V této světničce měl i malou chlebovou pec a také zde spal. Na snímku v galerii si můžete prohlédnout vstupní síňku, kde sušil bylinky i vypnutou kozí kůži. Více místností toto skromné stavení nemělo.

Ve zbrojnici jsme zkoumali také kožený plátový chránič s kovovými destičkami na ochranu rukou nebo těla (vlevo) a kovové chrániče předloktí, loktů a ramen. Více snímků zbraní v galerii.

Rytířskému štítu s erbem Jana Žižky z Trocnova dominuje červený rak na bílém poli. Podle heraldiků má prý tato symbolika více významů, odrážející jeho rodinné dědictví a možná i osobní charakteristiky. Rak je v heraldice často spojován s odolností, vytrvalostí a obrannou silou, což by prý mohlo odrážet Žižkovu pověst jako neohroženého a strategického vojevůdce. Bílé pole pak symbolizuje čistotu a ctnost.

Husité zpočátku bojovali v oblečení, které měli právě na sobě, ale časem se začali více chránit. Kromě ukořistěných zbraní či brnění si dokázali vykovat i své vlastní meče a zbroj. Například tato kroužková s plátovými prvky je doplněna přilbou, zvanou klobouk neboli šalíř. Další ukázky ze zbrojnice ve fotogalerii.

Po důkladné prohlídce se vracíme majestátní bránou zpět do zemanského dvora a odtud do naší civilizace. Krutostmi a válkami jsme si s minulostí hodně podobní. Nezbývá než doufat, že se nakonec vše v dobré obrátí a nějací jiní turisté si za dalších šest set let nebudou prohlížet naše současná obydlí jako my teď ta husitská.

Cestou domů nás ještě vyprovázela kozí rodinka

Všechny fotografie jsou autorské