Komu patří naše dny?

V kinech nedávno bez většího zájmu promítali nový italský film režiséra Paola Sorrentina Milost. Italský prezident v něm déle než dvě hodiny přemýšlel, zda podepíše zákon o euthanasii a udělí milost dvěma vrahům.

Otázku, kterou si kladl on sám i jeho dcera, představitelka zastánců euthanasie, zněla takto: Komu patří naše dny? Dcera odpovídala, že právě nám, lidem, každému jednotlivci, který si sám řídí svůj život a žije podle svého.

Tvrzení, že já sám/sama si rozhoduji o svém životě, slýchávám opakovaně od různých skupin, které v životě i v politice cosi prosazují. Někdy právo na život, jindy právo na smrt, na euthanasii, na potraty. Já to prostě chci, já to chci řídit. Na první pohled se zdá, že my, lidé, své životy sami šoférujeme. Podporují to i Listina práv a svobod a reklamy typu: Když ji miluješ, není co řešit. Protože chci. Nevaž se, odvaž se, a jim podobné. Jak taky jinak, když žijeme ve svobodné a demokratické společnosti, která i malým dětem přiznává spoustu práv. Navíc ve společnosti, která odmítá kohokoliv k čemukoliv nutit.

Jenomže přesvědčení o tom, že jsme to my, kdo své životy řídíme a vlastníme, je klamné. Je to iluze, v níž se jako bloudi jen vzájemně utvrzujeme. Jistě si můžete sami a svobodně rozhodnout, že si oblečete modrou sukni, nikoliv červené šaty. Nebo že si koupíte fidorku místo kedlubny či že se provdáte za Miloše Kocafourka. Jenomže pak výčet vašich svobodných rozhodnutí někde končí. Rozhodují náhody, souhry okolností a dobrý nebo špatný Osud.

Nerozhodujete o tom, zda, kdy, komu a kde se narodíte. Nerozhodujete o způsobu své výchovy ani většinou ani o městu či vesnici, ve které žijete. Bydlíte totiž tam, kde máte práci nebo byt nebo blízké. Lidí, kteří se svobodně sami rozhodnou, že se přestěhují z Ostravy do Plzně, aniž by tu změnu vyvolaly souhry okolností, nabídky práce, změny rodinného stavu a jiné nahodilosti, je směšně málo. Nerozhodujete stoprocentně o tom, zda budete či nebudete mít děti, ani jaké ty děti budou, jaké budete mít talenty, schopnosti či jaké vlohy. Není na vaší vůli, zda vám zemře partner nebo vás opustí a najde si jinou. Neovlivníte, zda si zlomíte nohu, nakazíte se, onemocníte, vyhodí vás z práce pro nadbytečnost. Nevybíráte si manžela se všech v úvahu přicházejících mužů ani manželku ve výběrovém řízení všech možných žen. Nemáte vliv na to, do koho se zamilujete, koho potkáte, koho si oblíbíte, kdo si oblíbí vás.

Naprostou většinu svého života neovlivníte. Vaše dny vám ve skutečnosti nepatří. Ani mně ne. Nejsme tvůrci svých osudů a ani souhlasná tvrzení stovek idealistů a pomýlených na tom nic nezmění. Žádné dlouhodobé plány nevycházejí. Zasáhne náhoda, štěstí, smůla nebo Osud.

Mylné je i vaše tvrdé přesvědčení, že až nastane hypotetická situace, víte přesně, jak se v ní zachováte. Nevíte a nezachováte. Nikdo to dopředu neví. Život vás vždycky znovu překvapí. Proto buďme spíš pokorní k tomu, co nám přinese. Poslouchejme lidské příběhy, čtěme životopisy. Protože až skutečně přijde náš soudný den, může být všechno úplně jinak. Předstírat jistotu je podvod sám na sobě a uzákonění euthanasie naivní snahou zbavit svět nahodilosti. Komu patří naše dny? Nám ne. To životu v jeho plnosti, kráse, krutosti, nahodilosti.

Navíc zákon povolující euthanasii nedovolí, abyste si sami rozhodli o své smrti. Spíš zmocníte jiného, aby vás zabil. A stát ho vyviní, čímž se stane účastníkem vaší smrti. Možná i proto zvolil režisér Sorrentino dvojznačný konec svého filmu Milost. Prezident onen zákon podepíše a jednu milost udělí. Vražedkyni, která zabila svého muže ve spánku. Ne aby se osvobodila od něj, ale aby ho vysvobodila z nevyléčitelně krutého chování. Euthanasie je totiž tak trochu vražda.