Návštěva opery očima nanynky ze ,vsi’

Tak jsem se konečně dočkala. Po všech možných i nemožných komplikacích (viz odkazy pod článkem). V sobotu 20. června, v jednom z prvních parných dnů letošního léta, jsme vyrazili do pražské Státní opery na Verdiho Aidu.

Vzhledem k tomu, jak bylo venku a předpovědi počasí, jsme raději vyrazili s časovým předstihem. Což se později ukázalo jako dobrý nápad.

Titulní foto z programu zobrazuje Radama po vítězném boji nad Etiopany. Foto: Serghei Gherciu

Na dálnici nás chytila bouřka a taková průtrž mračen, že nebylo vidět na metr dopředu. U nejbližší benzínky jsme raději zastavili (koneckonců jsme nebyli sami) a čekali, až se nejhorší přežene.

Do Prahy už jsme dojeli v naprostém klidu a pohodě. Předem jsme se dohodli, že zaparkujeme v příslušné budově na Roztylech a do centra pojedeme metrem. Nutno podotknout, že do Prahy jezdíme nejraději autobusem nebo vlakem, proto s odložením auta v parkovacích domech nemáme zkušenosti.

V pohodě jsme zaparkovali, ale po východu ven jsme zjistili, že se zpět (po návratu z představení) dostaneme pouze naskenováním kódu z parkovacího lístku. Ten ovšem zůstal v autě. Po chvíli nervózního pobíhání okolo budovy vše vyřešil jeden telefonát.

Novorenesanční budova Státní opery září novotou do dálky

Hurá! Svištíme metrem a já si ,nenápadně´ upravuji poněkud pomačkanou fasádu. A už jsme před budovou Opery, dřívějším Smetanovým divadlem.

To bych ovšem nebyla já, aby se nevyskytl DALŠÍ problém. Den předem jsem on-line zaplatila tištěný program, jdu si jej tedy vyzvednout do pokladny. Přítomná paní mne však upozorní, že takto objednané programy jsou k vyzvednutí v hlavní pokladně Národního divadla, cca půl hodiny pěšky odsud.

Fajn … Tak ony nestačily komplikace se sháněním vhodného obutí, částečné zpoždění kvůli bouřce a lijáku a neznalosti parkovacích pravidel. Za necelých dvacet minut začíná opera, na niž se těším již několik měsíců, a já vyhodila peníze za něco, pro co si teď fakt nemohu a ani nechci (v potu tváře) dojít. I kdybych měla ještě času habakuk.

Toto je foyer

Mám sebou praštit na leštěnou podlahu a vztekle kopat nožičkama nebo to začít řešit jako dáma? Zvítězila varianta Bé. Jeden z mladých mužů, zajišťujících hladký průtok příchozích do nitra budovy, se nad nešťastnou stařenkou smiloval. Já mu doložila elektronické potvrzení objednávky a proběhnuvší platbu a on mi sehnal program od mladé dámy, která je ve foyer nabízela. Tisíceré díky oběma za jejich vstřícnost a ochotu.

Schodiště na balkony

Díky tomu nám zbyl ještě nějaký čas na kochání se rekonstruovaným neorokokovým interiérem a fotografování.

Jak už jsem psala (viz předešlé blogy v odkazech níže), nikdy jsem ve Státní opeře (ani dříve ve Smetanově divadle) nebyla. Proto jsem se fascinovaně rozhlížela po foyer i v hledišti.

Generální rekonstrukce budovy včetně vytvoření zcela nové opony podle původního originálu z 19. století trvala tři a půl roku, a je to znát na každém kroku.

Centrální lustr v hledišti byl v rámci rekonstrukce kompletně zrenovován. Ocelová konstrukce je pozinkovaná a celá potažena plátkovým zlatem.

Na snímku vlevo lóže a balkony u hlediště, vpravo pohled do jedné z lóží, vybavené pozlaceným zrcadlem.

Státní opera však jde i s dobou. Kromě mnoha zdobných prvků jsou například nové divadelní sedačky vybaveny dotykovými informačními displeji.

Každý z diváků má tak možnost si nejen před začátkem představení, ale i o přestávkách, přečíst zajímavosti o repertoáru Státní opery, aktuální inscenaci, účinkujících apod. Během představení displeje nabídnou titulky v několika jazycích. Velkým pozitivem je to, že neoslňují okolní diváky.

