Od hladu nás zachránila houska s máslem

V České Třebové jsem před lety našla pár spřízněných duší. Moc se nevídáme, o to více si telefonujeme a píšeme. Těžký úraz mé přítelkyně nás letos donutil za ní vyrazit. Léčí se nedaleko, na prohlídku města tak nezbylo moc času.

Po několikahodinové cestě v tomto nadmíru teplém počasí jsme se ubytovali, a protože jsme dostali hlad, rozhodli jsme se zajít na pozdní oběd. Pojďte tedy se mnou na krátkou procházku.

Česká Třebová je známá především jako železniční uzel. První vlaštovkou bylo zprovoznění železniční trati z Olomouce do Prahy v roce 1845. O čtyři roky později sem začaly jezdit vlaky až z Brna, čímž se z tohoto města stala důležitá železniční křižovatka.

Celé město je protkáno železničními kolejemi, mosty, nadjezdy a podjezdy. Přestože probíhá obří modernizace celého železničního uzlu za cca 20 miliard korun, budou některé spoje časem nahrazeny autobusy. Prohlídku vlakového nádraží včetně netradiční sochy českého projektanta a stavitele železničních tratí Jana Pernera rozhodně doporučuji.

Počátky osídlování České Třebové se datují do poloviny 13. století. Název města je odvozen od staroslověnského slova triebiti, tedy mýtit les. Fakt je, že v okolí jsou dodnes krásné husté lesy, jen zřídka postižené kůrovcovou kalamitou.

Na náměstí stojí renesanční Stará radnice z roku 1547, sloužící k reprezentaci a jako obřadní síň. Vpravo od ní je Nová radnice, před níž vidíme barokní Mariánský sloup z roku 1706. Na opačném konci Starého náměstí se kdysi nacházel bronzový pomník „Sbratření“, zpodobňující českého partyzána v objetí a se žhavým polibkem s rudoarmějcem. Pomník byl v roce 1996 přemístěn do blízkosti vlakového nádraží a na jeho místě dnes stojí replika italské kašny (foto v galerii).

Cestou ze Starého náměstí k Novému dojdeme ke kostelu sv. Jakuba Většího. Vystavěn byl v letech 1794 až 1801 podle plánů lichtenštejnského architekta Josefa Hardtmutha na místě původně vyhořelého chrámu s půdorysem v podobě kříže. V jeho blízkosti stojí několik soch svatých, ale mne zaujalo pískovcové sousoší Kalvárie z boku kostela. Na mohutném podstavci vzhlížejí k ukřižovanému Kristovi Panna Maria a sv. Jan (vpravo). Sousoší bylo pořízeno 18. července 1801 soukromým donátorem a třebovským měšťanem Benediktem Plocem.

Hlad nás poháněl kupředu. Do České Třebové se vracím jen občas, ale vždycky ráda. Ovšem tentokrát ...

Obešli jsme několik restaurací v okolí náměstí, o nichž vím z dřívějších návštěv. Některé měly ten den zavřeno, jiné nabídku jídel neměly. Na dotaz Proč? jsme se dozvěděli, že Prostě nevaříme. Také argument. Polovina prázdnin, po městě turisté. Asi měli všichni sebáka neboli řízek s chlebem a vajíčka natvrdo.

No nic, zeptáme se v infocentru. Tam nám jistě poradí. Neporadili. Měli ten den zavřeno.

Nakonec jsme se uchytili v Pekařství a cukrářství Sázava. Milá obsluha, vynikající obložené housky a chlebíčky, výborné zákusky a lahodná káva.

Posilněni jsme se vydali k pozdně románské rotundě svaté Kateřiny Alexandrijské, nejvýznamnější architektonické památce České Třebové a jediné dochované románské rotundě ve východních Čechách. Dřevěná zvonice (vlevo) pochází z 16. století a je vstupní branou na bývalý hřbitov. Před ní stojí kamenný kříž s reliéfem Panny Marie z roku 1782. Rotunda, lidově zvaná Kostelíček, byla postavena v první polovině 13. století.

Areál hřbitova býval nejstarším pohřebním místem ve městě a svému účelu sloužil až do doby vybudování nového hřbitova v roce 1905. V areálu dodnes zůstalo zachováno několik zajímavých, i když často poškozených náhrobků (další foto v galerii). Z bývalého hřbitova je krásný výhled do krajiny.

