Může za vymírání i právo?

Rozhodla jsem se upozornit, jak vývoj rodinného práva ovlivňuje – a podle mne negativně – právě obecnou situaci rodin.

Vymíráme. Vymírání zasahuje i naprostou většinu ostatních států civilizovaného světa. Státy také řeší, jak porodnost zvednout. Používají k tomu různá opatření. Výsledek se ale nedostavuje. Žádné kroky ale nepomáhají. Ani bytová výstavba, ani finanční dotace rodičům na další děti, ani daňové úlevy, ani zkrácené úvazky, jak vidíme v severských zemích, v Japonsku nebo v Korei. Je to pochopitelné. Pokles porodnosti není způsoben jedním vlivem, ale je to výsledek společenského vývoje a řady společenských změn, mezi které patří feminismus, antikoncepce, potraty, rovnoprávnost, samostatnost žen, růst vzdělanosti, umělá inteligence, sociální sítě, infantilizace, blahobyt, sobectví, neschopnost převzít odpovědnost, pohodlnost, ztráta umění udržovat vztahy a pro vztah se obětovat.

To všechno všichni víte. Já se chci se svém vystoupení podívat na to, jaký vliv na pokles porodnosti u nás mělo právo, zejména to rodinné.

Tak třeba hned manželství.

Poté, co jsem skoro 40 let působila jako rozvodová advokátka, se vší zodpovědností mohu tvrdit následující: V žádném vztahu nepanuje rovnost, tedy ani v žádném manželství. Vztahy jsou ze své podstaty nerovné, protože lidé si nejsou rovni, protože mají odlišné dispozice, možnosti, preference, obavy, traumata. A odlišné zájmy a úmysly. Pokud namísto soudního rozhodování o dětech a o rozvodu připustíme, aby o podmínkách rozchodu vyjednávali dva nerovní lidé, výsledkem je vždy nerovná dohoda.

Zažíváme poslední dobou nejen návrhy na snížení prahu pro vstup do instituce manželství, ale také na rozvolnění povinností a závazků členů rodiny a na odchod z tohoto svazku. Zrušili jsme ústní jednání ve smluvených rozvodech. To ale umožňuje, že instituce původně vymyšlená na ochranu toho slabšího dává tomu silnějšímu více práv. A ten silnější si vždycky dojedná výhodnější dohodu.

Že silnější dohody respektuje jen tehdy, pokud jsou pro něho výhodné, nevidíme jen v manželství, ale i v politice české a v geopolitice vůbec. Ale zpět k právu jakožto aktivnímu činiteli proti porodnosti.

Dříve měli lidé jen povinnosti, práv bylo velmi málo. Dnes máme společnost plnou zákonem i ústavou chráněných práv, jichž se lidé hlasitě dovolávají. V rodině je to vidět také.

Nejprve jsme zrovnoprávnili děti narozené v manželství s těmi, které se narodily z nesezdaných vztahů. Jistě, všechny ty změny měly dobré opodstatnění, ale nelze si nevšimnout, že změny zákonů mají své dopady do společnosti. Vždycky je to prostě tak, že přidáním dalšího práva jednomu jinému jeho právo ubereme. A mnohé důsledky zákonodárce nevidí. Nedokáže předvídat ani odhadnout.

Pokles porodnosti je jedním z nich.

Takže srovnáním práv dětí sezdaných a nesezdaných rodičů jsme umožnili lidem volbu, zda chtějí rodinu založit na manželství či mimo ni. Jenomže manželství je rozhodnutí, které každý z manželů musí učinit: s tímto člověkem budu po zbytek života. To má vliv na odpovědnost za vztah. Veřejný příslib před svědky ovlivní, jak se ve vztahu chováme. Feministky, které opovrhují oddacím listem coby cárem papíru, to mohou klidně negovat. Psychologie ale ví své.

Na jednom kulatém stole, který jsem pořádala v Senátu, jsme se zabývali rozdílem mezi těmito dvěma druhy svazků (sezdaných a nesezdaných). Ten rozdíl je zásadní (SJM, výživné, dědění, bydlení apod.). A má nakonec vliv i plánování budoucnosti a na porodnost. Třeba tím, že dítě narozené za manželství má matrikového otce ze zákona. Matka-manželka nemusí činit žádné aktivní kroky. Na rozdíl od nesezdané matky, která musí přivést otce na matriku. A skoro žádná nastávající matka neví, že lze uvést otce dítěte ještě před porodem. Anebo u rozvodu soud rozhoduje o výživném dítěte nebo aspoň schvaluje dohodu. U nesezdaného soužití ani tato ochrana dětí není. Když zakážete dát dítěti výchovný pohlavek, zavedete Linky důvěry a každému dítěti povolíte sociální sítě, na kterých si může na své rodiče stěžovat, stane se výchova velmi obtížná. Právo i společnost sdělují rodičům: dítě je patálie. Pořídit si psa je možná stejně nákladné, ale aspoň jednodušší.

K odmítání převzít odpovědnost za svůj život se přidaly i daňové zákony. Dnes je pro matku daňově a dávkově výhodné, aby se prohlašovala za samoživitelku. Protože jinak se bude počítat její i jeho příjem jako příjem na rodinu a ona možná na dávky nedosáhne. Tak daňové právo dnes působí vlastně protirodinně. Když zavedete náhradní výživné, snížíte ochotu otců platit i ochotu matek s otci vyjednávat.

