Gočárův funkcionalistický klenot v centru Humpolce

Ten je s největší pravděpodobností většině z nás znám jako město, kam se odstěhoval Hliník z komedie „Marečku, podejte mi pero“. Však má tento fiktivní občan ve městě také svou výstavní expozici, tzv. Hliníkárium. O tom ale jindy.

Humpolec je ale především průmyslové město s velkým množstvím bývalých textilních továren. V některých z nich vznikají v posledních letech galerie či kulturní centra.

Jejich počet v budoucnu rozšíří také Medova vila (nebo také vila Otakara Meda – na snímku). Architektonický skvost, památka z 20. století, symbol minulosti Humpolce a jeho soukenické výroby, funkcionalistická stavba dle návrhu architekta Josefa Gočára.

Autor knihy „Slavné vily kraje Vysočina“ Jan Sedlák ji uvádí jako jednu ze dvou nejvýznamnějších staveb 20. století na Vysočině. Vilu koncem roku 2024 odkoupilo Město Humpolec od původních majitelů za cca 24,5 miliónů korun a již počátkem loňského května ji zpřístupnilo veřejnosti formou komentovaných prohlídek.

Vchod do domu

V letošním roce začíná prohlídková sezóna již tuto sobotu 25. dubna. Návštěvníci mají jedinečnou příležitost projít si interiér domu i zahradu v jejich aktuálním stavu, tedy bez jakýchkoliv úprav, výmalby či stavebních prací, a zažít genius loci tohoto výjimečného místa.

Vlevo vstup do vily s ozdobným průhledem (vpravo detail). Zcela vlevo vedle vchodu garáž.

Vraťme se zpátky v čase. Již od konce druhé poloviny 19. století se Humpolec postupně stával významným centrem textilního průmyslu v Rakousko-Uhersku a následně v Československu. Vedení města i místní továrníci byli velmi pokrokoví, znalí současných architektonických tendencí a spolupracovali s předními architekty a staviteli (např. Bohumil Belada, Matěj Blecha, Emil Králíček, František Faulhammer, František Krásný, Čeněk Musil, Rudolf Pechánek, Richard Ferdinand Podzemný, Antonín Tenzer, Rudolf Stockar, Jan Zázvorka aj.).

Nejvýznamnější osobností se však stal architekt Josef Gočár (1880 - 1945). V době, kdy si úspěšný humpolecký obchodník se suknem a látkami Otakar Med rozmýšlel výstavbu svého vlastního rodinného domu, měl za sebou Josef Gočár již bohatou tvůrčí dráhu s několika vývojovými etapami, začínajícími kubismem. K nápadu oslovit Gočára přispěla Medova návštěva vzorové osady moderního bydlení v Praze na Babě v roce 1933, kde jmenovaný architekt projektoval několik staveb. Na realizaci Medovy vily se podíleli také Gočárovi studenti Vladimír Maršál a Josef Mach. V letech 1933 až 1934 tedy v Humpolci vznikla velkorysá a nepřehlédnutelná funkcionalistická stavba přímo na míru Medově pětičlenné rodině.

Medova vila (vpravo) asi v roce 1934 (historická pohlednice)

V této stavbě, podobně jako v dalších rodinných domech, na nichž tehdy Gočár pracoval, se architekt nejvíc přiblížil funkcionalistickému stylu generačně mladší vlny české architektury.

Solitérní funkcionalistická vila je situována na trojúhelníkovém pozemku v rozsáhlé parkově upravené zahradě (původně vybavené i pergolami, altánem a bazénem), obklopené sbíhajícími se ulicemi. Na stejné místo se Josef Gočár vrátil znovu v roce 1937, kdy byl vyzván k urbanistickému řešení Tyršova náměstí a umístění pomníku Tomáše Garrique Masaryka, díla sochaře Vincence Makovského, do předpolí této vily.

Vila se sochou prezidenta T. G. Masaryka, rok 1938 (historická pohlednice)

Perličkou ve vyprávění může být fakt, že socha TGM byla v historii města celkem třikrát odstraněna a znovu třikrát postavena (naposledy v roce 1990). Od té doby již společně s Medovou vilou tvoří jednu z dominant města.

