I Antonín Zápotocký dokázal pochválit vykořisťovatele

Mám ráda historii. Literaturu, hudbu, všeobecně umění vůbec. Včetně architektury. Například do kostelů chodím obdivovat práci prostých lidských rukou. Zedníků, řezbářů, malířů, sochařů … Za vším ale hledám především příběhy.

A ty jsem našla i při návštěvě funkcionalistické Motejlovy vily v Brunce, místní části Humpolce. Jak už jsem se zmínila v článku o Medově vile, Humpolec se od konce druhé poloviny 19. století postupně stával významným centrem textilního průmyslu v Rakousko-Uhersku a následně i v Československu.

Humpolec byl po Brně a Liberci třetí největší textilní enklávou a od druhé poloviny 19. století byl nazýván „Českým Manchestrem“. Velice rychle se zde rozvíjel textilní i soukenický průmysl.

Významnou součástí soukenické výroby (viz níže v textu) byly i továrny v Brunce. Dříve malé vesničce něco přes dva kilometry od Humpolce, o níž se historické písemnosti zmiňují od roku 1902. Mnoho let zapsaná v povědomí místních spíše jako místo, kde se scházejí pochybné existence, kde často zasahuje policie a podobně.

Areál textilní továrny v Brunce u Humpolce. Bílým křížkem ve středu fotografie je označena Motejlova vila, černým křížkem „zámeček“ – bývalá administrativní budova. Více informací včetně fotografií níže v textu.

O to více jsem byla překvapena, když na mne na internetu vyjukla nabídka prohlídky Motejlovy vily. Ihned jsem si vyhledala potřebné informace a už jsem byla zachycena drápkem.

Motejlova vila z pohledu od parkoviště a vchodu do zahrady. Zlatý retrívr Sára mi později dělala průvodkyni po venkovním arálu.

Uvítala nás velice příjemná dáma (domnívala jsem se, že průvodkyně) , nabídla občerstvení a vybídla k samostatné prohlídce vily.

Impozantní vstup do vily

Otevřela se před námi přívětivá hala, plná teplého světla

Hmm, jak to tedy bude s informacemi? Začala jsem fotit krásné prostory, detaily, fascinovaně si prohlížela zachovalé interiéry. Z haly jsme vstoupili pro prosluněného obývacího pokoje,

vybaveného krásně zachovalým starobylým nábytkem (více fotografií v galerii). Z historické hudební skříně (vlevo) se z gramofonových desek linuly tóny francouzských šansonů v podání Charlese Aznavoura.

Po chvíli ke mně přistoupil usměvavý pán s neobyčejně živýma očima. Podával mi ruku a popřál hezké fotografování. Aha, další průvodce, pomyslela jsem si. Vzápětí jsem v tom byla utvrzena, neboť pán všechny návštěvníky znovu vyzval k samostatné prohlídce všech prostor vily s tím, že po nějakém čase zazvoní na zvoneček, čímž nás vyzve k společnému posezení ve vstupní hale, kde nás seznámí s historií vily a dalšími náležitostmi. Roztomilé, napadlo mne. Ach, jak jsem byla bláhová ...

Jaké bylo naše překvapení, když se pán, po našem usazení do měkkých lenošek, představil jako majitel vily Jaroslav Janeček a příjemnou dámu jako paní Sanju

Ve všech místnostech jsme si mohli prohlížet dobové fotografie nebo obchodní korespondenci.

Při pohledu ze schodiště z přízemí do prvního patra (foto vlevo) jsem si připadala jako ve filmech pro pamětníky. Mé dojmy potvrdilo čtení zápisů v návštěvnické knize (vpravo).

Všechna okna ve vile jsou vybavena unikátním uzavíracím a větracím systémem s původním kováním. Prozatím se podařilo zjistit, že byl tento jedinečný okenní systém využit pouze u další vily v Opavě. Okna jsou zhotovena ze dřeva, které na volno prosychalo pět až deset let, díky čemuž je kvalitnější a zůstává rovné. Současný systém sušení dřeva v průmyslových sušárnách tyto vlastnosti již zajistit nedokáže. Okna jsou kryta původními dřevěnými žaluziemi na lancích. Více detailů ve fotogalerii.

Po prohlídce vily a krátkém seznámení s její historií jsme byli panem Janečkem vyzváni k posezení ve společenském sále (vpravo), kde nás za pomoci krátkého dokumentu seznámil také s historií bývalé textilní továrny v Brunce a budoucnosti celého areálu.

Vila byla postavena v roce 1932 přímo naproti tomuto areálu. Na základě zadání ing. Prokopa Motejla (strýce pozdějšího ministra spravedlnosti a prvního veřejného ochránce práv Otakara Motejla), tehdejšího spolumajitele firmy „Bratři Joklové - továrna na vlněné látky“, ji navrhl architekt Jan Vaněk (mj. spolunávrhář nábytku pro brněnský hotel Avion a vilu Tugendhat).

