Až se mráz a fujavice zeptají …

Inspirováni nedávným výletem na Borůvkobraní jsme se vydali na samosběr. Napřed jsme se objednali jen na borůvky, abychom měli jistotu, že budeme mít co obírat. Na ten samý den mi poté přišlo avízo i na registraci samosběru jahod.

Tři roky jsem se starala o cizí zahradu u chalupy, kam jsem jezdívala na půl roku. Od jara do podzimu. Moc dobře tedy vím, co to dá práce, aby keříky borůvek nebo záhony jahod dobře plodily.

Ráno jsme vyrazili vyzbrojeni dvěma malými košíčky na plantáže kanadských borůvek.

Sbírání šlo pomalu. Kulička ke kuličce, po půl hodině jsem neměla zaplněné ani dno. Vzhledem k obsypanosti keříků jsem si sedla na zem, košíček položila vedle sebe a nakonec se začal plnit. Přiznám, že jsem trochu i ochutnávala. Copak by někdo mohl odolat takové dobrotě?

Za necelé dvě hodiny jsme měli nasbíráno. Rychle domů, borůvky do ledničky, něco k obědu a už jsme vyráželi na další cestu. Naštěstí ani tento farmář není daleko, takže po cca 15 minutách už jsme se procházeli mezi řádky jahod.

Dostali jsme přidělenou brázdu a mohli se pustit do sbírání. Tentokrát už nám to šlo rychleji. Možná také proto, že se hnala bouřka. Jahůdek jsme nasbírali o něco více, přesto už po hodince treperendili domů.

A teď už rychle přebrat, roztřídit a začít zavařovat. Džemy mám ještě z předchozích let, tak jsem něco dala do mrazáku, něco vytřídila k okamžité konzumaci, upekla koláč a ze zbytku udělala kompoty.

Takže až přijde zima, bude mráz a budou se zajímat o to, jak jsem prožila léto, budu mít pro ně jasnou odpověď.

Koláče na plech, neboli „mokré buchty“, jak říkával jeden dávný kamarád, jsou neuvěřitelně jedlé.

Ten borůvkovojahodový s drobenkou se natolik povedl, že jej přišla ochutnat i Rozárka.

Všechny fotografie jsou autorské