Když se dva sousedé hádají, kdo komu znečistil studnu, nebývá nejlepším nápadem žaloba k soudu, trestní oznámení ani stížnost starostovi.
Proč věříme, že naše poničené vztahy nejlépe vyřeší někdo za nás, místo abychom si je vylepšovali sami?
Každý by si přál vlastnit nemovitost, ale nikdo nechce řešit sousedské vztahy. A přitom vztahy se sousedy ovlivňují životní spokojenost skoro stejně jako vztahy manželské, partnerské a rodinné. Kolik stížností jsem už za svůj advokátní život zaslechla na sousedy! „Vypouští splašky do mé zahrady!“ „Pouští hudbu tak hlasitě, že přitom nemůžu spát.“ „Jeho pes štěká celou noc.“ „Na té zahradě pořád něco slaví.“ „Shnilá jablka nám háže přes plot.“
Advokát klientovi jako obyčejně dokáže nabídnout právní pomoc. Starosta či pověřený člen zastupitelstva se může pokusit vyjednat smír. Nepomůže-li obecní vyjednávání, následuje přestupková komise, sousedský spor u občanskoprávního soudu anebo trestní oznámení, páchá-li soused něco trestně nepřístojného. Výjimečně, kdy špatné sousedské vztahy překročí všechny meze nebo hranice duševního zdraví, jde i o život, jak nás čas od času informují média. „Sousedský spor ukončila střelba,“ píší pak noviny a čtenáři vrtí hlavou nepochopením, proč aktéři sousedský spor neřešili dřív.
Turów jako esence nepochopení
Úplně stejně se to má se sousedy mezinárodními, jak dnes plasticky ukazuje důl Turów a česko-polské vztahy. Nedávno to pěkně popsal Ladislav Jakl v MFDnes. Česká republika je žalobníčkem, co si jako rozhádaný vesnický soused stěžuje do Bruselu, a když Evropská komise našeho souseda pleskne přes prsty, velmi se diví, že se tím vzájemné vztahy jako kouzlem nevylepší. Jenomže tak už to ve vztazích mezi lidmi i státy funguje odnepaměti. Vztahy neumí vylepšit nikdo zvenčí a nikdy se tak nestane tvrdostí policie ani přísností soudního rozhodnutí. Sousedé, co se spolu několik let soudí, obdrží posléze soudní rozhodnutí, které jednomu z nich dá zapravdu, zatímco druhého vytočí k nepříčetnosti. Pro advokáta i pro soud tím spor skončí, ale ti sousedé spolu a vedle sebe musejí žít dál tak dlouho, dokud jeden z nich neumře nebo se neodstěhuje. A nejen to. Zkušený advokát taky dobře ví, že sousedské spory se dědí z rodičů na děti, a tak se nenávist jen léty posiluje. Jak může výprask vylepšit komunikaci?
Proto je vždycky lepší namísto soudního sporu nebo žalobníčkování zvolit všechny jiné neprávní a nenásilné formy řešení. Stát na rozdíl od člověka neumře ani se neodstěhuje, a tak je třeba se sousedem vyjednávat, znovu a znovu a znovu a zase znovu. Nic jiného přece odnepaměti nefunguje. Anebo byste chtěli válku, střelbu a mrtvé na hranici? Zatímco píšu tento komentář, média informují o dohodě mezi českou a polskou zemí, než ho dopíšu, už se ví, že jásání nad dohodou bylo předčasné. Pevně doufám, že obě strany se namísto zbrojení či stěžování v klidu vyspí a pak si znovu sednou k jednacímu stolu. Podobně jako to musí udělat sousedé ve vsi, kteří se sejdou v hospodě nebo pod hruškou, jejíž větve přesahují na druhý pozemek. Pod větvemi nebo pod střechou posedí s lahví dobrého pití a s nadějí, že se dřív nebo později spolu přece musejí dohodnout.
Psáno pro MFDnes