Díky své výjimečnosti patří stromy v parku kolem kostelíčka mezi chráněné památné stromy České republiky. Kromě jednoho jasanu ztepilého zde převažují lípy, ale najdeme zde několik javorů mléče. Kočička vpravo se nás ujala hned před vstupem a celou dobu nás provázela. Děkujeme jí za zasvěcený výklad.

Každoročně se na svátek svaté Kateřiny v listopadu koná před chalupou U kostelíčka tradiční Jabkancová pouť. Pečou zde vynikající jabkance (bramborové placky plněné tvarohem a posypané cukrem) a odpoledne začíná na prostranství před chaloupkou hlavní program s purkmistrem, policajtem a mnoha dalšími umělci s písničkami a scénkami, glosujícími současné politické a společenské dění. Garantuji vám, že něco tak dobrého jste ještě nejedli.

Krásná procházka je místním parkem Javorka, budovaným od roku 1885 kolem pramene stejnojmenné říčky

Na kamenném ostrůvku uprostřed přírodního rybníčku sedí vodník, chytá ryby, nechá se zkrápět vodotryskem a okolo plují kačenky. No není to idyla v dnešním rozhádaném světě?

Kdo by té kýčovité idylky neměl dost, může se zastavit u pohyblivého loutkového obrazu. Po stisknutí tlačítka na pravé straně ohrádky začne selka stloukat máslo, Rumcajs cválá na jelenovi, panenky se točí na kolotoči, ovčí babička se houpe v křesle a beránci se trkají. Na selku se chodí dívat zejména malé děti, ale i my, věkově již za zenitem, jsme se královsky bavili.

Na jednom z památníků nás zaujalo proroctví Jana Ámose Komenského. Možná by nebylo od věci se nad jeho slovy znovu zamyslet. Na snímku vpravo je esperantský kámen, odhalený v roce 2010 u příležitosti 50. výročí místního esperantského kroužku AMIKECO.

Pozornost si také zaslouží osmiboký bosenský pavilon z roku 1904 podle návrhu Felixe Bitschana

Na snímku vlevo je zastřešený volně přístupný pramen pitné vody přecházející do říčky Javorka, protékající celým parkem. Vlevo od pramene je pamětní deska s poděkováním těm, kteří se v letech 1888 až 1938 zasloužili o založení a udržování parku Javorka.

Vzhledem k tomu, že sluníčko už vystoupalo na své pouti poměrně vysoko, také pěkně hřálo. Mladý muž na cestičce před námi se evidentně nežinýroval a v chladné vodě se pěkně vykoupal.

V parku jsme potkali ještě různé zajímavé historické sochy a památníky, ale i betonové abstraktní plastiky a sochy ostravských studentů. Více ve fotogalerii.

Pomalu se blížil večer, nás čekala druhý den cesta do LDN za přítelkyní a následující ráno jsme se již museli vrátit.

**********************************************************

Pokud budete mít cestu do České Třebové, raději si s sebou vezměte svačinu, ať nedopadnete jako my. Ale určitě nezapomeňte navštívit chaloupku Maxe Švabinského neboli Vejrychův statek v nedalekém Kozlově. Koncem 19. století zde prázdniny trávila rodina Rudolfa Vejrycha z Prahy, za jejichž dcerou Elou sem přijel její nápadník Max Švabinský. Později chaloupku vyzdobil svými malbami uvnitř i venku.

Kuriozitka na závěr. Určitě jste si všimli znaku města s kohoutem. Například na fotografii se selkou v parku Javorka. Z heraldického hlediska patří uvedený znak s černým kohoutem s lidskou hlavou a špičatým a žlutým kloboukem do kategorie tzv. záhadných znaků, což znamená, že u nich není jasný jejich původ, ani význam.

Třebováci však mají jasno. Podle pověsti ztratil kdysi městský písař pečetidlo, za což měl být popraven. Jeho žena si naštěstí na smetišti všimla, že ztracené pečetidlo vyhrabal z hromady odpadků kohout. Tak byl písař zachráněn a od té doby je ve znaku města kohout s jeho hlavou.