Bojíte se zubaře? aneb Jak chvíli vypadat jako bývalý politik

Já se tedy bojím šíleně. I když bych v současnosti nemusela. Použití lokální anestéze učinilo z návštěvy stomatologa celkem snesitelnou záležitost. Jenže vykládejte to svému podvědomí ...

Pocházím z jednoho malého jihočeského městečka, dnes bychom řekli bývalé střediskové obce. Měli jsme školu základní i měšťanskou, velkou samoobsluhu Jednoty, prodejnu zeleniny, dvě mlékárny, masnu, papírnictví, drogerii, dva kostely i fary, jeden hřbitov, velký kulturní dům s kinem, poštu, dvě hospody, později ještě hotel, několik továren a výrobních podniků, ale hlavně zdravotní středisko. S ordinací pro dospělé i dětské pacienty, lékárnou, ale hlavně – zubařem.

V mých očích to byl starý zlý dědek. Ve skutečnosti mu mohlo být padesát, možná o něco více. Hřmotný, plešatý.

Bály se ho nejen děti, které k němu docházely hromadně dvakrát do roka na pravidelné prohlídky chrupu, ale i dospělí pacienti.

Byl to totiž bývalý vojenský lékař. Alkoholik. Z Československé lidové armády (ČSLA) jej pro tento zlozvyk vyhodili, tak šel do praxe. Psala se sedmdesátá léta, krátce po okupaci. Proti bývalému lampasákovi by si nikdo nedovolil říci ani „fň“. Proto všichni tiše trpěli.

Kdo žil v těch letech, pamatuje, jak to chodívalo. Místo některé vyučovací hodiny se šlo hromadně na prohlídku. V tomto případě k zubákovi.

Slabší povahy, jako třeba já, už týden dopředu zvraceli. V den prohlídky jsme byli všichni bledí jako stěny a klepali se jak osiky. Včetně doprovázejících soudružek učitelek, kterým jsme ovšem říkali paní ...

Když zubák zařval „Další,“, podlomila se nám všem kolena. S vypětím všech sil jsme se vyšplhali na křeslo. Zubák neprohlížel. On rovnou vrtal nebo trhal. Prakticky ímrvéré byl v lihu. Kromě pivního a rumového odéru z jeho úst jiné anestetikum nebylo. Jedné mé spolužačce vykloubil sanici. Jiné provrtal koutek úst. Spolužákovi vytrhl dva zdravé zuby. Mně POUZE vyvrtal – postupně – všechny stoličky. Šestnáct zubů v průběhu asi čtyř pěti let.

Během svého dospělého věku jsem vystřídala několik zubařů. Přestože mám poměrně zdravé zuby, sem tam se něco objevilo. Minimálně vypadlá plomba nebo její část. Všechno na těch kdysi dávno zbytečně vyvrtaných stoličkách.

Před téměř čtyřiceti lety jsem objevila neskutečně hodnou a milou paní doktorku. Skutečnou zoubkovou vílu. Na preventivky k ní a její zrovna tak milé a vtipné sestřičce jsem se vždycky těšila. Kupodivu.

Před dvěma lety se, nečekaně, rozhodla odejít do důchodu. Rok jsem marně hledala náhradu. Navzdory tvrzení prezidenta České stomatologické komory, že stomatologů je dost. Buď neměli smlouvu s pojišťovnami, tudíž brali dlouhé peníze pěkně „na dřevo“, podmiňovali registraci povinným převrtáním všech zubů, povinnými návštěvami spřátelených dentálních hygienistů (za maximální možné ceny), chystali se do důchodu nebo měli prostě plno a nebrali.

Pak se mi poštěstilo upíchnout se na jedné zubní klinice v Brně. Je to sice dost daleko, ale – mají smlouvu s pojišťovnami, svou (neskutečně milou a příjemnou) dentální hygienistku, která nepožaduje za ošetření čtvrtinu mého důchodu a hlavně – neuvěřitelně hodnou mladou lékařku i sestřičku. Jenže to vím až teď.

