Mísenka, hnojník, ale i šestnáct praváků

V tuto chvíli, kdy už je (podle informací ČHMÚ) půlka republiky příznivě nazelenalá pro růst hub, už možná budou následující řádky pasé. Ale třeba to někoho inspiruje a s košíčkem vyrazí, i když se mu nebude moc chtít.

Musím se přiznat – jsem houbový šílenec. Trošku nafoukaně si o sobě myslím, že jsem „zgruntu hodná žencká“ (mnozí by to ale určitě nepotvrdili ;-) ), ale jak se dostanu do lesa v období, kdy rostou houby, měním se v regulérního šílence. Já totiž nehledám, já jen sbírám.

Svého manžela jsem kdysi v lese svlékla i z košile. Ale néé za účelem jakýchsi radovánek, ale prostě proto, že jsme objevili tolik hub, že jsem je tam nemohla nechat. Neskromně musím (zase) přiznat, že už jsme měli tři plné košíky. Ale přece to tam nenechám ... (Fotografie z té doby najdete v galerii. Kvalita není nic moc, jsou přefocené z původních analogových).

Letos to na nějakou sklizeň moc nevypadalo. Horko, sucho. Začátkem července jsme se do lesa vypravili jen tak zkusmo, a našli jsme pár pěkných masáků neboli růžovek či oficiálně muchomůrek růžových. Na kmíně byly ovšem vynikající.

Podruhé jsme vyrazili až 1. září. První, na co jsme narazili hned na kraji lesa, bylo pěkné kanapíčko.

Nicméně nás to neodradilo a šli jsme dál. Podél cesty jsme našli pár babek neboli hřibů žlutomasých. Ač je tato houba dost podceňovaná, podle mého názoru je jedna z nejchutnějších, a to hlavně do smaženice. V lese ani prašiuku.

Babky byly však pevné mladé, a hlavně zdravé, tak jsem si je doma pokrájela na sušení. V houbových směsích jsou totiž po usušení krásně žluté a vytvářejí krásnou barevnou strukturu.

Ještě dříve, než napsali své krásné blogy mí oblíbení kolegové Václav Kunft a Zdeňka Ortová, napadlo mne, že o našem neúspěšném hledání něco naškrábu. O ten „svůj“ prověřený les jsem totiž před lety vinou kůrovce přišla. Pak jsem tři roky jezdila na chalupu jinam, ale i to už zmizelo v propadlišti dějin. Tak teď hledám znovu.

A možná už jsem našla ... Houbová mapa kolem nás se začala pomalu zelenat. Jsouce zklamána z předchozího výletu do lesa, moc se mi tentokrát nechtělo. V úterý jsme měli navíc domluvený samosběr rajčat. Nahlášená kila jsme měli nasbírána raz dva, tak jsem se nechala na ty houby přemluvit.

V lese bylo lehce navlhnuto, ale jinak nic moc. Krásné muchomůrky, sem tam nějaká babka. Pak se konečně zadařilo. Veliký hřib kovář (vynikající na řízek), pár pančáků (podborováček, suchohřib nebo také sameťák) ... a najednou hříbky. Pravé.

Jenže ve mně se probudilo mé pečlivě tutlané hamounství. Uvedený les už nám jaksi více nenabídl, proto jsem partnerovi začala „nenápadně“ podsouvat, že o pár kilometrů dál byla ta mapa ještě zelenější. Co si myslel, nevím, ale nechal se poměrně lehce zmanipulovat. Takže jsme vyrazili.

Úlovek z prvního lesíčku

Vkročili jsme do dalšího lesního porostu a já se začala tetelit. Samé červené muchomůrky.

Jasně, rostou-li, zákonitě musí být nedaleko i praváci. No ... Babky, klouzci, hnojník ... Mimochodem, ten jsem viděla poprvé. Hnojník inkoustový znám, ale tento ještě ne. Ač je jedlý, nevzali jsme jej. Je velmi křehký a já si nebyla jistá, jak dlouho budeme ještě po lese pobíhat a v jakém stavu bychom jej dovezli domů. V úterý bylo skoro třicet stupňů.

Poté nás čekalo další překvapení. Jako kdyby někdo poházel po lese oloupanou kůru z mandarinek nebo pomerančů. Ještě, že máme strejdu „gůůgla“. Ten mi prozradil, že se jedná o velmi vzácnou mísenku oranžovou. Jedlou houbičku, a to i v syrovém stavu, používanou například k přípravě a ozdobě salátů. Jako téměř ohrožený druh je zařazena do Červeného seznamu hub České republiky.

Udělala jsem pár fotek a potichoučku a opatrně jsme se odplížili pryč. Doufám, že jich tam za rok najdeme mnohem více. Za odměnu na nás vykouklo pár kováříčků. Pak jsem téměř zakopla o hořčák neboli hřib žlučník. Znáte to. Krásná houbička, co se maskuje jako pravý smrkový hřib. Dokud se jí nepodíváte zespoda pod klobouček nebo neochutnáte. Šla jsem dál. Vtom se partner, který se plížil nedaleko, ptá, jak jsem na tom.

„Nic moc ...,“ povídám. „Asi pojedem domů. Jenom hořčák ...“ „Jo? A mohl bych ho vidět?,“ popichuje mne ten vtipálek. Jenže to mne nezná. Vracím se pro hořčáka, odhodlaná z něj udělat partnerovi večeři.

Jenže ouha. Vykutám jej ze země, ochutnám ... a nic. Není to hořčák, ale pravák. Rozhlédnu se ... nedaleko druhý, třetí ... Kousek popojdu ... a další.

Co vám budu povídat. I s těmi hříbečky z prvního lesa jsme jich nakonec napočítali šestnáct. Do večera bylo co krájet.

Cestou zpět jsme se ještě prošli podél přírodního rybníčku s populací ohrožených druhů ryb a obojživelníků, a okolorostoucími ohroženými druhy rostlin. Mihule, čolek, střevle, vrbina, rosnatka, vážky, vydra, lejsek a další. Prožili jsme krásný den v nádherné přírodě. Jako bonus jsme si odvezli úlovek, který nám v zimě bude tento den připomínat.

No řekněte, nejsem já šťastný člověk?

Všechny fotografie jsou autorské