Jak na zlobivé fakany

Všichni dobře víme, že děti jsou prostě andílci. Jsou slušné, zdvořilé, přičinlivé, přející, srdečné. Tak přesně o těch následující řádky nebudou.

Budou u těch druhých. Těch, co přece neexistují, co jsou něco jako yetti. Každý o mnich mluví, ale nikdo je nikdy neviděl. Mám namysli děti rozmazlené, sobecké, vzteklé, neposlušné a zlomyslné.

Tak si třeba vezměme ony děti zlomyslné. Víte, z čeho dnes mají učitelé největší hrůzu? Z toho, že je žáci a studenti nachytají při neznalosti nebo při výbuchu emocí, natočí ten trapas na mobilní telefon a pověsí záznam na veřejné sítě. Nejvíc ze všeho se dnešní učitelé bojí zesměšnění. Žáci a studenti mají oproti učitelům jasnou výhodu: ti malí parchanti totiž dnes každou učitelovu informaci okamžitě porovnávají s údaji na internetu. Je to neférový souboj – učitel má jen paměť, znalosti a zkušenosti. Proti němu stojí pětadvacet zlomyslných biřiců, kteří ověřují každé učitelovo slovo. A žádný učitel nemůže vědět všechno, zejména když ho žáci provokují, kladou mu všetečné dotazy, snaží se ho nachytat při neznalosti nebo vyprovokovat k výbuchu.

A víte, co je druhý největší učitelský strašák? Rodiče, kterým si zlobivý fakan okamžitě, online a ještě v průběhu vyučování stěžuje na své učitele. Rodiče, kteří jsou skoro vždycky na straně dítěte, a skoro nikdy na straně školy. Rodiče, kteří své dítě bezdůvodně omlouvají, kteří ho učí lhát a trvají na tom, že nesmí nikdy dostat špatnou známku a z žádného předmětu nepropadl. Rodiče, kteří bojují se školami za právo svých zlobivých fakanů používat při vyučování mobilní telefon, kterým lze získat protiučitelské corpus delicti. Dítě podporováno rodiči je vítěz, zatímco učitel je ten poslušný a vystrašený. A tak se nám kruh uzavírá a skoro se zdá, že z něj nevede žádná cesta ven.

Děti přicházejí na svět stále stejné: jako bílé, nepopsané stránky, které svým chováním utvářejí nejprve rodiče a později širší rodina, okolí, kamarádi a prostředí. Dětí se rodí stále méně, ale školských a výchovných problémů je čím dál víc. Dnešní děti mají skoro všechno – spoustu hraček a dobrot, nulové povinnosti a soustředěný čas rodičů, kteří si jedináčka pořizují poté, co si vyzkoušeli péči o králíčka, o koťátko či o štěně. Rodiče dnešních studentů a žáků usilují o jediné: aby všechny potřeby jejich dětí byly naprosto uspokojeny. Podobně se dnes chovají i základní a střední školy: nejde už o to, aby dětem předaly znalosti a dovednosti, aby se děti naučily ochotě, respektu k autoritě, aby dovedly psát, počítat, pamatovat si, formulovat, klást otázky, kriticky zkoumat, hledat řešení, vybavovat si z paměti. Znalosti a dovednosti se ve školách požadovaly kdysi – byly měřitelné, kontrolovatelné a porovnatelné. To vše dnes je minulostí a kvalitou dávno překonanou. Dnes se ve školách zejména propaguje wellbeing a trvá se na tom, aby všem dětem bylo ve třídách hlavně příjemně. Školy se proto usilovně snaží, aby žádné dítě nezažívalo tlak, stres a požadavek na výkon. Důraz se klade na tvořivost, imaginaci, projektové řízení a schopnost komunikovat v kolektivu. Heslem dneška je prý prožívání, zkoumání vlastního duševního stavu a posilování nejistoty. Sebevědomí, sebejistota, vědomí, odkud člověk vyšel a kam patří, je zlem, které už se dávno nenosí. Vhodné je naopak zkoumat, zda mladý jedinec je holka, či kluk, zda se necítí být někým jiným. Třeba morčetem. Čím větší pochybnosti, čím větší nejistota, čím větší obavy, tím je nejspíš dnešní školství spokojenější. Jak jinak si vysvětlit, že produkuje děti se stále horšími znalostmi? Jak jinak se může stát, že kázeňských problémů je i s menším počtem dětí ve třídách stále víc, že stále častěji děti potřebuje psychologickou pomoc, poškozují se, pokoušejí se o sebevraždy, užívají psychofarmaka a trpí úzkostí a strachem z budoucnosti?

Dnešní škola se svým rozplizlým přístupem jen dokonává škody, jež způsobuje dnešní rozbitá a rozkouskovaná rodina. Heslem nedávné doby byla „nevýchova“ podporovaná poblouzněnou teorií, dle které netřeba dítě vychovávat, protože samo ví, co je pro něj dobré. Na všechno prý stačí jediné – láska. Pro rodiče je tato teorie ze všech způsobů výchovy tou nejpohodlnější; pro dítě je ovšem nejničivější. Úkolem rodičů je totiž nejen dítě milovat, ale zejména mu nastavovat hranice a od narození mu ukazovat, kam vstoupit smí, a kam nikoliv. Bez hranic ani dospělý člověk nezvládne normální každodenní život. Proto je úkolem rodiče jasně dítěti stanovit hranice, což mladou duši naučí nastavovat hranice sobě, ale i druhým. Kdo se nenaučí nastavovat hranice sám sobě, nezvládne překonávat překážky a nebude schopen v dospělosti růst. Takový člověk nedokáže nastavovat hranice ostatním, čímž se stává snadnou kořistí pro domácí násilníky a pro manipulace všeho druhu.

Jak na ony zlobivé fakany? Ptají se každodenně zástupy učitelů po celé zeměkouli. Chytrý rodič jejich obtížný úkol chápe a podporuje ho, protože sám ví, jak je to obtížné a těžké. Každý den znovu. Padesátkrát denně. Nadechnout se a říct dítěti: Ne. Miluji tě. Ale tohle prostě nesmíš říkat. Tohle nesmíš dělat. Takhle ne. Tohle nedostaneš. Láska sama totiž nestačí. Láska deformuje a zatemňuje zrak. Milujícím rodičům i milovaným dětem. Tak podpořme rodiče i školy v tom, aby těm malým fakanům nastavovaly hranice. Jednou ty děti totiž budou dospělými a budou řídit tuto zemi nebo kombajn. A mít vlastní děti. A snad je budou nejen milovat, ale i budou schopni ukazovat jim, nejen co se smí, ale i to, co se nesmí.

Psáno pro časopis TO.