Rozdělené rodiny, rozdělené vztahy

Každý jsme jiný. Ale musíme si kvůli tomu jít navzájem po krku? I dříve si šli lidé po krku dost často. Ale hlavně kvůli konkurenčním životním zájmům.

Zatímco dnes jsou schopni si navzájem ubližovat jen kvůli tomu, že jednomu se zdá jistá televizní tvář sympatická a druhému zas nesympatická.

Ano, společnost nikdy nebyla homogenní po celé lidské dějiny. Byli lidi bohatí a chudí. Staří a mladí. Muži a ženy. S rodinami a osamocení. Zdraví a nemocní. Věřící v jednoho boha, v jiné kulty či mýty i bezvěrci. Lidé vzdělaní a nevzdělaní. Zajímající se a lhostejní… Společnosti, země, státy a společenství byly rozděleny vždycky. Lidé ale žili vedle sebe a více či méně se snášeli, koexistovali, spolužili či se ignorovali. Ale dnes se zdá, že tomu je poprvé kvalitativně jinak. A není to jen nářek zakyslých seniorů. Jsou na to data ze seriózních sociologických výzkumů (zdroj).

Lidé mají odlišné názory na svět. To je pochopitelné, protože názory vznikají u každého člověka během jeho života a tvoří je jejich vlastní unikátní zážitky, prožitky, zkušenosti, chyby a omyly, které každý člověk svým individuálním způsobem vyhodnocuje a porovnává se svými specifickými zájmy. Proto jsou lidé různí a ani členové jedné rodiny, manželé nebo nejlepší kamarádi si o světě, o knihách, o jídle, o filmech, o výchově dětí nebo o řízení zemí nemyslí ve všem úplně totéž.

Různí lidé mají různé motivace a preference. Různí lidé volí v různých volbách různě a nikdy v minulosti to nikoho tolik nepohoršovalo. Před čtvrtstoletím mohl klidně volit manžel ODS a jeho žena ČSSD, rodiče mohli volit ODA a jejich děti Zelené. Vzpomínám si na své dětství a velké rodinné sešlosti, na kterých se tradičně pohádal dědeček podporující levici se strýcem, který to měl naopak. Po hádce ale oba zasedli ke stolu a po zbytek večera se spolu dokázali bavit a po zbytek života navštěvovat. Dnes si o těch idylických časech můžeme jenom zdát. Z Ameriky k nám dorazil fenomén „Political Divorce“ – rozpad manželství kvůli nepřekonatelným politickým rozdílům, který se zrodil v prezidentských volbách v roce 2016 a od té doby se s ním setkáváme stále častěji. A bohužel nejen u manželů. Bohužel i u celých rodin a skupin přátel, kolegů či sousedů.

K nám ten fenomén pronikl v roce 2013 v období první přímé prezidentské volby. Nastartovala ho veřejnoprávní média, která Miloše Zemana zalila hektolitry špíny a prezentovala ho jako zastaralé zlo, zatímco jeho protikandidáta Karel Schwarzenberg zobrazovala jako nové, mladé a evropsky orientované dobro. Média tehdy poprvé rozdělila společnost. Aby pomohla Karlu Schwarzenbergovi, vyhrotila kampaň natolik, že se Zemanovi voliči obávali veřejně prezentovat svou podporu, aby nebyli uráženi coby zpátečníci. Situace se opakovala o pět let později při druhé prezidentské volbě v roce 2018, kdy agresivní média vykreslila přímou volbu prezidenta jako pokračování kulturního boje.

Pak se jablkem nesmiřitelných svárů stala záchrana údajně zmírající planety, pak fenomén masové organizované imigrace, načež přišel covid a veřejnoprávní média si opět přihřála svou nemravnou polívčičku, k níž se však aktivně přidali vládní politici. Za dobro se tehdy považovaly restrikce, lokdauny, roušky, očkování, zákaz pohybu a zavírání škol, zatímco jako zlo byla odsuzována už jen potřeba klást si otázky po smyslu a efektivitě drakonických karanténních opatření. O pár let později pak společnost rozdělily americké prezidentské volby, vztah k EU a euru či válka na Ukrajině.

