K čemu jsou dneska na světě ženy? Aby studovaly, cestovaly, hlásily se do výběrových řízení a staly se političkami nebo ředitelkami zeměkoule?
Anebo aby byly maminkami, manželkami a domácími pečovatelkami? Mají si moderní ženy hledat stejné muže, a když je nenajdou, nemají slevit ze svých cílů a zůstat radši samy s dětmi či bez dětí? Lze vůbec dneska veřejně vyslovit, k čemu jsou na světě ženy?
Na první pohled se při čtení konzervativních či feministických komentářů zdá, že existují jenom dvě hraniční cesty, a diskuse ve veřejném prostoru tomu i nasvědčuje, protože veřejnost půlí na nesmiřitelné poloviny a mezi nimi hloubí vodní příkop. Z žen přece mají být matky, anebo vedoucí pracovnice. Bijte se, obránci včerejších a dnešních tradic, aby vítěz mohl převzít vládu a všem nařídit, co si mají myslet! Otázkou je, zda existuje jenom jedna pravda.
Malé ženy jako příklad hodnot
V kině teď dávají film Malé ženy, novou adaptaci knihy americké spisovatelky Louisy May Alcottové z dob občanské války Severu proti Jihu. Popisuje dětství a dospělost čtyř poměrně odlišných sester. První je stydlivá, něžná dívka bez velkých ambicí, pečovatelský typ, jenž soucítí s trpícími. Druhá se brzy zamiluje a touží se cele oddat muži, dětem a rodině. Třetí je rozhodnuta studovat malbu, cestovat a zamilovat se do zámožného muže, protože žena si přece může svobodně vybrat, do jakého muže se zamiluje. A čtvrtá, volnomyšlenkářská spisovatelka moderního typu, tradice, muže i vdavky odmítá, touží se postavit na vlastní nohy a finance získávat prací. Film Malé ženy plasticky ukazuje, že sny, které sní každá z dívek, jsou navýsost individuální a pro druhé sestry obtížně pochopitelné. Co je hodnotou pro jednu sestru, nemusí být přijatelné pro ostatní. Tehdejší společnost přisuzovala ženě rodinný úděl, ale jak ukazuje kniha stará skoro dvě stě let, ani čtyři dcery jediné matky neměly totožné touhy a hodnoty a každá snila o jiné budoucnosti.
Dnes jako kdyby společnost podporovala opačný extrém. Mladým ženám vnucuje vysokoškolský titul, bez něhož jsou údajně jinak k nezaměstnání, tvrdí jim, že musí cestovat, být samostatné a sebevědomé, toužit po kariéře a vysokých postech, a pokud se některá rozhodne pro rodinu anebo nedejbože pro větší počet dětí, okolí kroutí hlavou nad tou nezodpovědností, podobně jako se před dvěma sty lety podivovalo nad ženskou samostatností. Jenomže každá žena v sobě nosí vlastní touhy a sny a jejich hodnoty jsou tehdy i dnes odlišné a obtížně sjednotitelné. Film navíc podobně jako knižní předloha plasticky ukazuje, že se zárodky ženských budoucností objevují už v útlém dětství a že s nimi mnohé ženy nesnadno bojují, než si uvědomí, že nemohu jinak, než si odpustí a než své předurčení přijmou.
Žena je ženou a navždy bude
Návštěva kina přede mnou odhalila ještě další zajímavý moment. Cenami ověnčený film Malé ženy je společným dílem mnoha žen a jen několika málo mužů. Sál nebyl plný, ale všichni diváci v něm byly ženy. A když jsem se o něm zmínila ve svém okolí, ženy ho buď už shlédly anebo v blízké budoucnosti toužily vidět, zatímco mužské kamarády film nejen míjel, ale někdy i značně odpuzoval. Odlišnou zkušenost jsem učinila s jiným ceněným filmem, válečným dramatem 1917 o dvou vojácích a jejich misi z první světové války. Sál plný mužských diváků sleduje pánský film, o němž pak muži nadšeně diskutují, zatímco já jsem při projekci trnula strachem a občas si před hrůzami války skrývala obličej. Na rozdíl od Malých žen film podobný Vojínu Ryanovi už nemusím nikdy znovu vidět.