A komu by nestačila ani tato vymoženost, má možnost titulky sledovat na čtecím zařízení nad portálem jeviště (na snímku vlevo dole uprostřed).

Jedinečnost mého zážitku umocňovalo nejen prostředí. Ač jsem se chystala do Prahy s poměrně velkými obavami ohledně vhodného obutí a oblečení (ano, vím, že do Národního divadla se dnes už chodí naprosto běžně v džínách a mikině), byla jsem velice příjemně překvapena.

Většina návštěvníků byla svátečně oblečena, pánové v obleku, některé dámy s vějíři, jiné dokonce i v dlouhých večerních toaletách. Nepopírám, že se pár výjimek v tričkách, kraťasech i džínách objevilo (foto vpravo).

A nyní k samotné opeře. Aida patří k nejslavnějším dílům Giuseppa Verdiho. Příběh nešťastné lásky etiopské princezny, sloužící jako otrokyně egyptské královské dcery Amneris, a statečného egyptského vojevůdce Radama zná snad každý. Z dnešního pohledu se jedná o klasický milostný trojúhelník. Dvě ženy milují jednoho muže.

Kněží a shromážděný lid oslavují vítězství Radamových vojáků nad Etiopany. Nikdo netuší, že titíž budou za krátký čas požadovat jeho smrt ... Foto: Serghei Gherciu

Jak to asi může dopadnout? Právě tím je tento příběh nadčasový. Zažíváme jej všichni, dnes a denně. Naštěstí se nikdo z nás nemusí rozhodovat mezi láskou a povinností k vlasti ani své lásce obětovat život.

Ač byl originál v italštině, titulky jsem si nečetla. Připadala jsem si tak trochu jako Pretty Women. Akorát ty brilianty na krku mi chyběly. Ale zaprvé Aidu znám a za druhé překladu nebylo potřeba.

Nádherná Verdiho hudba, úžasná scéna významného egyptského malíře Hafíze Abdela Farghali, režie Petara Selema, překrásné historické kostýmy Josefa Jelínka (mj. Český lev 2002 za film Andělská tvář). To vše ke mně promlouvalo.

Naprosto uchvácena jsem však byla pěveckými výkony. Aida v podání mladé italské sopranistky Daniely Schillaci neměla konkurenci, a právě tak princezna Amneris mezzosopranistky Kateřiny Jalovcové, sólistky Opery Národního divadla od roku 2006.

Možná se teď budete smát, ale během téměř tříhodinového představení jsem měla několikrát slzy v očích. K nejdojemnějším scénám patří prosba zoufalé Aidy o smilování bohů nad její nešťastnou láskou v závěru prvního obrazu prvního dějství, a prozření žárlivé Amneris v prvním obraze čtvrtého dějství. Scéna uvědomění si, že poslala milovaného muže na smrt jen proto, že není tou vyvolenou v jeho životě, dokáže dojmout i ta nejotrlejší srdce.

A ještě jedna věc mne fascinovala svou nadčasovostí. Ač všichni včetně samotného Radama vědí, že se až tak úplně nejednalo o zradu svého národa, ale spíše uřeknutí se před milovanou osobou, mají kněží = zde v osobách soudců, jasno. Radames je zrádce, a jako takový si zaslouží smrt. Načež zfanatizovaný dav jásá ...

Pohled do orchestřiště během přestávky

Nelze opomenout ani herecké a pěvecké výkony dalších představitelů - arménského tenoristy Hovhannese Ayvazyana jako Radama, gruzínského barytonisty Nikoloza Lagvilavy v roli Aidina otce, etiopského krále Amonasra a mnoha dalších.

Za zmínku stojí rovněž skvěle sehraný orchestr Státní opery pod taktovkou německého dirigenta Stephana Ziliase s nepřeslechnutelnými trubkovými sóly i baletní a pěvecké davové scény.

Je po deváté hodině večer. Státní opera se s námi loučí, venku pomalu zapadá slunce. Vrátíme se ...

Premiéra současné inscenace se konala roku 1994, což z ní činí nejdéle nasazený titul současného repertoáru Státní opery, ale zároveň i jednu z nejúspěšnějších inscenací této scény.

Vraceli jsme se domů plni dojmů, ale zároveň i hladoví. Dopřáli jsme si tedy cestou dobrou večeři a já už se teď těším na další kulturní zážitky.

Odkaz

Odkaz

Všechny fotografie jsou autorské, není-li uvedeno jinak