A my víme, že více dětí stejných rodičů se rodí z manželství, což zase souvisí s tím, že je velmi jednoduché se rozejít, když nejste sezdáni. Manželské děti jsou zdravější, úspěšnější ve škole a v práci, méně často se vydají na šiknou plochu. A přestože to víme, nic s tím neděláme. Právě naopak. Přijímáme další a další zákony, které rodinu ničí.

Podobně zhoubný vliv na porodnost měly další oblasti práva. Když prodloužíme školní docházku, budou lidé později dospělí. Mentální dospělost v době mého mládí nastávala v 18. roce. Většina lidí se vyučila, odmaturovala, udělala si řidičský průkaz, kluci byli povoláni na vojnu. Dnes se mentální dospělost posunula ke třicítce. Tomu odpovídá požadavek růstu údajné vzdělanosti a na wellbeing na vysokých školách. Už tedy ne přísnost a vysoké požadavky, ale pohoda a klídek. Prodloužením školní docházky, systémem následného vzdělávání, doktorandského studia, zavedením všech možných Erasmů a stáží jsme vytvořili společenský standard: nejprve studium, pak užívání a cestování, pak kariéra a teprve poté dítě. Jenomže nastartovaná kariéra vyvrcholí ve čtyřiceti. A to je pro mnoho žen už nenávratně pozdě. Nejenže nebudou schopny otěhotnět. Ale ani nenajdou „použitelného“ otce.

Když podporujeme více práv a méně povinnosti, nebudou lidé ochotni přejímat odpovědnost.

To podporují další právní změny – například rozšíření možností odstoupit od smluv, celý systém spotřebitelského práva, nárůst počtu předpisů o bezpečnosti práce, atrofie individuálního posouzení rizika ve smyslu: kdo nese odpovědnost na to, co se mi stalo? Zajisté někdo jiný než já! Dalšími kroky jsou právně garantované mechanismy minimálního příjmu, podpory v nezaměstnanosti, oddlužení, všechna ta Milostivá léta. Podobné je to v trestním právu rozšiřováním definice nepříčetnosti a mimo právo růstem psychiatrických diagnóz, které ve svém důsledku zmenšují osobní odpovědnost jedince za jeho činy.

Ruku v ruce s tímto trendem jde i rigidní pracovní právo, které neumožňuje zbavit se špatného zaměstnance. Výsledkem je dnešní paradoxní situace: máme velmi upjaté pracovní vztahy, ale žádné volné kvalitní zaměstnance. Takže se zaměstnavatelé předhánějí v luxusních podmínkách, aby pracovníky k sobě vůbec přilákali. A k tomu jsme přidali výhodné hypotéky a společenské klima nutící mladé páry pořídit si vlastní bydlení, ačkoliv by se klidně mohli spokojit s nájemním, jako celé generace před nimi. Jenomže hypotéka vám pak nedovolí pomyslet na dítě, protože byste neutáhli splátky. A tak bych mohla pokračovat hodiny.

Vše výše uvedené zajisté považujeme za kladné výdobytky pokroku, hmotného nadbytku a sociálního státu. Jistě. Máme se dobře. Máme se tak dobře, že už nechceme mít děti.

Mimochodem děti – tedy ti, jimiž se oháníme jako objektem největší ochrany, jsme v roce 2020 přikovali k obrazovkám počítačů a chytrých telefonů. A ony u nich už zůstaly. Osobně se přestaly seznamovat, randit, chodit spolu, toužit po sobě, zavazovat se jeden vůči druhému, párovat se, milovat se, počínat děti.

To všechno má za důsledek nestabilitu manželství, nestabilitu rodinných vztahů, zhoršené podmínky pro výchovu dětí a dramatický pokles porodnosti. Sociologové se rozcházejí v hodnocení, kdo nebo co za pokles může nejvíc. Možná nás prostě děti obtěžují. Ničí postavu, kňourají, nejde s nimi v klidu jít do restaurace, nenechají nás nerušeně si prohlížet sociální sítě. Výchova je práce a pracovat dnes vlastně nikdo nechce.

Někdo z vás to možná vidí jako pokrok. Já ale cítím, že cesta zpět či cosi jako záchranná brzda není možná a je mi z toho smutno.

Abych nekončila tragicky, dovolím si ukázat vám představu budoucnosti. V ní žena před přechodem, úspěšná manažerka, usoudí, že teď už má kariéru, auto, psa a vůbec všechno, už byla i Dubaji lyžovat, takže je nejvyšší čas na dítě. Otevře web a vybere si genetický materiál. Jako při výběru šatů si zvolí z milionu možností přesně to, co si přeje. Modrookého chlapce s IQ 120, výškou 185 cm a hudebními vlohy. Klikne a počká devět měsíců, až jí umělá inteligence v syntetické děloze nevygeneruje požadovaný tovar – dítě přesně podle jejích představ.

Ať žije ten překrásný nový svět. Přesně podle Aldouse Huxleyho.

Nemyslete si, že se k této dystopii neblížíme. Weby s genetickým materiálem pro početí dítěte už dnes existují. Jen k tomu ke všemu ještě potřebujeme lidskou otrokyni – zaplacenou takzvaně náhradní matku.

Vystoupení přednesené na Středočeském právnickém dnu dne 17. dubna 2026 věnovanému rodinnému právu.