Kolik životů že mají kočky?

Už je to více než rok, co se rekonstruovanou ulicí nedaleko nemocnice v Havlíčkově Brodě rozlehl výbuch. V jeho důsledku došlo k totálnímu poškození obytného domu, jehož součástí byla kočičí kavárna.

Přesně 24. března 2025 se v osm hodin ráno zřítila příčka mezi kavárnou a bytem, popraskaly zdi, skla ve dvou oknech se vysypala. O osudu osmi chlupatých obyvatelů a obyvatelek kavárny nebylo nic známo.

Přečetla jsem si tu zprávu s hrůzou v očích. Jakožto dlouholetá chovatelka koček jsem si dovedla představit, jaký šok ti nebozí tvorečkové zažili, pokud jsou vůbec ještě naživu. Hledala jsem tehdy na internetu jakoukoliv zmínku o jejich osudu. Odpoledne konečně přišla dobrá zpráva. Všech osm koček výbuch přežilo, i za cenu obrovského šoku a mnoha bolestivých popálenin.

Provozovatelka kočičí kavárny Lucie Plíhalová se svými svěřenci – už v nových prostorách.

Na místě zdemolované kočičí kavárny, nedaleko havlíčkobrodské nemocnice, provozovala Lucie Plíhalová čtyři roky hostinec U Němce a o hosty neměla nouzi. Covid však gastronomickému podnikání zasadil smrtelnou ránu. Hostů znatelně ubylo, dodavatelé neustále zvyšovali ceny. Rozhodla se tedy pro změnu a během února 2025 otevřela kočičí kavárnu.

Po zhruba šesti týdnech došlo k výše uvedenému neštěstí. Pár dnů před tím začala kompletní rekonstrukce ulice včetně využití těžké techniky.

Na základě posouzení statika byl dům určen k demolici a hned ten den srovnán se zemí. Začala jsem se o osud kočiček zajímat a s potěšením kvitovala vyhlášení veřejné sbírky na Donio.

Zkontaktovala jsem majitelku a po půl roce od výbuchu (tedy v září loňského roku) ji i její svěřence a svěřenkyně navštívila v nově otevřené provozovně kousek od Havlíčkova náměstí. Okamžitě jsme se identifikovaly jako kočičí mámy a padly si hned do oka.

„To ráno jsem vstala, obstarala své domácí kočky a pejska z útulku, chystala se umýt si vlasy a vyrazit do kavárny,“ začala své vyprávění paní Lucie.

„Vtom mi volá kamarádka, že mám v kavárně vysklená okna. První, co mne napadlo, že je nějací vandalové vytloukli. Jenže kamarádka pokračovala: ,Dělej, šlehají tam plameny.´ Nasedly jsme s mamkou do auta a řítily se ke kavárně. Na místě již byli hasiči, o kočkách nikdo nic nevěděl. Nepochybovala jsem, že přežily, ale schovaly se. Přesvědčila jsem velitele zásahu, dostala přilbu a šli jsme je hledat. Byly různě poschovávané po místnosti. Všechny přežily. Vyděšené, popálené …“

Všechny kočky okamžitě převezla ke své veterinářce. „Paní doktorce patří velký dík,“ vzpomíná s dojetím.

Ze všech osmi kočiček, nalezenců z ulice, to zdravotně nejvíce odnesli sourozenci Čertík a Sajmonek. Měli popálená ouška, pacičky, čumáčky, ohořelé vousky a kožíšky. Čika poté dlouhodobě trápil průjem. Mrňousek a Lucinka se téměř rok báli nečekaného zvuku, byli neustále vyděšení a skrývali se. Rozárka s Garfieldem už se z leknutí celkem vzpamatovali. Kocourek Kája dopadl psychicky nejhůře, proto si jej majitelka nechala u sebe doma.

Sajmonek přišel v ohni o třetinu oušek a dodnes špatně slyší

Jeho bráška Čertík byl rovněž ošklivě popálený, také přišel o část obou oušek

Ze slov paní Lucie vyplývá, že večer před výše uvedeným výbuchem byl kocourek Čertík velice nervózní. „Myslím, že se mne snažil varovat. Stále chodil kolem jednoho místa, mňoukal, syčel a hrdelně vrčel. Druhý den ráno odtud vyšlehl první plamen ….“

Po návratu kočiček z kliniky se paní Plíhalové značně zmenšil její byt. K pěti vlastním kočkám a pejskovi nyní přibylo dalších osm popálenců. Nastal kolotoč braní antibiotik, preparátů na posílení imunity a potlačení stresu. Nejvíce popáleným Čertíkovi a Sajmonkovi několikrát denně natírala ouška, tlapičky a čumáčky.

Před nařízenou demolicí dostala majitelka zničené kavárny jen dvě hodiny času na vystěhování. „Nebýt dobrovolníků, vůbec nevím, jak bych to zvládla. Některé z těch lidí jsem vůbec neznala. Najednou se objevili s dodávkou, krabicemi, pytli …“

Díky tomu se část vybavení podařila zachránit, zbytek skončil v sutinách domu. Asi nikdo z nás si nedovede představit, jak se paní Plíhalová v té době cítila. Z časových důvodů nově zařízenou kavárnu nestačila pojistit. Po problémech s ubývajícími štamgasty v hostinci a zavedením nové kočičí kavárny se její život ocitl v troskách.