Kromě návrhu funkcionalistické vily Otakara Meda přinesl Gočár do Humpolce závan soudobých avantgardních tendencí, které se do té doby městu vyhýbaly, čímž se podílel na jeho stavebním vývoji. Další urbanistickou studii připravil v roce 1939 pro lokalitu nového poštovního úřadu na Havlíčkově náměstí. Téhož roku začal Gočár intenzivně pracovat na regulačních plánech Dolního (dříve Palackého) a Horního (dříve Riegrovo) náměstí a úpravě bloku okolo kostela sv. Mikuláše. Návrhy a realizace probíhaly postupně až do roku 1945.

V roce 1943 dokonce navrhl, ve spolupráci s architektem Janem Víškem, i hrob Medovy rodiny na místním hřbitově.

Průběžná okna

Vraťme se zpět k Medově vile. Stavba kombinuje železobetonovou a zděnou konstrukci. Dům nese typické znaky funkcionalismu - jednoduché a nekomplikované tvary, hladké průčelí bez ozdob, oživené kontrastem světlé omítky a červeného nátěru části přízemí a okenních rámů (inspirace Le Corbusierem), výrazná pásová (průběžná) okna (na snímku) a obecnou horizontalitu střech a teras s pergolou.

Vlevo místnost bývalého zasilatelství Medovy firmy, vpravo dochované kancelářské vybavení včetně jednoho z původních psacích strojů (nyní k vidění v obývacím pokoji).

V přízemí bylo umístěno sídlo Medovy firmy, která fungovala jako zasilatelství látek. Bohužel se nedochovaly téměř žádné historické fotografie. Je pouze doloženo, že zde byly kanceláře, čekárna pro zákazníky, vzorkovna a skladiště, což symbolicky naznačuje mírné zasunutí místnosti i odlišná barevnost. Malá rampa na zahradním průčelí přímo ukazuje místo překládky zboží z auta do skladu (snímek níže v článku).

Vstupní hala bytu s původním vestavěným nábytkem, vpravo pod schodištěm pod lavicí s ozdobnou mříží skrytý radiátor

V prvním patře vily se nachází původní mezonetový byt manželů Medových a jejich tří dětí. Návštěvníci mohou obdivovat dokonale zachovalé interiéry s velkým množstvím originálního vybavení tak, jak to Josef Gočár navrhl. Od radiátorů ústředního topení přes lustry až po vestavěný nábytek (více v galerii).

Psací stůl v obývacím pokoji, vpravo vzadu původní sedací souprava (detail v galerii)

Prostoru dominuje velkorysý obývací pokoj s průběžným (pásovým) oknem po celé délce stěny. Jediným „zdobným“ prvkem je volně stojící železobetonový sloup (na snímku uprostřed), který zde, v návaznosti na mírně zasunuté přízemí, prochází vnitřním prostorem.

Součástí obývacího pokoje je vestavěná knihovna a boční pracovna s balkonem (snímek vpravo)

Na psacím stole si pod sklem prohlížím rodinné fotografie. V knihovně jsou díla, která mám v té své i já, pár tužek, původní model vily včetně projektové dokumentace, drobnosti ve skříních, na zdech kolem schodiště (vlevo) obrazy syna Milana (1930 – 2010, akademický malíř tanečnic, gymnastek, aktů, ilustrátor lékařské literatury), na věšáku v předsíni deštník, nákupní taška a klepadlo na koberce, z boku zavěšený telefon, pohozený svazek klíčů …. (foto vpravo).

Obývací pokoj je prostorově propojen s převýšenou halou s dřevem obkládaným schodištěm (vpravo dole skrytý radiátor), vedoucím k bývalému hostinskému pokoji a terasám v druhém patře, čímž se ještě umocňuje dojem rozlehlosti bytu. Mezi halou a obývacím pokojem vévodí po celé ploše prosklené skládací široké dveře, což podporuje dojem dokonale prosvětleného prostoru v horizontálním i vertikálním směru. Pouze ložnice rodičů (na snímku vpravo původní sedací souprava) a dětské pokoje jsou uzavřené neprosklenými dveřmi, čímž zajišťovaly svým obyvatelům soukromí.

V obytném patře je také rozlehlá kuchyně (zbyl zde pouze dřez a původní kamna, vše ostatní bylo odcizeno) se spíží a vstupem na balkon, koupelna s původní vestavěnou vanou a ve výklenku skrytou miniumývárnou se zrcadlem a retro umývadlem (v galerii).

