Proč necítí dnešní elity mráz na zátylku?

V novém americkém filmu Norimberk hraje Russell Crowe německého nacistického pohlavára Hermanna Göringa. Hraje ho charismaticky a uhrančivě.

Koneckonců Göring byl významnou osobností německých dějin a mj. stíhacím letcem v první světové válce, za což obdržel vyznamenání Pour le Mérite (za zásluhy). Po druhé světové válce byl souzen v Norimberském procesu, uznán vinným a odsouzen k smrti, popravě unikl sebevraždou.

Elita je výkvět společnosti, ti nejlepší, lidé, kteří druhé oslovují svou osobností, svými skutky, svými slovy. Tedy měli by takovými být. A také by měli chápat, že s vlivem se váže i zásadní odpovědnost za dopady tohoto vlivu.

Stát se elitou v době před existencí sociálních sítí bylo složitější – museli jste skutečně něco dokázat, něco umět, něčím být, něco zajímavého vytvořit. Ale v roce 2004 se cosi změnilo. V tom roce se na televizních obrazovkách objevila první řada reality show Česko hledá superstar, jejímž cílem bylo najít nejlepší, nejoblíbenější a nejcharismatičtější zpěváky. A tehdy jsme mohli sledovat paradoxní situaci: ti nejhorší z adeptů, tzv. Hvězdná pěchota, byli popularizováni skoro stejně jako vítězové. A diváci tyto neúspěšné milovali, oslavovali, velebili jako osobnosti. Pak jsme objevili sociální sítě. A ukázalo se, že stát se široce milovanou hvězdou telefonní obrazovky se dá i za mnohé bizarní aktivity, podivnosti a šílenosti. Jsou dnes blogeři elitami? Jsou jimi herci, zpěváci, sportovci, vítězové závodů a olympiád? Jak to dnes vlastně je s elitami?

Nedávno jsem četla rozhovor s jedním politikem, který má shodou náhod šlechtické předky. A on sám sebe pyšně označil za elitu a z titulu svého rodu začal poučovat český národ, jak se má správně chovat, co si má správně myslet a jak by jeho spoluobčané měli ty ostatní hodnotit a posuzovat. Jen proto, že se správně narodil.

Tak jak je to vlastně dnes s elitami a s jejich veřejným působením? Stává se člověk elitou jen tím, že se narodí v nějaké rodině? Že navštěvuje nějakou školu? Že vykonává nějaké povolání? Že je lékařem, zpěvákem, lyžařem, cyklistkou, politikem, spisovatelem? Stokrát a tisíckrát ne. Nic takového přece samo o sobě neplatí. Nikomu jeho původ ani škola či povolání nedává právo povyšovat se nad jiné, moralizovat, povýšeně poučovat, vychovávat. Kde se v některých lidech bere ta zpupnost tvrdit jim, že právě oni mají patent na pravdu, zatímco ti ostatní se mýlí a chybují?

Rychle nahoru, rychle dolů

Mnoha osobnostem se stává, že jak rychle vyletí jejich sláva nahoru, tak rychle se i zřítí dolů. Proto je diskutabilní oceňovat elity množstvím „lajků“ na sociálních sítích, počtem shlédnutí či pochvalných komentářů. Jen se podívejme na oblíbené zpěváky či herce, kterým k pádu do divácké nenávisti stačil jeden veřejně prezentovaný názor v době covidových restrikcí nebo ukrajinské migrace. Nenávist a zášť vůči lidem vyslovujícím se veřejně dnes vybublá stejně rychle jako voda, která dosáhla varu. Možná bychom se mohli poučit z minulosti. Tak třeba Emil Hácha byl nejrozporuplnější postavou českých dějin. Nejprve prezident Nejvyššího správního soudu, uznávaný odborník na anglosaské právo a zkušený překladatel Kiplinga, později státní prezident, a nakonec bezmocná loutka v rukou nacistů.

Ale známe i současné osobnosti, které ti ostatní uráželi ze všech stran pro jejich názory, byť byli elitami významnými a naprosto nenahraditelnými. Například monsignore Dominik Duka nebo prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Jen proto, že vyslovovali názory, s nimiž někdo nesouhlasí, polemizuje s nimi, oponuje jim, odmítá je či se jim pošklebuje. Namísto tolerance k jinakosti, po které mnozí tolik volají, je jiný názor ubíjen, zašlapáván do země, urážen nálepkováním. Na posledním plénu Senátu kdosi z kolegů kritizoval novoroční projev předsedy Poslanecké sněmovny a navrhoval, aby „toho pavouka“ všichni ignorovali a média jeho projevy a vyjádření nešířila. Tak vypadá úcta k jiným názorům, tak vypadá praktická demokracie.

Kde je pokora a odpovědnost vůbec

Kdysi jsme zavrhli krále a vybrali si republiku a rovnost mezi lidmi. Nikdo už není výš než ten druhý. Nikdo se nad druhého nesmí povyšovat. Jenomže pak jsme z piedestalu shodili Boha a s ním zabili pokoru. Koncept lidských práv jsme povýšili na nové náboženství a přestali jsme zdůrazňovat osobní odpovědnost. A tak má každý právo na všechno a může si dovolit vše. I když nic neznamená, kdekdo se považuje za elitu. I když nic neumí, směle veřejně prezentuje svá moudra. Poučuje, kritizuje, uráží, umlčuje. A také kdekdo je za elitu považován. Jen za to, že upoutal pozornost.

Co z toho všeho plyne? Zaprvé: dejme si pozor na vzory. Je snadné se líbit. Ankety popularity často vyhrávají ti, kdo jdou s proudem, opakují líbivé laciné fráze a nejdou s kůží na trh. Šetřeme se svou přízní. A zadruhé: ono je v jiném momentu nakonec jedno, jak kdo ke své popularitě a vlivu přišel. Rozhodující je, jak s touto dispozicí naloží. Jak pochopí, že s možností mít vliv přichází i specifická odpovědnost za dopady tohoto vlivu. A některé bezstarostné hvězdičky by v momentu takového pochopení měl trochu polít mráz. A jiné by se měly hodně stydět. Jak je možné, že většina podobné mrazení necítí?