Naše mlčenlivé děti

Píše se rok 2030. K zastávce přijíždí tramvaj se dvěma vozy. První vůz je vyhrazen hovorným důchodcům.

Hlasitě něco vykládají, do rytmu klapou protézami i francouzskými holemi, vozem se nese zdravení, výměny informací o tom, kde se senioři právě nacházejí a kam jedou. Pozorně sledují jeden druhého, zajímají se o zdravotní problémy, radí si, kde nejlépe přestupovat a jak se objednat k příslušnému specialistovi.

Druhý vůz je vyhrazen dětem a mladým lidem. Na rozdíl od prvního vozu je v něm naprosté ticho. Všechny ty mladistvé hlavy jsou skloněné k chytrým telefonům, většina cestujících má na uších sluchátka. Palci ťukají do obrazovek, projíždějí sociální sítě a píší si s virtuálními kamarády. Nikdo nikoho kolem sebe nepozoruje, jeden se o druhého nezajímá…

Rok 2030 se zdá být daleko, ale výše popsaná realita je více než pravděpodobná. Naše děti a mladí lidé si nepovídají. Nezajímají se jeden o druhého, ba právě naopak. Izolují se od sebe navzájem. Mezilidská komunikace je děsí. Kdysi dávno prý jakási neziskovka instalovala v tramvají reklamu kritizující nevhodné zírání jako sexuální obtěžování[1]. Reklama ale řešila problémy, které jsme v České republice přece už dávno překonali. Dnes je mezi mladými lidmi trendem sociální fóbie. Mládež se děsí mluvit s jinými lidmi, oslovovat je, reagovat na ně, ba dokonce je stresuje pracovat v provozech, kde je nutno se zákazníky komunikovat. Ale mnohým mladým na druhé straně pultu se také nechce domlouvat se s nějakou obsluhou. Právě proto a kvůli podobně postiženým zákazníkům se instalují všelijaké ty samoobslužné boxy, na kterých si naťukáte objednávku a elektronicky zaplatíte. Mluvit s číšníkem je totiž pro dnešní mladé příšerně vysilující. Musí se mu dívat do očí, musí s ním nějak komunikovat. To ale dnešní mladí lidé zvládají se stále větším sebezapřením[2].

„Zavolej tam a zeptej se, jak naše objednávka vypadá,“ zavelí starší nadřízený, ale mladý zaměstnanec namísto telefonu pošle e-mail. Přece nebude s někým cizím mluvit! Tuhle jsem navštívila jednu velkou banku kvůli dohodnuté schůzce s osobním bankéřem. Ohlásila jsem se na recepci a sličná recepční pravila: „Posaďte se a počkejte. Už jsem vašemu bankéři poslala e-mail.“ Bankéř přitom seděl u vedlejšího stolu. Mnozí mladí už ani nezvedají telefonáty od rodičů. „My nezvedáme žádné hovory,“ řekla mi jedna mladá dívka. „Co kdyby ten rozhovor byl nepříjemný? Co kdyby volající chtěl něco, na co bych musela okamžitě reagovat? Víte, do jakého stresu bych se tím dostala? Radši ať mi napíše dotaz přes komunikační aplikaci. A já to promyslím, a až budu mít náladu a chuť, tazateli podle svého odpovím.“

Bydlím na vesnici, kde se kolemjdoucí zdraví na potkání na cestičkách, když vejdou do konzumu nebo přistoupí do autobusu. To pravidlo tisíciletími prověřené ale platí jen pro střední a starší věkové kategorie. Mladí a děti totiž nezdraví vůbec. Mnozí mají v uších sluchátka, a tak ani neslyší, což je nejspíš v jejich představách zbavuje povinnosti odpovědět. Jiní nespustí oči z telefonní obrazovky. Nezdraví při vstupu do vlakového kupé, ba ani když totéž kupé po hodině opouštějí. „Na shledanou,“ říkám nahlas, ale odpovědi se povětšinou nedočkám.

