Od Bílé paní chutná sladká kaše nejlépe

Hrad a zámek v Jindřichově Hradci je se svou rozlohou 3,5 hektaru po Pražském hradu a zámku v Českém Krumlově třetím největším zámeckým komplexem České republiky. Pokusím se vám jej představit trochu jinak než oficiální průvodci.

V posledních letech se na jindřichohradeckém zámku stalo o Velikonocích pěknou tradicí rozdávání sladké kaše Bílou paní, a to přímo v „černé kuchyni“ z 15. století (úvodní foto).

Návštěvníci si navíc mohou procházet tzv. Adamovo stavení – reprezentační prostory prvního patra renesančního křídla sami svým tempem, bez průvodců.

Hned na schodišti upoutá pozornost výřez z obrazu Dělení růží, namalovaný v 19. století podle originálu ze 17. století ze zámku v Telči. Podle nedoložené legendy rozdělil Vítek z Prčice koncem 12. století své území na jihu Čech mezi pět synů. Vpravo dole je znázorněn symbolický vjezd nejstaršího Jindřicha do budoucího města po něm pojmenovaného s praporcem zlaté růže v modrém poli. Vlevo proti němu je Smil se standardou modré růže ve zlatém poli, přijíždějící do nedaleké Stráže nad Nežárkou. Další synové pak založili větve rožmbersko-krumlovskou, landštejnsko-třeboňskou a sezimovskou. V průběhu staletí se však jména synů i panství měnila, tak kdo ví, jak to vlastně všechno tenkrát bylo ...

V Pážecím pokoji vás ohromí raně renesanční dvojdílná šatní skříň z roku 1515 s erby Adama I. z Hradce(zahájil přestavbu původního hradu na zámek) a jeho manželky Anny z Rožmitálu. Tento impozantní kousek nábytku byl pravděpodobně součástí její svatební výbavy a je patrně nejstarší šatní skříní v českých končinách. V době, kdy byla zhotovena, sloužily k účelu uchování šatstva ještě stále truhly.

S hlavami vyvrácenými nahoru si pomalu přejděte do Pokoje smyslů. Na kazetovém stropě vlevo představuje žena s květinami Čich, vpravo žena s jablky Chuť. Na dalších vyobrazeních se skrývá Zrak a poslední pole zobrazuje pomocí zvířat všech pět smyslů pohromadě.

Původně audienční sál byl časem přeměněn na jídelnu, kde pozornost příchozích upoutá obraz Glorifikace zachránění Viléma Slavaty a jeho přátel při vyhození z oken Hradu pražského. Nemajetný východočeský šlechtic Vilém Slavata se na jindřichohradecké panství přiženil díky sňatku s Otýlií Hradeckou, jedinou dědičkou celého jmění po Adamu II. Skutečný portrét pozdějšího nejvyššího kancléře Viléma Slavaty naleznete na obrazu nad krbem na fotografii kabinetu v galerii. Dožil se požehnaných 80 let a jeho paměti jsou mimořádnou studnou informací o životě v Čechách v prvních desetiletích 17. století.

Na Rožmberské chodbě byly od 19. století vystaveny portréty všech předků tehdejších majitelů zámku. Ve fotogalerii si nad dveřmi všimněte obrazu Jana Karla Jáchyma Slavaty, generála řádu karmelitánů. Když byl požádán, aby jako poslední mužský potomek vystoupil z řádu a ujal se osiřelého panství, odpověděl: „Když rod Slavatů snad zhyne, svět přece nezahyne.“ Napravo od něj ohromí svou velikostí obraz ze 17. století s názvem Zvířata opouštějící archu Noemovu. Nejzajímavější je však fiktivní portrét Perchty z Rožmberka, zdejší Bílé paní (na snímku). Poznamenána nešťastným manželstvím s Janem z Lichtejnštejna jej proklela na smrtelném loži, a proto se dodnes zjevuje na rožmberských zámcích. S tím se pojí i pověst o barvě jejích rukaviček. Jaká, zda skutečnou „Bílou paní“ nebyla náhodou jiná šlechtična a jak je to s podáváním sladké kaše poddaným o Velikonocích, to už si budete muset vyslechnout na zámku sami.

Vracíme se tak do více než pět set let staré ,černé kuchyně´, nacházející se pod Černou věží s hladomornou. Tu si můžete prohlédnout v galerii na snímku nádvoří, v pozadí za starobylou studnou, hlubokou 34,5 metru a opatřenou barevnou pozdně renesanční mříží se zlatou hradeckou růží na vrcholu. Výška a obvod Černé věže jsou stejné – 32 metrů. Posledními obyvateli hladomorny byli v roce 1846 dva medvědi, které si z cest po Rusku přivezl hrabě Jaromír Černín.

Průhledem z velkých arkád do zámecké zahrady jistě vaší pozornosti neujde další z jihočeských renesančních perel – manýristický hudební pavilon rondel.

Téměř třináct metrů vysoký, zlatem zdobený kruhový sál, je jedinou stavbou svého druhu ve střední a severní Evropě. Kol dokola jej zdobí zlacený latinský nápis nad římsou, který v překladu zní: „Lstí hada a kvůli Adamovi a Evě jsme přišli do pokušení. Lidstvo, které stvořil Bůh, se oddalo svéhlavosti.“ Těžko dnes uvěřit, že po požáru zámku v roce 1773 sloužil rondel jako dřevník a skladiště. Pomalu tak chátral, než byl v 19. století zrestaurován a později zde vystupovala i majitelka nedalekého zámku ve Stráži nad Nežárkou a světoznámá operní pěvkyně Ema Destinnová.

Ve fotogalerii naleznete nejen snímky z rondelu a zahrady, zámeckých prostor a pokojů, ale také postel Jana Rudolfa Černína v hostinském pokoji, v níž po kapitulaci Vídně v roce 1809 několikrát přespal císař Napoleon Bonaparte. Na fotografii ze salonu si povšimněte kladívkového klavíru, na nějž v černínském domě ve Vídni hrával vznešené společnosti Wolfgang Amadeus Mozart.

Státní hrad a zámek v Jindřichově Hradci má co nabídnout, a to nejen o nedávno skončených Velikonocích. Třeba se tam někdy potkáme.

Autorka textu je zároveň autorkou všech zveřejněných fotografií.