Vystoupáním po točitém schodišti se dostáváme do druhého patra. Kdysi velký hostinský pokoj byl za socialismu přestavěn na byt (vlevo) pro lékaře, který působil v ordinaci v přízemí. Za velkými vestavěnými bílými dveřmi se skrývá vzduchotechnika. Naštěstí jde o jediný větší zásah do původních prostor vily. Terasy jsou prozatím (z bezpečnostních důvodů) pro veřejnost uzavřeny (foto vpravo).

V suterénu vily se nachází prádelna s původní betonovou prádelní vanou a pračkou (vlevo) a brutarem (vpravo) na vyváření, několik sklepů různých velikostí a bývalý sklad látek.

Továrník Otakar Med si vilu dlouho neužíval. Během druhé světové války byl za účast v odboji poslán na několik let do koncentračního tábora. Jak po návratu prohlásil, přežil nejen díky ohromnému štěstí, ale i kvůli své houževnatosti a dobré kondici, získané dlouholetým členstvím v Sokole.

Po komunistickém převratu v roce 1948 byl dům rodině zkonfiskován a vyvlastněn.

Přízemí (bývalé firemní kanceláře) bylo přestavěno na zdravotní středisko (vlevo jedna z bývalých ordinací v přízemí, kde byly kdysi kanceláře Medovy zasilatelské firmy, vpravo původní radiátor) a mateřskou školu. Představitelé tehdejšího národního výboru však nenechali rodinu Medových vystěhovat, tudíž mohli i nadále užívat svůj byt v prvním patře s veškerým vybavením. K určitým stavebním zásahům došlo pouze ve druhém patře (viz text výše). Díky tomu se dům zachoval v téměř původním stavu až do dnešních dnů, a to včetně originálního nábytku na míru, opět dle návrhů architekta Josefa Gočára.

Na snímku vlevo část schodiště od vstupu do domu do prvního patra a dalů do zahrady. Vpravo pohled od zadních dveří k hlavnímu vstupu.

V roce 1958 se Medova vila stala chráněnou kulturní památkou. Otakar Med se navrácení svého majetku dožil, neboť po listopadu 1989 získala rodina dům v restituci zpět. Bohužel však neměla dostatek finančních prostředků na kvalitní odbornou péči, takže se postarala pouze o nezbytné opravy. Otakar Med zemřel v roce 1996 ve věku téměř 95 let.

K vile však patří i rozlehlá zahrada. Po vyvlastnění komunisty již rodina Medových na údržbu zahrady vlastními silami nestačila, a ani neměla zájem ji udržovat.

Vlevo pohled na garáž, vpravo Medova vila ze zahrady. Za keřem růží je patrná nákladová rampa bývalého zasilatelství.

Přestože je zahrada značně zanedbaná, stojí za to si ji prohlédnout. Už kvůli několika vzácným stromům. Po rekonstrukci se jistě stane relaxační zónou, a to včetně bývalého bazénu/jezírka (foto vpravo).

Město Humpolec nechalo před zpřístupněním vily veřejnosti v zahradě vykácet náletové dřeviny až sedmdesát let staré. Lze tak pouze obdivovat torzo zahradního bazénu a vzrostlé stromy, a domýšlet se, jak asi zahrada vypadala v dobách své největší slávy.

Nabízí se otázka, co bude s vilou i zahradou dál … Jako vždy a všude, vše je otázkou financí, ať už z rozpočtu města, kraje, formou dotací nebo sponzorských darů, a pochopitelně i času. Jako první je plánována nákladná rekonstrukce zahrady.

Vila by mohla po rekonstrukci sloužit jako kulturní historická památka na dobu první republiky, kdy Humpolec podnikatelsky vzkvétal. V prvním patře domu by měla být zřízena expozice, připomínající textilní historii města, funkcionalistickou architekturu předválečné éry a pochopitelně rodinu obchodníka s látkami Otakara Meda.

Přízemí domu, kde byly kdysi firemní kanceláře, by se mohlo stát zázemím různých kulturních aktivit. Jednou z možností je společensko-kulturní centrum odkazující na historii soukenictví nebo jej aktivně využívat jako edukativní centrum.

Vítězný návrh soutěže na zpracování architektonické studie a projektové dokumentace počítá s vilou a její zahradou jako s živým prostorem pro setkávání. Cílem města je postupně proměnit Medovu vilu v kulturní a společenské centrum, které propojí architekturu, historii i současné dění.

Autorka textu je zároveň autorkou všech fotografií (není-li uvedeno jinak).