Dvě důležitá povolení – ke stavbě vily a jejímu obývání. Vile bylo přiděleno popisné číslo 94, které mělo být umístěno na PRŮČELÝ vily (dokument vpravo).

Projektu a realizace se ujal humpolecký projektant ing. Vilém Jenč (podílel se rovněž na stavbě Medovy vily – viz odkaz výše). Díky spolupráci obou jmenovaných můžeme i v současnosti obdivovat dům, v němž se snoubí elegantní funkcionalismus 30. let minulého století s praktickým rodinným zázemím továrníkovy rodiny.

K zahradnické práci budiž připočtena ztráta času a cesta dráhou. Do haléře.

Faktura na osvětlení v domě

Naprostým unikátem je, že se interiéry vily zachovaly do dnešních dnů v téměř původní podobě. Jak je to možné? Pro odpověď se musíme trochu vrátit v čase.

Na místě dnešního továrního areálu stál od nepaměti mlýn, podle jména prvního majitele zvaný mlýn Brůnův nebo U Brůnů. Spory s radními města i okolními mlýny nakonec vedly k jeho zastavení a v roce 1825 k prodeji objektu humpoleckému cechu soukeníků. Od té doby se zdejší soukenické základně začalo říkat Brůnka.

V roce 1874 se majitelem stal zkušený a úspěšný humpolecký soukeník František Jokl, pozdější dědeček budoucích majitelů (vlevo). Jeho dva vnuci, bratři Ferdinand a Bedřich Joklovi, se v roce 1903 oženili se sestrami Lotou a Růženou, dcerami humpoleckého soukeníka Fridolína Závodského. Jako svatební dar dostali od svého otce, Františka Jokla ml., Brunku.

O rok později požádali sourozenci Jan, Bedřich a Ferdinand o zápis obchodní veřejné společnosti „Bratři Joklové, továrna na vlněné látky v Humpolci Brunce“. Na fotografiích vpravo jsou historické stroje, kterých se pracovalo až do roku 2003. Připravovaly se na nich malometrážní vzorky na výstavy a teprve po uzavření kontraktů se začalo tkát na standardních strojích. Nové stroje malometrážní série neuměly, proto byly tyto historické při velkovýrobě nepostradatelné.

S jedinou dcerou Ferdinanda a Loty Joklových Růženou se v roce 1926 oženil ing. Prokop Motejl a stal se tak nejen ředitelem výše uvedené továrny bratří Joklů, ale i zástupcem českých soukeníků při Svazu průmyslu. Od roku 1935 nahradil svého tchána Ferdinanda v textilní sekci a po roce 1938 byl dokonce zvolen jejím předsedou.

Díky pracovnímu nasazení všech majitelů, jejich odbornosti a entuziasmu se firma v budoucích letech stále rozvíjela. Byla dokončena výstavba areálu, nakoupeny stroje a zařízení, zaručující nezávislost na subdodavatelích.

V té doby bylo na Brunce zaměstnáno asi 300 lidí, převážně z Humpolce a okolních obcí. Většinou dojížděli na kole nebo chodili pěšky. Továrníci Joklové proto nechali pro své dělníky speciálně upravit nákladní automobil, v němž je do práce dováželi (na fotografii vpravo). Pod dobovými fotografiemi vyčnívá vzorek vysoké břidlice, která bude použita při plánované rekonstrukci vily na její střechu.

Pro vybrané profese, důležité pro řízení podniku a provoz (například výrobní mistry, topiče, vrátné apod.), byly postaveny tři obytné domy s třiceti služebními byty. Pracovníci dělnických profesí se ve výrobním areálu postupně dočkali parních ohříváren pro jídla, která si přinášeli z domova i modernizace šaten a sociálních zařízení. Ve volných chvílích mohli zaměstnanci i se svými rodinami využívat nedaleký rybník Peruš ke koupání a slunění, chodit na výlety a využívat další odpočinkové nabídky v okolí. Na tehdejší poměry (možná i na dnešní) věnovali majitelé továrny svým zaměstnancům mimořádnou pozornost.

Původní vybavení kanceláří

Firmě se podařilo překonat i nástrahy, spojené s okupací a II. světovou válkou. Když v roce 1946 navštívil firmu bratří Joklů tehdejší předseda ROH Antonín Zápotocký, byl majiteli velice přívětivě přijat. Nato překvapil místní komunistické činovníky prohlášením, že by si měli vážit takového pracovního prostředí a sociálního zařízení, jaké ještě nikde neviděl.

Tím se vracíme k otázce zachování původního vybavení Motejlovy vily.

Znárodnění průmyslu (nejen textilního) v roce 1948 většinou probíhalo tak, že místní organizace KSČ a ROH s podporou milicionářů během několika únorových dnů obsadily továrny, firmy a podniky a jmenovaly v nich národní správce, kteří převzali řízení.