Svět se prostě skládá z mužů a žen a jedna i druhá polovina spolu mívá více společného navzdory snahám vysvětlit rozdíly mezi pohlavími výchovou nebo různě moderními teoriemi. Bez žen i mužů by společnosti, kmeny či státy, ale i muži a ženy jednotlivě nebyli tak celiství, jak můžou nebo by mohli ruku v ruce být. Někteří modernisté se hned durdí, jakmile před nimi jiný utrousí, že muži a ženy se navzájem potřebují, protože bez těch dvou a jejich spojení by se žádný z nás ani nenarodil. A že svádění, pohlavní pud a sex jsou věci nejenom nezbytné, ale krásné, příjemné, nutné, zákonité a obtížně právem či výchovou regulované. A že tisíckrát můžeme omezovat, zakazovat, kritizovat nebo odsuzovat. Stejně si nakonec Příroda a její pohlavní pud řeknou své. Navzdory antikoncepci a plastům ve vodě, upnutým riflím, aférám MeToo, pornografii volně dostupné, odosobnění na sociálních sítích, robotům určeným k erotice i dnešní výměně rolí, v jejímž duchu ženy tvrdnou a muži měknou.
Navzdory výše uvedenému před dvěma stovkami let i dnes platí stále stejně následující konstatování: někteří z nás mají různá nastavení, další si toužebně přejí z rozličných důvodů zůstat sami a pětina společnosti dnes jako před dvěma sty lety opustí tento svět bez potomků. Pár žen ze sta namísto muže upřednostní ženu či netradiční skupinovou formu spolužití. Většina žen však má v sobě zakotveno volání po romantice, po princích na bílém koni a šťastném rodinném soužití, jemuž obvykle předchází ANO u oltáře. Mimochodem stejné volání po šťastných koncích, společné cestě životem a lásce až za hrob pociťují i muži, proto tak všichni milujeme vánoční pohádky, které na rozdíl od těch krutých severských v českém provedení vždycky skončí dobře.
Kdo má za úkol počít a kdo porodit
Naštěstí u nás a v dnešní době si o svém údělu ženy rozhodují podle sebe a vlastního uvážení. I když možná je všechno ještě jinak. Individuální nastavení, jež jsme dostali od Boha nebo od Přírody, nám příliš rozhodování neumožňuje. Každý z nás má přece jiné potřeby, individuální priority, jedinečné pocity, výlučná přání, jiné touhy, jiné sny. Jen obtížně je dokážeme měnit a regulovat. Nemusíme je sami chápat ani vysvětlovat. A nikoho za ně dnes už není třeba kamenovat.
Ke všemu se naše cíle během života proměňují a ne každému se jeho sny a touhy splní. Škarohlídi na nárožích cosi plamenně volají o krizi rodiny, ačkoliv o ní každý v duchu sní a všechny rodinné trampoty velmi těžce prožívá. Tak proč proti sobě stavět moje hodnoty a sny proti snům, které mají jiné malé ženy? Všechny jsme vlastně superhrdinkami, ať už sníme sen o kterémkoliv cíli. Jedna věc je totiž mít svůj sen, a druhá najít sílu si ho vybojovat, což je stejně těžké tehdy jako dnes. Kdo mluví o příkopech v údělech žen, ten je vlastě slepý, možná jen zakrývá, že ho baví kritizování a boj či okopávání snů druhých. Přestaňme hájit pozice, v nichž jsme se opevnili, a spíše pracujme na svých snech. Sami, se ženami nebo s muži. Byť většinový čtenář soudí, že údělem muže je počít a údělem ženy porodit.
Psáno pro MFDnes
