Ztraceni mezi letišti aneb když Orlando není Tampa

Všechno jsme měli – batůžky, pasy, svačinu… jen to správné letiště ne. Jak vypadá dovolená, která začne sprintem přes Floridu, panikou na záchodě a nocí v pokoji s velkým zrcadlem?

Blíží se náš odlet do Asie. Jako vždy, poslední dny před cestou doháníme vše, co jsme nestihli za celý rok. Nervozita v domě narůstá a syn je rád, že bydlí ve svém a nemusí se účastnit našeho zmateného chování.

Den před odletem se mě ptá: „Mami, odkud letíte? Kam vás zítra vezu?“
S klidem Angličana bez zaváhání odpovídám: „Do Orlanda.“
Syn se diví. Ví, jak to letiště nemám ráda a jak se mu vždy snažím vyhnout, a proto se ptá znovu: „A jsi si jistá?“
Suverénně odpovídám, že ano.
Už nic nenamítá, jen prohlásí: „Ve čtyři ráno jsem u vás, buďte nachystaní.“

Zkontroluji vše – podívám se na letenku, na čas odletu, dobalím naše dva malé batůžky a jsme připraveni vyrazit na naše několikaměsíční cestování.

Syn je přesný, vyrážíme směrem na letiště. Já cestou pospávám, na letiště dorazíme včas, syn nás vysadí a jede domů. Všechno vypadá jako začátek normální dovolené.

Stojíme ve frontě u Delty a já si všimnu, že náš let není na odletové tabuli. Nesměle to říkám manželovi. Ten se hned nafoukne, že jsem si spletla čas odletu a přijeli jsme moc brzy.
Vytahuji papíry a důležitě mu ukazuji, že jsem si nic nespletla – na papíře mám správný čas. A pak ztuhnu. Čas je sice správný, ale... jsme na špatném letišti. Odlet je z Tampy.

Okamžitě píšu synovi, ať se vrátí, že odlet máme z Tampy. Syn už ale ujel kus cesty a mou zprávu považuje za dobrý žert, takže pádí dál domů. Až po mé desáté SMSce mu dochází, že to asi nebude jen mamčin zvrácený smysl pro humor, a obrací to zpět.

Čas, který se jindy vleče, teď nemilosrdně utíká. Propadám zoufalství – ten let z Tampy nestihneme.

Konečně vidíme synovo auto. Ten je rozesmátý od ucha k uchu, co rozesmátý – přímo se dusí smíchy. Tohle s námi ještě nezažil. Já tiše usedám na zadní sedadlo, manžel vepředu zarytě mlčí. Nemám odvahu začít hovor, a tak mlčíme.

Ten čaj jsem fakt neměla pít. Bojujeme o každou vteřinu a já musím, opravdu musím...

Prosím nesměle syna, ať někde zastaví. Manžel mlčí ještě zarytěji.

Krátká pauza – a už zase téměř letíme k letišti. Uff, Tampa v dohledu! Už vjíždíme na letiště, když syn ukáže prstem na letadlo, které právě startuje:
„Mami, vidíš to letadlo, co teď odlétá? Tak to je vaše.“
Ticho v autě se prohloubilo. Co prohloubilo – přímo ztěžklo. Jedině synovy oči se potutelně usmívají.

Říkám si: teď to přijde. Manžel se v duchu loučí s letenkami.
Syn rozhodně prohlásí, že nás už samotné nenechá, dokud nebude mít jistotu, že opravdu odletíme.

Jdeme k odbavení. Podávám letenku paní u přepážky. Ta se na ni kouká, pak na mě a říká: „No, to letadlo se právě vzneslo.“
Špitnu: „Já vím.“
Manžel obrací oči v sloup.
Vyprávím jí náš příběh o záměně letiště.
Paní se rozesměje na celé kolo a uklidňuje mě: „Nic se neděje, máme tu ještě jeden let, kterým stihnete přestup na dálkový let.“
Má poslední dvě místa.

Že by se na nás konečně usmálo štěstí?

Syn si oddychl a manžel konečně promluvil. Ani nebyl schopen nadávat.

U gate je v pořadníku 20 lidí, všichni chtějí letět a čekají, jestli se neuvolní místo. Mně hřeje v ruce letenka, na kterou jsme původně neměli letět. Náš strážný anděl měl dnes co dělat.

Jsme v letadle, letíme. Snad se už nemůže nic stát. Let je příjemný, dokonce si po tom nervovém vypětí i zdřímneme.

Přilétáme do Saigonu, jsou dvě ráno. Bereme taxíka k hotelu. Zde nás už znají – bydleli jsme tu dřív. Místní lidé jsou velmi přívětiví.

Ale po chvíli zvonění a dobývání se do hotelu nám otvírá rozespalý a značně podrážděný muž.
„Co tu děláte?“
Nesměle odpovídám: „Máme tady rezervaci.“
Zamračeně se na mě podívá… a pozná mě. Usměje se od ucha k uchu a říká: „To určitě ne.“
Oponuji mu: „Vždyť jsem si s vámi psala, potvrdili jste mi ji.“
On se znovu usměje: „Já chyby nedělám. Rezervaci máte až na zítra. Dnes máme plno.“

Co teď? Je pozdě na hledání jiného hotelu. Nakonec nás ubytují v místnosti, kterou hotel využívá pro hosty, kteří si ji pronajímají po hodinách. Přes celou stěnu velké zrcadlo, na stropě obří hodiny. Jsme unavení, vše je čisté – a tak velmi rychle usínáme.

Snad se už vážně nic nemůže stát.