Kterak Žižka vo druhý voko přišel

Uplynulý víkend se v areálu Památníku Jana Žižky z Trocnova a Archeoskanzenu Trocnov konaly, jako každý první víkend v září, Trocnovské slavnosti. Kromě středověké atmosféry, dobové hudby či soubojů mne zaujaly dva příběhy.

Trocnovský areál jsem poprvé navštívila před třemi roky. Zaparkovali jsme na takovém větším udusaném plácku, vystoupali nahoru k pokladně, kde nám neochotný pán sdělil, že „... už je zavříno ...“.

Do konce otevírací doby chybělo ještě asi půl hodiny, což jsem pánovi řekla, ale podíval se na mne tak, až se mi žaludek zkroutil do kuličky. „Už byste to nestihli ...,“ odvětil s ještě „milejším“ výrazem a bylo ...

Tak jsme si prohlédli torzo Žižkova dvorce, přečetli si pár orientačních cedulí a vydali se k domovu. Zklamáni a přesvědčeni, že už nás tam nikdo nikdy neuvidí.

Jenže ... Když jsme minulý týden přemýšleli, kam se pojedeme o víkendu podívat, zvítězil nad dvěma vinobraními právě Trocnov. Asi si klepete na čelo, ale odpověď je jednoduchá. Setkání s historikem Petrem Čornejem.

Monumentální pomník Jana Žižky (vlevo) vytvořil sochař Josef Malejovský ve spolupráci s Adolfem Benšem. Třináct metrů vysoký pomník z bílé liberecké žuly veřejnost poprvé spatřila 17. července 1960 u příležitosti otevření zrekonstruovaného trocnovského areálu.

Vpravo portrét Jana Žižky z 18. století od anonymního autora

První, co nás velice mile překvapilo, bylo nové velké parkoviště. Další novinkou je návštěvnické centrum s recepcí a milou obsluhou, několika přednáškovými sály, stálé výstavní expozice, rozsáhlé sociální zařízení, občerstvení.

Dvoudenní program s bohatou nabídkou programů pro dospělé i děti byl připraven nejen na louce pod sochou Jana Žižky, ale i v prostorách archeoskanzenu. Po dobrém jídle a obhlídce řemeslných stánků jsme si šli projít venkovní naučnou stezku.

Opravdovým zážitkem byl pro posluchače koncert plzeňského souboru Elthin, specializujícího se na interpretaci středověké a renesanční hudby. Jejich repertoár obsahuje světské i duchovní písně a skladby evropského středověku a rané renesance z doby Karla IV., Václava IV., Jana Husa či doby vlády posledních Přemyslovců. Písně, pocházející z různých středověkých rukopisů, kodexů a kancionálů, prezentují v původních starých jazycích (např. latina, stará čeština a němčina).

Stezka začíná u tzv. Žižkova dvorce (vlevo). Jeho základy byly objeveny teprve ve 20. až 30. letech minulého století. Na tomto místě se nacházel zemanský statek (v němž údajně Jan Žižka vyrůstal) se dvěma místnostmi, z nichž jedna sloužila jako kuchyně a druhá k bydlení. Přes louku pod pomníkem jsme došli až k místu údajného Žižkova narození (vpravo). Na místě pamětního kamene dříve stával dub, pod nímž se prý Žižka narodil. V 17. století jej však nechal porazit a spálit tehdejší probošt nedalekého borovanského kláštera, který se nedokázal vyrovnat s tím, že toto místo prostí lidé stále uctívali.

Poklidným lesem kolem starých rybníků s přírodními biotopy (v galerii) jsme došli k Mikšovu dvorci. Patřil prý Žižkovu strýci a jeho základy byly odkryty během stejného archeologického průzkumu jako u Žižkova dvorce. Vlevo je zrekonstruovaná devět metrů hluboká roubená studna, vpravo základy jednoho ze dvou obytných stavení.

A jak to bylo s tím druhým oslepeným Žižkovým okem? Podle historika Petra Čorneje (vpravo) existují dvě verze. Tou první je pověst, líčící odpočívajícího Žižku, kterému údajně (následkem střelby) do zdravého oka vletěla štěpina z hrušně.

Podle Petra Čorneje je však pravděpodobnější, že k poranění oka došlo při obléhání hradu Rabí mezi 10. červnem až 2. červencem 1421. Hmotnost šípů z kuše, která byla tehdy nejpoužívanější zbraní, se pohybovala mezi 25 až 50 gramy, což z nich dělá, ve spojení s rychlostí, jakou bývaly vystřeleny, velice nebezpečné zbraně. Pokud vojevůdci takový šíp udeřil do přilby s hledím, mohla mu štěpina či úlomek vletět do oka a nenávratně jej poškodit.