Projevila se však síla sdělovacích prostředků a internetu. Nejprve začali naléhat kamarádi, poté se ozvali naprosto cizí lidé, kteří se o neštěstí dozvěděli na sociálních sítích, v rozhlase, na webových stránkách deníků. Kamarádka založila sbírku na Donio (již ukončena), paní Lucie zřídila u České spořitelny stále platný transparentní účet. Lidé nosili krmení pro popálené kočky, hračky, stelivo, nabízeli svou pomoc.

Zatímco se kočičky léčily ze svých zranění na veterinární klinice, paní Plíhalová absolvovala výslechy na policii. Jednou z verzí příčiny výbuchu plynu a následného devastujícího požáru bylo i poškození kamen v kavárně. Následné vyšetřování však potvrdilo, že plynová kamna byla v pořádku. Policie událost stále vyšetřuje jako podezření z trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti.

Co nejrychleji bylo nutné najít nové prostory, vhodné pro zřízení kočičí kavárny. I přes počáteční výhrady nakonec padla volba na bývalý bar a hernu nedaleko centra.

Malbu bájného ptáka Fénixe se zachráněnými kočičkami vytvořila na stěně kavárny kamarádka majitelky

„Prostory se mi líbily, ale stav ne. Musela jsem nechat provést celkovou rekonstrukci. Rozvody vody, elektřiny, vyměnit podlahy, opravit strop, tmavé prokouřené prostory nechat několikrát přemalovat. Sotva se něco dokončilo, objevily se další skryté závady. Havarijní stav schodiště před kavárnou, oprava topení, výměna plynového kotle, nové osvětlení, protékající střecha,“ pokračuje paní Lucie.

Pro potřeby kavárny bylo třeba vybudovat nové příčky, tři toalety, rolety do oken, zavést kamerový systém, nový nábytek, dvojité vstupy, zázemí pro kočky, zabezpečení oken a dveří ….

Interiér kavárny je světlý, vzdušný, čistý a voňavý

„Dvakrát jsem musela otevření odložit. Když už bylo konečně všechno hotovo včetně obnovy venkovní fasády, začala hrozit zřícením betonová zadní zeď sousední tržnice,“ dodává majitelka kavárny.

Téměř všechno včetně veterinární péče bylo hrazeno z peněz, které se vybraly přes Donio a na transparentním účtu. I přesto se však našli závistivci, kteří Lucii Plíhalové veřejnou sbírku vyčítali.

Po stresu, který zvířecí obyvatelé zažili v souvislosti s výbuchem, trpěli velkou nedůvěrou vůči všem lidem. K osmi přeživším kočkám přibyl nový zrzavý kříženec mainské mývalí kočky, kocourek Felix.

Hlavní dohližitel Felix (vlevo) dobře zapadl do stávají kočičí party a stal se maskotem nové kavárny. Garfield (vpravo) je nalezenec z popelnice

Kočky se běžně pohybují mezi návštěvníky kavárny, v zázemí však mají i svůj soukromý pokojíček s pelíšky a toaletami.

Zákazníci si také mohou prohlédnout jakousi vzpomínkovou knihu všech kočičích obyvatel (ukázka ve fotogalerii).

„Vracejí se k nám staří zákazníci, ale objevují se i noví,“ říká již s úsměvem Lucie Plíhalová. Přesto však musela sepsat pravidla chování v kavárně. „Přišla například maminka s dítětem ve věku 7 až 8 let, jehož první otázka zněla, zda může tahat kočky za ocas. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jemu by se také nelíbilo, kdyby jej někdo tahal za uši, tak ať to nedělá. Poté, co dvakrát za sebou udeřil jednoho kocourka pěstí do hlavy, jsem maminku slušně, ale důrazně požádala, aby naši kavárnu opustili. Moc se jí to nelíbilo.“

Zvedá si mi hladina adrenalinu v krvi, ale pohledem na miciny, vyhřívající se na sluníčku, se uklidňuji. K chování onoho dítěte a přístupu jeho matky snad není co dodat.

„Moc děkuji všem lidem, kteří nám pomohli a prostřednictvím účtu stále pomáhají, i všem návštěvníkům, kteří k nám zavítají. Bez nich bych to nezvládla,“ dodává.

Rozárka s černým Čikem

Garfield s Lucinkou

Od své první návštěvy loni v září jsem se stala sice nepravidelnou, ale stálou návštěvnicí kočičí kavárny. Občas vezmu někoho s sebou, jindy přijedu sama. Kromě dobrého vína, různých dárečků s kočičími motivy pro své blízké nebo například ,kočičího lízátka´ pro mou Rozárku si pokaždé odvážím něco dalšího. Nevyslovitelného, nevyčíslitelného. Úžasný pocit pohody, klidu a štěstí.

Všechny fotografie jsou autorské, pořízené v časovém rozmezí září 2025 až květen 2026