Udržitelnost rodiny

Udržitelnost je dnes módní slovo. Nikdy nikdo nevysvětli, co vlastně, proč vlastně a na jak dlouho se má udržet. Ale je to i slovo kouzelné.

Funguje jako heslo, po jehož vyřčení lze daleko snáze přijít k penězům daňových poplatníků.

Dnes se totiž kdeco dotuje, aby to prý bylo udržitelné. Na údajnou udržitelnost se vynakládají miliony a miliardy vybrané z daní Ale teď je květen, čas lásky, kočiček, dvojic na Petříně a mláďátek všeho druhu, a tenhle příspěvek nemá být o dotacích nebo o daních, s nimiž se dnes plýtvá jako nikdy v minulosti, ale o lásce. A láska je všudypřítomná, jak se stále přesvědčujeme v romantických filmech, jejichž oblíbenost neklesá, nebo v kosmetickém průmyslu, který na rozdíl od pohostinství expanduje. Přesto zrovna u lásky má jinak prázdný termín „udržitelnost“ svůj hluboký smysl.

Udržitelnost Wikipedie definuje jako schopnost uspokojit dnešní potřeby bez kompromitování schopnosti budoucích generací uspokojit jejich potřeby a udržet jejich životní úroveň. Ta krkolomná definice se dnes nejčastěji odůvodňuje životním prostředím a ochranou nejmenované planety, ačkoliv každý školák přece ví, že ta naše jedinečná hroudička se jmenuje Země. Jenomže u běžného projektu, který mnohdy vznikl jen vznikl kvůli čerpání dotací, peníze dojdou a projekt skončí. A lidé žijící z dotací se přestěhují jinam a přisají se na jiný cecek, ze kterého tečou peníze z našich daní.

Jenomže já mám v před očima jiná životodárná ňadra – a to ňadra rodinná. Rodina je docela odlišně fungující organismus. Co svět světem stojí, existuje bez státních či evropských dotací, a přece stále trvá. I v těch nejchudších podmínkách se lidé milují, sestěhovávají, žijí spolu a rodí se jim děti. Zdá se dokonce, že existuje nepřímá úměra – čím horší životní úroveň, tím více dětí. Napříč kulturami, náboženstvím, vyznáním či stylem vládnutí čím bohatší společnost, tím méně rodin, tím méně dětí. Jenomže zdání jako obvykle trochu klame. Právě v těch nejbohatších rodinách se konají svatby, ačkoliv ostatní populace už skoro většinově dává přednost opatrnému (ale riskantnímu) žití „na hromádce“. Někteří nejbohatší lidé u nás i za hranicemi často mají tři a někdy i více dětí. Chválabohu za ně.

To jsou ty paradoxy, řekl by klasik. Vždyť přece kdekdo ví (a taky to máme doloženo statistikami a haldami výzkum), že ve funkční rodině žijete déle, jste zdravější, děti mají větší úspěchy ve škole, dosahují vyššího vzdělání, mají víc kamarádů a dospělí více sexu. Rodina je totiž maximálně udržitelná jednotka. Při problémech se obvykle semkne. Při starostech si vzájemně pomůže. Při nemocech a ve stáří se o vás postará. I s dluhy vypomůže. Fungující rodina je hnízdo a pevnost a nemocnice a záchrana. Vždycky to tak bylo a je tomu tak pořád. A já doufám, že i v budoucnu bude.

Tisíckrát můžete namítat, že kolem sebe vidíte nějakou rodinu nefunkční, či právě že ta vaše se neslavně rozpadla. Ale jednotlivé výjimky přece podporují pravidlo o tom, že v rodině vás sice občas něco či někdo štve, či že si její členové leckdy lezou na nervy. Rodina má své cykly, tradice, zvyky a vzory. Mladí revoltují a v době dospívání se bouří proti rodinným zvyklostem, aby je o pár let později ve svých nových rodinách opakovali a sami vynucovali. Vidím to i u svých dávno dospělých dětí. A co teprve když rodiče a prarodiče odcházejí. Můžete cynicky vzdychat, že většina seniorů umírá o samotě v nedůstojných domovech se zanedbanou péčí, ale já naopak kolem sebe vidím své známé, příbuzné a kamarády, u nichž je to docela jinak. Právě v takových chvílích se střídají v pečování, v návštěvách těch nejstarších, v zajištění takové pomoci, jaké jen jsou schopni. A každý odchod bývá v rodině oplakáván, na každého se vzpomíná, každý se připomíná v těch nejlepších situacích a vzpomínkách bude žít dál. Nikdo z mých známých jen tak lhostejně nad ochodech svého rodiče nemávl rukou. Nikdo z mého okolí takovou situaci neignoroval.

Je květen. Měsíc lásky, mláďátek, koťátek a dvojic na Petříně. I mně se brzy narodí první vnouče, a tak si troufnu tvrdit bez pochybností, že jedinou entitou, která si zasluhuje být udržována k udržitelnosti je právě rodina. Líbilo by se mi, kdyby ji společnost, stát, vláda a politici uznávali a třeba i občas a zlehka podporovali, nebo jí aspoň neházeli klacky pod nohy. S nadšením bych uvítala rozhovory s lidmi s velkými rodinami, s mnoha dětmi, s rodinnými sešlostmi, s vřelými vztahy. Ráda bych vyměnila dnešní ulítlosti z televizních obrazovek a z obálek časopisů, v nichž jsou excesy vydávány za přednosti, zatímco normální běžné hezké rodinné vztahy jsou opomíjeny, ba skoro jimi dnes kdekdo opovrhuje.

A přitom je to perná práce, udržet rodinu v celé pospolitosti. Uměl spolu mluvit, těšit se na sebe, pomáhat si, podporovat se, snažit se pochopit, ovládat se, pohádat se, pak se omluvit… prostě spolu žít. Rodina je ideální inkluzivní jednotka – přijme kdejakou výjimečnost, vždyť přece každý její člen je odlišný a naprosto svébytný originál. Každého zapojí, každého odmění.

Možná řeknete, že je jiná doba. Že se rodina přežila, protože omezuje. Ale já jsem na světě více než šedesát let a troufnu si nesouhlasit. Někdo chce žít sám. Jiný se nechce přizpůsobovat. Další se odmítá starat o druhého. Dobrá. Nechť si každý žije, jak mu vyhovuje. Ale jedinec ani trochu udržitelný není. Sám je nic, je sobec, bez budoucnosti. Zatímco rodina je jediná smysluplná udržitelnost na celém světě. Protože dává život. Bez dotací pokračuje a vždycky přežije.

Možná by stálo ji aspoň nechat být. Nešlapat po ní. Neomezovat ji. Neurážet a neubližovat. Neničit ji státními zásahy a podporami neplodných podivností. Ty pochopitelně mohou sem tam existovat. Ale na rozdíl od rodiny nevydrží. Nepřežijí. Prostě zaniknou. Rodina nikdy.

Psáno pro časopis TO