Ilustrační obrázek vytvořen pomocí ChatGPT

Před prvním ošetřením jsem opětovně trpěla žaludeční nevolností. Po příchodu do ordinace se mi třásly nohy jak ratlíkovi, bledá jsem byla jak stěna. A to přesto, že na preventivní prohlídce bylo vše v pořádku. Jenže, jak pravila paní dochtorka, „stomatologie je dnes jinde“. Což v překladu znamenalo, že mám sice zuby v pořádku, ale amalgám už není v kurzu. Čímž pádem mi pomaloučku budou vyměňovat krásné stříbřité plombičky za neméně pěkný bílý fotokompozit. Ovšem, oproti těm lékařům, u nichž jsem se poptávala předtím, to není povinností. Ale jako každá ženská jsem trochu marnivá, tak jsem na to kývla.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Ošetření nebolelo, přežila jsem a jezdím tam už jen s minimálním chvěním kolem žaludku. Když jsem jim totiž vypravovala, jaké trauma ze zubařů si nesu celý život, pochopily a při vrávorání ke křeslu už mne nepodezřívají, že jsem pod vlivem návykových látek, ale pouze obyčejného strachu. Zvlášť, když jsem jim přiznala, že pamatuji dokonce éru šlapací vrtačky ...

Minule se mi paní doktorku i sestřičku dokonce podařilo uvést do extáze. Po výměně další plomby, podpořené řádnou dávkou anestéze, mi spadl koutek úst jak po mrtvici. Začala jsem připomínat jednoho dávného politika z té Velké strany. Potřebovaly jsme si domluvit, jaký bude další postup, abych věděla, kolik korunek si mám do příští návštěvy nastřádat.

Nejenom, že se mi pletl jazyk, který byl také tak trochu na stranu, ale rozesmála jsem je zejména sdělením, že si tento zub vyškrtnu ze svého seznamu. „Vy máte seznam?,“ zeptala se s mírným údivem lékařka. „Jojo, paní doktorko, mám dokonce excelovskou tabulku, kam si píšu, kolik zubů ještě zbývá, kolik to bude stát a škrtám si ty již hotové,“ vytlačila jsem ze sebe zkřivenými ústy.

Stomatoložka i sestřička stály jak Lotovy ženy. „Nééé, kecám,“ začala jsem se smát a vypadala u toho jak Joker v podání Jacka Nicholsona v Batmanovi. Nevím, co je rozesmálo více, ale byly jsme slyšet až do čekárny.

Takže – bojím se dál, ale úspěšně s tím bojuji. A co vy?

********************************************************

Další skutečný příběh pod čarou. Než jsem zveřejnila, psala mi přítelkyně. Cituji část jejího mailu: Začátkem srpna jsem byla na klinice v jednom městě na vytažení osmičky, protože naše zahraniční paní zubařka netrhá. Zub ležel vodorovně v dásni, tak mi to museli rozříznout a vypáčit, mám pět stehů. Nedali mi antibiotika, šíleně to bolelo. Měla jsem to oteklé a modřina se táhla od pusy až dolů na krk. Pátý den jsem jela zpátky, protože jsem jen střídavě ledovala a polykala ibalgin, ten jediný zabíral. Znovu mi to rozřízli, vyčistili bez umrtvení, hrůza, a na můj dotaz na ATB mi řekli, že nemám teplotu a už ani otok, tak je to zbytečné. Jen se ptali, od čeho mám tu modřinu ... Dodnes nejde fungovat bez prášků, už teda jen dva denně, tak snad se to zlepší.

Výše uvedený text mi psala deset !!! dnů po zákroku. Z pochopitelných důvodů jsem neuvedla jméno města, kde byla na „ošetření“ a zrovna tak národnost její stomatoložky. Pro ty, kteří by chtěli plivnout jedovatou slinu, NE, není to Ukrajinka.

Žijeme v 21. století. Stomatologická péče je stále ještě někde na úrovni kovářského řemesla. Když jsem zadala AI úkol – podle mé fotografie z dětství – strachujícího se dítěte z velkého zubaře, třímajícího v ruce zubařské kleště, na pět pokusů mi zamítla obrázek vytvořit. Prý z důvodu propagace násilí. Tak to s ní asi ještě není tak špatné ...