V prosinci se země zachvěla, matky děkovaly Bohu a děti konečně začaly žít, když se po letech přesvědčování podařilo schválit zákon o náhradním výživném.
Sbírka zákonů jej publikovala v posledních vteřinách loňského roku pod č. 588/2020 Sb. a náhradní výživné se podle něj bude vyplácet od července 2021. A jako vždycky máme, co jsme chtěli. Chtěli jsme, aby zákon nahradil odpovědnost za volbu partnera, založení rodiny a práci na udržení vztahu? Máme ho! Přáli jsme si stát za rodiče? Dobrá! Máme místo toho náhradní výživné.
Pojďme říct nahlas a hned na začátku: kdo neplatí výživné na svého potomka, zaslouží dostat výprask na zadek, pomazat medem, vyválet v mraveništi a postavit až na konec fronty na vakcínu. Takové jednání je hanebné, tím spíš, pokud se stát rozhodne vzít na sebe jeho závazek a platit za něj z našich daní výživné přisouzené soudem.
Dobrá tedy, řekne si daňový poplatník. My všichni zaplatíme za toho darebáka, ale pak to vezmeme do ruky tvrdě a bez slitování. Prevít zaplatí nejen každou korunu, co dlužil, ale i úroky a všechny náklady, s vymáháním či exekucí spojené. Silný stát přece po něm půjde a jeho jméno i obličej vylepí na každé nároží, aby si před ním slušní lidé zdaleka odplivovali. Odepře mu jiné státní požitky a sociální dávky, nevydá mu řidičský nebo zbrojní průkaz, vezme rybářské nebo lovecké povolení, odmítne mu vydat nový pas, lehce dosáhne na všechny státní výplaty, dotace, sociální dávky a zahájí honičku, na jejímž konci se rodič nechá zaměstnat na stavbě hladové zdi, klekne na kolena a bude se z hloubi duše kát a prosit za odpuštění. A když to neudělá a bude si válet šunky v měkké posteli šedé ekonomiky, zamračí se stát ještě víc, zahájí proti němu trestní stíhání, zavře ho do černé jámy a bičem donutí lepit pytlíky, zametat ulice, vytírat v nemocnici nebo ho přiměje k jiné účelné pracovní aktivitě, už jenom proto, aby tím novým zákonem nesváděl další rodiče k následování a ke zneužití.
Kdy a za koho stát zaplatí výživné
Naivní daňový poplatník právu nerozumí a věří, že když stát za jiného něco zaplatí, bude tím spíše tvrdě dohlížet na vymáhání, ve shodě s obecně rozšířenou tezí, že státní správa má silnější nástroje než chudák maminka samoživitelka. Tím spíš, že má být odpovědným správcem mých daní, podobně jako to ukládá vedoucím pracovníkům a zastupitelům obcí. Jenomže pak se mu do ruky dostane zákon č. 588/2020 Sb., o náhradním výživném, a umí-li číst, nestačí lapat po dechu a vrtět hlavou. Nestihli jste podívat do zákona? Čtěte tedy slovo za slovem se mnou.
Náhradní výživné je nová sociální dávka pro nezaopatřené dítě s trvalým pobytem v ČR, vůči němuž rodič neplní vyživovací povinnost. Podmínkou pro přiznání dávky je pravomocné rozhodnutí soudu, neplnění povinnosti ze strany rodiče a exekuce po 4 měsíce nebo naprostá nemajetnost. Dávku přiznává Úřad práce prostřednictvím příslušné krajské pobočky rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání. Náhradní výživné se vyplatí do částky 3000 Kč převodem na účet příjemce a maximálně po 4 měsíce, pak se celý proces se žádostí opakuje. Dávka se vyplácí měsíčně zpětně od měsíce, v němž byla podána žádost, tedy nejdříve od července 2021.
Na tom by nebylo nic zajímavé. To přijde až v úplně na konci právní normy v jediném paragrafu 15, který suše a úsporně upravuje otázky nejpodstatnější: přechod pohledávky na stát a její vymáhání. Konečně, vyskočí daňový poplatník, kterého potěšilo, že moudrý stát svěřil agendu Úřadu práce. Vždyť to je přece tatáž instituce, co neplatiči vyplácí jiné sociální dávky či podporu v nezaměstnanosti. Oproti mamince samoživitelce elektronicky vševědoucně propojena, díky čemuž přesně ví, v jakém registru má neplatič kousky movitého i nemovitého majetku, cenné papíry, běžné účty, pohledávky, nároky a požadavky. Jenomže pak potom náš ubohý, životem zkroušený daňový poplatník dočte těch pár jednoduchých paragrafů a zdá se mu, že nevěří svým očím: Předně by totiž, bloud naivní, očekával, že Úřad práce spolu má povinnost podat na dlužníka trestní oznámení za neplnění vyživovací povinnosti, ale o tomto biči nenajde v zákoně ani zmínku. Hned pak ho udiví, že pohledávka na výživné nepřejde na stát automaticky a ihned, jak by jinak moudrý hospodář předpokládal. Čte-li dál, zjistí, že je to přesně naopak. O tom, zda vůbec nárok přejde, v jaké výši a kdy, rozhodne Úřad práce až po výplatě všech částech anebo poté, co si potomek začne vydělávat, a není vyloučeno, že k vymáhání nepřikročí vůbec, protože podmínek, výjimek a obstrukcí nabízí zákon nepočítaně.
Tak nás zas doběhli, paní Müllerová, řekne daňový poplatník a znechuceně zákon odloží k jemu podobným. Proč se ta nová dávka jmenuje „náhradní výživné“, to dnes už sotvaže který předkladatel ví. Stát možná něco málo za rodiče – neplatiče vskutku uhradí, ale dlužníka k odpovědnosti nepožene a k zaplacení ho stejně nedonutí. Ve skutečnosti se ani nepokusí. Co zbývá? K pohrdání nad neplatiči musíme použít vlastní síly. Takové, jaké má společnost k dispozici odnepaměti: společenský tlak a hluboké pohrdání. Nechť tedy zazní odevšad nahlas: Kdo neplatí, není Čech! Neplatíš výživné? Nebudu s tebou mluvit a nediv se mému opovržení. Nejsem totiž jen daňový poplatník. Od nynějška jsem tvůj věřitel.
Psáno pro MFDnes