Zdá se, že děti a mládež komunikace fyzicky bolí. Všechno zboží nakupují na e-shopu a dokonce i elektronicky reklamují, i kdyby prodejnu měli vedle domu. Milují chytré hodinky, kreditní karty, umělou inteligenci a svět online. Nechodí do kina, protože by mohli sedět vedle živých lidí. S nikým se nestýkají z obavy, aby ti jiní cizí lidé nebyli toxičtí a nebezpeční. „My k životu nikoho nepotřebujeme,“ hlásají do světa a od rodičů se stěhují do garsonky, kde pak osamotě masturbují nad pornowebem a svěřují se umělé inteligenci[3]. „Ona je na mě vždycky příjemná, nikdy mě neodmítne a nikdy ji nebolí hlava,“ říkají mladí, silní dospěli chlapci, kteří neprožili s živou ženou žádnou erotickou zkušenost, i když jim za pár týdnů bude třicet. Dospívání za mého dětství končilo ve dvaceti, dnes se posunuje o deset let dál[4]. „Stejně bych nevěděl, jak začít s holkou mluvit,“ řekne mladík a po internetu si objedná digitálního psa. „To souhlasí,“ reaguje na zpověď na YouTube mladá žena, která se děsí, že by se musela uskromňovat a dříve či později by přišly na přetřes děti, které nevratně ničí postavu, charakter i životní styl. „Dnes lze pracovat i cestovat výlučně online. A má digitální kočička je hypoalergenní, nekaká bobky, nežere granule, nemňouká a dá se v případě potřeby vypnout.“ A asi i po meči a po přeslici vymřou, protože o druhé pohlaví nejeví zájem, nerandí, nesexují.

Co to je a kdo za to může

Současný podivný stav je výsledkem mnoha vlivů. Jedním z nich je rozpad sociální soudržnosti a kolektivnosti, lenost pečovat o vzájemnosti, o vztahy a pospolitosti. Dalším je skoro dvouleté uzavření škol v době covidových restrikcí, jiným rozmach chytrých telefonů po roce 2015 a také patrně přesun dětí a mladých lidí do online světa a na sociální sítě. Spolu s tendencí nevychovávat a se snahou rodičů mít dost času na vlastní hrátky s chytrými telefony se napříč mladou generací rozšiřuje neduh, jemuž se kdysi říkalo selektivní mutismus[5], tedy odmítání komunikovat ve vybraných situacích. V americko-španělském filmu Můj život v ruinách z roku 2009 je jednou z postav dívčina, která absolvuje celý prázdninový zájezd po řeckých památkách se sluchátky v uších. Když si hlavní hrdinka její sluchátka na chvíli půjčí, vyjde najevo, že se v nich žádná hudba nepřehrává. Dívka sluchátka používala jako zbraň proti snahám o komunikaci. Nemluví s vámi vlastní potomek? Zkuste mu poslat textovku, doporučují odborníci[6]. Ústně spolu mluví jen školkové děti. Starší civí do svých obrazovek a prostřednictvím aplikací se baví i ve škole, o přestávkách nebo při skupinové návštěvě restaurace. Vše, čím nás strašil západ, už tady máme ve verzi Česko 2026. Ale co, když ty děti nemluví, tak aspoň nezlobí. A že neumějí stvořit větu, mluvit soudně, souvisle vypravovat, napsat maturitní písemku ani komunikovat? Kdo by si dovolil něco namítat, toho odsoudí jako zpátečníka. Je jiná doba, smiřte se s tím! Dneska už nic podobného k životu nepotřebujeme.

Kdysi jsme byli všeobecně gramotná země. Teď děti přestávají číst a psát, protože dorozumívat se prostřednictvím emotikonů je jednodušší. Však právě pro ně se pravidelně zjednodušují i Pravidla českého pravopisu, a nakonec i školní hodnocení a požadavky na absolventy. Nakonec člověk rozumný přestane i mluvit. Přisaje se zbytnělými palci na takzvané sociální sítě, odkud bude sát všechnu „moudrost“ online vesmíru… tedy všechnu tu zábavu, dopamin, lajky, e-partnery a e-pochopení. Řešit problémy složitého světa za něj nejspíš budou počítače a roboti. Ale žádný smutek ani strach z toho vývoje nikdo mít nemusí. Karel Čapek už to v R. U. R. i s happyendem napsal před sto dvaceti pěti lety[7].

Kam se ztratila moudrost, že největším bohatstvím jsou vztahy s lidmi kolem nás?

Psáno pro časopis TO.

[1] Odkaz

[2] Odkaz

[3] Odkaz

[4] Odkaz

[5] Odkaz

[6] Odkaz

[7] Odkaz