Asistovaná reprodukce je metoda, jejíž podstatou je řešení neplodnosti. Proto je dnes povolena a hrazena z daní všech daňových poplatníků, nedaří-li se heterosexuálnímu páru počít dítě.

----

To je dost zavádějící tvrzení. Hrazený je jen počáteční pokus o oplodnění, všechny další si už pár platí sám.

Přičemž statistika takové prvotní úspěšnosti je dost malá. Takže běžně to pár stojí desítky tisíc korun, až třeba sto tisíc.

Zakazovat tento zákrok svobodným ženám plošně by znamenalo pasovat stát do role přísného morálního arbitra, který kádruje, kdo je a není hoden být rodičem. Kovářová to celé zbytečně hrotí do roviny ohrožení tradičního světa a sociálního inženýrství.

Zbytečné omezování svobody: Pokud medicína tuto možnost nabízí a žena je ochotná vzít na sebe plnou odpovědnost za výchovu, legislativní zákaz nedává smysl. Stát beztak nedokáže zaručit, že otec s rodinou zůstane ani u párů, které dítě počnou přirozeně. Pokud by se asistovaná reprodukce pro single ženy zakázala, ty, které dítě opravdu chtějí, by problém vyřešily buď účelovým jednorázovým stykem, nebo by prostě odjely na kliniku do zahraničí.

Otázka peněz daňových poplatníků: Veřejné zdravotní pojištění je solidární systém určený k léčbě nemocí a patologií. Pokud žena podstupuje umělé oplodnění čistě proto, že nenašla partnera nebo odkládala mateřství příliš dlouho, nejde primárně o léčbu neplodnosti, ale o řešení její sociální a životní situace.

Z tohoto pohledu dává logiku, aby stát řekl: „Tuto medicínskou možnost vám nezakazujeme, ale z veřejných peněz ji hradit nebudeme.“

Tím se elegantně vyřeší námitka o zneužívání peněz daňových poplatníků na něčí životní styl, aniž by se ženám omezovala osobní svoboda a právo naložit se svým životem po svém. Oddělení financování od samotné dostupnosti zákroku je zkrátka mnohem funkčnější řešení než snaha o plošné zákazy zaštítěné právy dítěte.

Otázka je, co je pro dítě lepší - když se vůbec nenarodí, nebo když se narodí bez přiznaného tatínka?

Když se zaměříme tedy na ty statistiky kriminálně psachologického pozadí kriminality dětí z rodin bez jednoho rodiče, tak statistika je krásná věc. Ano, tyto děti mají vyšší předpoklad páchání násilných činů. Ale důležité je zjistit proč, protože samotná nepřítomnost jednoho rodiče to nemusí být.

Vezmeme si na pomoc Ai, kde jsou uvedeny nejčastější důvody patologického chování těchto dětí:

Hlavní rizikové faktory v jednorodičovských rodinách

Odborníci zdůrazňují, že patologické chování nespouští fakt, že dítě žije s jedním rodičem, ale doprovodné jevy tohoto stavu:

Ekonomický tlak a chudoba: Samoživitelé v ČR patří mezi skupiny nejvíce ohrožené chudobou. Nedostatek financí omezuje přístup k volnočasovým aktivitám a tlačí rodiny do horších sociálních podmínek, což je silný kriminogenní faktor. [1]

Snížený rodičovský dohled (Parental Monitoring): Jeden rodič musí zvládat roli živitele i vychovatele. Kvůli pracovnímu vytížení má méně času na kontrolu chování dospívajícího. Nedostatečný dohled prokazatelně predikuje náchylnost k tlaku vrstevnických part a experimentování s drogami či kriminalitou. [1, 2]

Trauma z rozvodu a konfliktů: Až 22 % případů řešených Dětským krizovým centrem se týká traumat a násilí spojeného s rozvodem rodičů. Psychický stres a dlouhodobé konflikty mezi rodiči oslabují emoční stabilitu dítěte.

Tedy z rizikových faktorů u ženy, která se samostatně nechala oplodnit připadá v úvahu nejspíš jen jeden - snížený dohled, kdy je možném, že nebude mít tolik času na dohled nad dítětem, ale i tato věc je vyloženě individuální a děje s spíše u vyloučených rodin. Trauma z rozchodu odpadá zcela, protože druhý rodič není, ekonomický tlak a chudoba pravděpodobně také nebudou ten případ, protože prostě chudá samotná žena asi nepůjde samostatně na oplodnění. Co ale je pravděpodobné je to, že v případě schválení tohoto návrhu přijdou na reprodukční kliniky ženy ze stejnopohlavních párů, protože těm dnes umělé oplodnění také není dovoleno.