Část sortimentu, vyráběného na Brunce

Protože byla firma bratří Joklů veřejnou obchodní společností, byl na ni dopad znárodnění mnohem horší. Všechen majetek včetně veškerého vybavení domácností byl prohlášen za znárodněný. Společníci firmy, bydlící v areálu továrny, dostali okamžitou výpověď z bytu bez náhrady a zákaz vstupu do výrobního areálu.

Ing. Motejl však byl na tuto variantu připraven a s rodinou se vystěhovali sami, aby zabránili vyvlastnění. Předem však vybral pět rodin spolehlivých zaměstnanců, které se do vily nastěhovaly a po celá léta o ni dobře pečovaly. Před svým odchodem Motejlovi navíc nechali některé cenné architektonické prvky, například velkoformátové posuvné dveře v hlavní hale (foto vlevo), zakrýt dřevěnými deskami. Díky této prozíravosti zůstala řada původních detailů uchována v mimořádně dobrém stavu a po restituci vily byla znovu odkryta.

Vila se tak díky solidnosti a spolehlivosti zaměstnanců zachovala do dnešních dnů ve velmi autentické podobě. Prohlídky se budou konat ještě během září, poté se začne vila rekonstruovat ve spolupráci s architektem Davidem Vávrou (ano, tím známým členem Divadla Sklep). Postupná obnova bude rozložena do dvou až tří let a bude zaměřena na zachování maximální autenticity použitých materiálů i architektonických detailů, aby co nejvěrněji odrážela svou původní podobu z období první republiky.

Zahradě Motejlovy vily dominují krásné vzrostlé stromy

Zážitků a příběhů však v ten neobyčejný den ještě nebylo dost. Díky vstřícnosti paní Sanji jsem měla možnost podívat se ještě do areálu a zahrady tzv. zámečku. Jedná se o bývalou administrativní budovu, součást průmyslového areálu textilní továrny v Brunce.

Stavba svým vzezřením i kouzelnými interiéry opravdu připomíná zámeček. V zahradě a pod pergolou se konají například svatby a různá společenská i sportovní setkání.

Zámeček se stejně tak jako celý areál bývalé továrny stal v roce 1949 jednou ze součástí národního podniku SUKNO Humpolec.

Tato budova se již částečně rekonstruuje. Vpravo je část unikátního dřevěného schodiště, vedoucího k bývalým kancelářím. Na zdech jsou nepřehlédnutelné plastiky.

Na zámečku žili a úřadovali Bedřich a Ferdinand Joklovi se svými manželkami, v další generaci Jiří Jokl.

Nyní slouží místnosti v zámečku panu Janečkovi jako zázemí pro práci a bydlení. Prostředí je ovšem jako na opravdovém zámku.

Z toho okna hleděl ing. Prokop Motejl ve volných chvílích na zahradu své vily, kde dováděly jeho děti

Bývalé moderní šatny a hygienické zázemí pro „vykořisťované“ zaměstnance byly za socialismu zlikvidovány a přestavěny na ubytovny pro zahraniční dělníky z tehdy bratrských socialistických států (Kuba, Vietnam, Mongolsko apod. – viz foto).

Koncem osmdesátých let klesl počet zaměstnanců pod 1300 a zisk podniku se snížil o pětadvacet procent. Přesto stále zaujímal v humpoleckém průmyslu dominantní postavení.

Po pádu režimu v roce 1989 zahraniční dělníci odešli, následovaly restituce a privatizace státního majetku. Národní podnik Sukno byl transformován na akciovou společnost SUKNO Humpolec, ale stále rostoucí ekonomické problémy vedly v roce 2003 k definitivnímu ukončení textilní výroby na Brunce.

Dva roky poté zakoupila celý areál společnost, jejímž jednatelem je již zmíněný pan Jaroslav Janeček. Budovy se rekonstruují a modernizují, jejich okolí se upravuje. Prostor bývalé textilní továrny má nové multifunkční využití a opět dává práci místním lidem.

A tím se dostáváme na začátek našeho příběhu. Jsou místa, kde se od prvního okamžiku necítíte dobře. Přitom jste tam nikdy nebyli, nemáte k nim žádnou vazbu. Ale funguje to také naopak. V Brunce jsem měla pocit dejà vu.

Kromě toho jsem si připomněla zámek Stráž nad Nežárkou, kde jsem se poprvé setkala s tím, že se sami majitelé naplno věnují svým návštěvníkům. Chovají se k nim jako k hostům. A to vůbec není obvyklé.

Za veškeré poskytnuté informace, historické fotografie, dobové dokumenty a věnovaný čas děkuji paní Sanje a panu Jaroslavu Janečkovi

Všechny fotografie jsou autorské