Téma je ale vlastně zástupné, zatímco dopad do společenských a rodinných vztahů smrtonosný. Namísto tolerance a pochopení je tu nenávist a naprosté odmítání. Už nejde o to, že ten druhý to vidí jinak. S nenávistí přišlo opovržení a s ním snaha umlčet názorového oponenta a nejlépe navždy. Protože kdo hájí dobro, je oprávněn v jeho zájmu i zabíjet.

Jak politici a média rozbily rodiny

Rodinná soudržnost dostala velký úder v době covidových restrikcí, kdy se očkovaní odmítali stýkat s neočkovanými a půjčovat jim ke styku či na hlídání děti. Rozpad rodin jako na běžícím pásu potvrzovaly soudy, které dávaly za pravdu oficiální doktríně o očkování de facto povinném. Kdo měl pochybnost, byl označen za dezoláta, kdo se nebál nakažení a chtěl se volně pohybovat, toho politici i Česká televize označovaly za popírače. Dodnes se těm lidem nikdo neomluvil. Dodnes se žádný z politiků nezastyděl, nezmírnil svá rezolutní prohlášení, nepřehodnotil své regule a doporučení, ačkoliv se jen málokdo z mocných těmi zákazy sám řídil.

Political Divorce mezitím pronikl do každodenní současnosti. Manželé se rozvádějí, protože nechtějí žít s tím, kdo volí cizí nepochopitelné zlo proti jejich dobru. Mladí nepůjčují děti prarodičům, protože ti přece volí Babiše a mohly by jejich děti indoktrinovat. Lidé se bojí říkat své názory nejen na veřejnosti, ale už i na pracovišti a doma před širší rodinou, aby nebyli lynčováni těmi, kdo si prostě o světě myslí něco jiného. Diskuse se vytratila z veřejného prostoru. I vládní úředníci své názorové oponenty urážejí „sviněmi“ a „debily“ (zdroj) a nechápavě vrtí hlavou, jak mohly parlamentní volby dopadnout tak špatně. Dokonce už ani mladí se nescházejí, nechodí spolu a nepárují se. Mladí mužové jsou totiž spíše konzervativní, cítí národní spřízněnost s naší zemí a ve volbách volili mnohem častěji Motoristy, zatímco mladé dívky volí spíš Piráty, směřují za kariérou a „do Evropy“ (zdroj), a o rodině ani o těch divně smýšlejících chlapcích nechtějí ani slyšet. Nikdy v minulosti spolu lidi tak málo nemluvili. Nikdy v minulosti neměly děti tak malý kontakt se svými prarodiči (zdroj). Nikdy v minulosti nebyli lidi tak sami, jako jsou dnes (zdroj).

Korunu současnému stavu rozdělenosti nasazuje internet a sociální sítě. Hlavní je boj proti každému, kdo žije jinak. Městské kavárny proti venkovským hospodám, vzdělaní vysokoškoláci z neziskovek proti nevzdělaným vrstvám pracujícím rukama, chciválkové proti chcimírům. Bezdětní opovrhují dětmi. Mladí touží sebrat volební právo svým prarodičům. V zajetí bublin stejných názorů lidi nechápou, že někdo může žít a myslet jinak, a tak i chtít něco jiného, a proto jinak volit. Skládáme se na zbraně pro Moskvu (zdroj), kde nejspíš žijí tvorové ani vzdáleně nepodobni lidem.

Jak z toho marastu ven a jak se vrátit k normálním vztahům? Nevím a zařídit to nijak neumím. Odložit chytrý telefon a vypnout počítač nepomůže, když to stejně neudělají i ostatní. Nechat mluvit druhého a ptát se, proč si myslí právě tohle, je výborná rada pro toho, kdo ještě má chuť a trpělivost se ptát a něco se dovědět. Urážení ale nikdy ničemu nepomůže. Oponentů ani jejich názorů. Protože koho umlčíte, ten si svou frustraci nakonec vybije někde jinde. A jak přesvědčit média, že o každém názoru se přece dá diskutovat a nic nesmí být dopředu z diskuse vyloučeno?

Neříká se tomu všemu nakonec společenský diskurs coby nezbytná podmínka demokracie? Jenže chce dnes vůbec někdo bojovat právě za ni?

Psáno pro časopis TO č. 11/2025