Nepomohla ani následná léčba v Praze. Vyloučena není ani případná infekce či postupující šedý zákal. Podle Petra Čorneje jsou to však všechno už jenom dohady a spekulace, protože lebka, nalezená v roce 1910 v Čáslavi, je už tolikrát mnohými způsoby zakonzervovaná, že už nikdy nepůjde zjistit DNA.

Kejkle s bubny a prapory – tak se nazývalo představení skupiny Fedrfechtýři z Českých Budějovic, a pravdou je, že zejména vystoupení s praporci bralo divákům dech. Více fotografií v galerii.

Že mají smysl pro humor, prokázali na samý závěr. To bylo slibů, jak nám předvedou výstřel z děla. Nakonec vyšlo najevo, že se jim – údajně vinou nočního deště – nějak „připosrazilo“, takže jak to dopadlo, můžete vidět na snímku ... :-))

Velkou atrakcí sokolnického stanoviště se stal majestátního orel východní kamčatský se jménem Gorbačov. Podle jeho majitele Jana Brože se jedná o největšího orla na světě. Tento se narodil letos 15. dubna, prakticky jde tedy o šestikilové dravčí miminko. Během dne pak sokolník předvedl dvě letová představení s dalšími svými svěřenci. Některé z nich najdete v galerii.

Komu se třeba draví ptáci nelíbili, mohl si zakoupit například slušivý klobouček z pravé ovčí vlny s halucinogenními houbičkami nebo si nechat něco vykovat od mistrů kovářského řemesla. Některé jejich výtvory ve fotogalerii.

A už nás čekalo další divadelní představení, tentokrát v podání šermířského a divadelního spolku Harcíři z Rokycan, založeného již v roce 1983.

Byl to příběh tzv. Ztracenců. Tak se nazývala jednotka lancknechtů, poskládaná převážně z válečných zajatců nebo odsouzenců na smrt. Jak dokládají fotografie, také v této scénce šlo o zajatce. Podstoupili základní výcvik a byli nasazeni do první linie. Někteří z nich však bojovat nechtěli a pokoušeli se schovat mezi diváky.

Jeden nešťastník však byl dopaden a odsouzen k smrti oběšením. Předtím ještě dostal od svých (bývalých?) kamarádů pořádně do těla. V okamžiku, kdy je vlečen pod šibenici, zazní polnice. Je vyhlášen poplach. Pokus o útěk je zapomenut, je potřeba každého vojáka.

Přichází velitel, oddíl se seřadí a pochoduje ... na jistou smrt ... Příběh, až příliš připomínající současnost.

Kromě mnoha dalších středověkých zbraní (v galerii) byl k vidění i jediný obléhací stroj pracující na principu vahadla neboli trebuchet. Býval určen především k likvidaci budov a hradeb. První trebuchet prý používali Číňané již v 5. století př. n. l. V 11. a 12. století již můžeme zaznamenat využití této zbraně u Byzantinců nebo křižáků. Trebuchety bývaly využívány také jako biologické zbraně – k metání uhynulých zvířat, hnoje nebo lidských ostatků. S rozšířením střelného prachu začala být více používána děla.

Na závěr jsme se ještě šli podívat na stálou expozici historických kostýmů z velkofilmu Jan Žižka režiséra Petra Jákla z roku 2022 v návštěvnickém vzdělávacím centru.

Přiznám se, že jsem tento film neviděla a ani se na to nechystám. Z mnoha důvodů. Výstava se mi však líbila. Filmové kostýmy jsou velice zdařilé a detailně propracované. Hlavní role ve filmu se zhostil americký herec Ben Foster a zahrálo si v něm i mnoho českých herců. Na snímku vpravo je filmový kostým Jana Žižky, v galerii další snímky.

Co mne však zaujalo nejvíce, možná i v návaznosti na hranou scénku o lancknechtech, byl citát Petra Jákla: „Lidé by měli bojovat za to, čemu věří, za svoji svobodu, ať už pomocí mluveného, psaného slova nebo třeba se zbraní v ruce, když je to nutné. Každý by se měl ozvat, když se mu něco nelíbí. Svobodu je potřeba bránit.“

Pamatujme si to.

Tohoto fešáka jsme potkali cestou do archeoskanzenu, ale o tom zase někdy jindy

Všechny fotografie jsou autorské