Na operu bosa nebo v lodičkách?

Poslední den loňského roku jsem dostala jako dárek dva vouchery do Zlaté kapličky. Tam jsem byla naposledy snad „minulou válku“, proto jsem měla obrovskou radost a jala se ihned na internetu zkoumat programovou nabídku.

Výběr jsem musela přizpůsobit platnosti voucherů a našim časovým možnostem. V první řadě mne napadla klasika. Činohra a přímo v Národním.

Byvše „konzervou“, vyloučila jsem představení metaforického autorského divadla a poté ta, kde jsou použity tabákové výrobky, výstřely, umělá krev, vulgarity, hlasité zvukové efekty a stroboskop nebo kouřostroj. Což byla skoro všechna.

Z nabídky Stavovského divadla nás zaujala pouze Audience u královny, ovšem beznadějně vyprodaná. Partner má rád operu, tak jsme začali „lovit“ i v těchto vodách. Prodaná nevěsta jako servírka, Rusalka v baloňáku, kuchtíci ve vaťácích atd. Děkujeme, nechceme.

Bezbřehá trpělivost a mravenčí detailismus přinesly ovoce. Aida ve Státní opeře. Klasika s nádhernou výpravou.

Ovšem teď přichází to nejdůležitější. Co na sebe ... Copak chlap ... Košile, kalhoty, sako, boty a jde. Ale co já? Néé, že bych nějaké ty oblečky nedala dohromady. Ale Státní opera? To opravdu není budova, kam bych chodila každou chvíli jako domů. Jasně, je jiná doba. Dress code může být i „neformální“, přeloženo tedy cokoli, co nebude roztrhané nebo špinavé.

Hmm ... Jenže, jak jsem uvedla výše, jsem konzerva. Což v mém pojetí znamená přiměřené šatičky, kabelku a ... společenskou obuv. A jsme u jádra problému neboli pudla.

Ilustrační obrázek vytvořen za pomoci AI – ChatGPT

Vlivem mnoha okolností se z mé kdysi malé nožky s vysokým nártem, která se vešla do velikosti 3,5 až 4, v dnešním číslování 36 až 37, stalo něco méně přitažlivého. Navenek to až tak nevypadá, ale pokud si nechci po pěti minutách připadat jak na mučidlech či přímo ve španělské botě, musím si pořizovat nové obutí s rozmyslem.

Vrhla jsem se tedy na internetový vyhledávač zdravotnické obuvi. Po chvíli hledání jsem našla. Renomovaný prodejce, dodávající i do specializovaných prodejen, krásné elegantní střevíčky do společnosti, vhodné i do letních měsíců. Pár kliků a penízky se z mého účtu přesunuly na ten jejich. Byl večer 10. dubna.

V pondělí 13. dubna se mi ozvala paní z oné firmy s omluvou, že mnou požadované botičky již nemají na skladě a že tedy předá pokyn do účtárny na vratku peněz. Ocenila jsem rychlost jednání a vstřícnost. Pozdě večer mi od téže paní přišel mail, že se lodičky pokusí ještě sehnat ve výstavní expozici. Obratem jsem poděkovala s tím, že preferuji telefonickou domluvu o navrácení částky.

Od té doby ticho po pěšině. Tak jsem toto pondělí 20. dubna poslala dotyčnému prodejci dotaz, kdeže je mým korunkám konec. Opět bez reakce.

Ve středu 22. dubna, již mírně nakvašena, jsem dotaz poslala znovu. Hodina sem, hodina tam .... Poté strohý mail s informací, že podepsaná paní přebírá můj případ (??) po nemocné kolegyni. Nevím po které, protože podle jména jde stále o jednu a tutéž paní, která se mnou telefonicky hovořila již 13. dubna. Mám si prý stáhnout z jejich webovek formulář, jehož prostřednictvím mám o navrácení svých peněz požádat.

Hmm ... Takže vytisknout (ještě, že mám tiskárnu doma), rúčo podrobně vyplnit (přestože mé nacionále včetně čísla účtu už mají), podepsat, nascenovat, odeslat.

Je pátek 24. dubna, 23.20 hodin. Renomovaná firma dosud peníze nevrátila a vesele si s nimi hospodaří. Už 14 dnů.

Otázka nezní, zda si mohu nebo chci koupit botičky někde jinde. Jde o princip.

Půjdu do té Opery bosa nebo v sandálech?