Komunikace v dobách globálního oteplování

Žijeme v on-line době. Obrazovka mobilního telefonu nebo tabletu vidí náš obličej častěji než zrcadlo, protože technologie mnohým z nás připadají děsně moderní a praktické. Nemusíme nikam chodit.

Nemusíme se oblékat, malovat, chystat se, cestovat do hospody či k někomu jinému domů. Stačí nám vytočit číslo ve WhatsAppu nebo pustit Zoom, a můžeme hovořit. Některým dokonce už taková komunikace plně nahrazuje osobní setkání. A je-li něco rovnocenné, pak to tím novým moderním a elektronickým klidně můžeme nahradit.

Jenomže on-line dálková komunikace plně rovnocenná s osobním stykem nablízko není. Osobní setkání tváří v tvář je totiž něco jako kouzlo. Vidíme každé pohnutí člověka, s nímž jsme ve stejné místnosti. Cítíme jeho pach, i když si to přímo neuvědomujeme. Zrcadlíme jeho pocity, pohyby obličeje, postoje a držení těla. Když se usměje jeden, usměje se i druhý. Kdo si dá nohu přes nohu, ten inspiruje druhého, aby ho následoval. Podobně je to se založenými rukama, opřením se do opěradla židle, odskočením si na toaletu, kouřením, začátkem jídla, připíjením a popíjením. Druhému přizpůsobujeme hlasitost své mluvy. Podvědomě vnímáme, jak náš partner dýchá, jak drobně se mu mění svaly kolem očí či jak volně nebo pevně drží tělo. Při osobním styku se lépe odstraní nesoulad či nedorozumění, která jsou jinak typickým znakem e-mailové a textové komunikace. On-line rozhovor je studenokrevný, zatímco osobní komunikace je teplokrevná. Osobní setkání nás vzájemně nabíjí, proto se setkáváme s přáteli v kavárnách, s rodinou doma, se spolužáky na zahradě.

On-line nekomunikace

Při osobním setkání se toho mnohem víc vyřeší než při poradě vedené prostřednictvím ZOOMu nebo jiné poštovní, textové či on-line komunikace. Mnohem víc se také vnímáme vzájemně. Když sedíme spolu a koukáme se na sebe, jsme propojeni nejen slovy, ale i celou řadou biologických a psychologických mechanismů. Můžeme čtyři hodiny sedět v restauraci u jednoho stolu a po celou dobu udržovat pozornost, sledovat linku komunikace a živě se zapojovat. Při rozhovoru, školení nebo poradě on-line ztratíme pozornost po 45 minutách, mnozí dokonce už mnohem dřív. Proto jsou porady, výuka a obecně vzdělávání on-line tak málo produktivní ve srovnání s osobní komunikací.

Náš mozek totiž reaguje na blízkost a odměňuje nás za společnost; přímý oční kontakt a tón hlasu vyslovený v naší blízkosti vylučuje v našem mozku oxytocin, tedy hormon způsobující příjemné pocity. On-line komunikace v žádné podobě nedokáže tento fyziologický proces spustit v takové síle. Fyzická přítomnost člověka biologicky uklidňuje náš nervový systém, proto vnímáme posezení s kamarádkou tak blahodárně. Naopak on-line komunikace je pro náš mozek velká dřina. Při koukání do kamery chybí oční kontakt. Mozek se snaží tento deficit neustále analyzovat a kompenzovat, čímž nás sledování videa velmi vyčerpává, namísto aby nás emočně sytilo. V on-line světě nás také pořád něco vyrušuje, jako kdybychom byli jednou nohou jinde. Na pozadí telefonu, počítače či tabletu blikají komunikace, odvracíme zrak k jiným obrázkům a zajímavostem. Při osobním styku věnujeme tomu druhou to nejcennější: svou plnou, nedělenou pozornost a případné ticho nebývá jako skrz obrazovku trapné, ale konejšivé a hladivé.

Jak vylepšit to dobré a umenšit to špatné

Moderní komunikační technologie nejsou dobré ani špatné samy o sobě. Jsou to užitečné nebo vražedné nástroje podobně jako sekera nebo osobní automobil. Nejde o to je zakázat ani zrušit. Spíš si máme uvědomit, kdy nám pomáhají a kdy nám škodí. Je zbytečné, aby si kamarádi, co bydlí v jedné ulici, večer povídali po Skypu, když se mohou sejít v cukrárně nebo na hřišti. Užitečné je ale mít na paměti naši biologickou podmíněnost i fakt, že právě osobní komunikace lidstvu kdysi dávno umožnila rozvoj řeči a vývoj až do dnešních moderních dní. Jsou prostě oblasti, kde se on-line komunikace nevyplatí. A to radši v tomto zamyšlení schválně ignoruji komunikaci s umělou inteligencí…

Zdá se vám, že se na Zemi otepluje a teploty že neustále rostou? Přivítejte to jako příležitost k setkávání. Venku, na zahrádce, v parku nebo v klimatizované hospůdce. Konejte porady v zasedací místnosti, nikoliv přes ZOOM, a hlaste se na osobní, nikoliv on-line vzdělávání, protože ty elektronické debaty a výměny názorů jsou méně efektivní. A taky si z nich méně zapamatujete. Pozitivní dopady totiž nemá jen to, co vám nějaký učitel či šéf slovně říká, ale i to, co se stane mezitím. Na chodbách při náhodném potkávání, u kávovaru či u kopírky si lidé vyměňují řadu zkušeností a dostávají ty nejlepší nápady. On-line prostor náhodná setkání zařídit neumí.

A to nejdůležitější je, že osobní kontakt nás udržuje ve střehu. Pokud si od něj odvykneme, zlenivíme a zpohodlníme. A pak při osobních kontaktech mlčíme, jsme uzavřeni, máme potíž překonat to nadprahové množství úsilí a odhodlání začít komunikaci napřímo, vést ji a rozplétat. A tím se z entity, ze společenství, stáváme souhrnem izolovaných jedinců.

Dejme šanci našim smyslům. Při osobním výkladu váš mozek zachycuje paměťovou a smyslovou stopu i prostorový kontext. Tyto kotvy způsobují, že si lidé z osobního jednání pamatují víc než z rozmluvy v prostoru on-line. Učení a potkávání není jen transfer informací od osoby A k osobě B. Je to sociální rituál, který ze shluku lidí činí společenství.

Psáno pro časopis TO