Škleble

Tiché kupé? Spíš válečná zóna! Vzpomínky na staré vlaky, moderní komfort a jedna dáma, co přinesla víc dusna než průvodčí. Nasedněte se mnou – směr Ostrava!

Dnes je to úžasné – z Prahy do Ostravy jezdí tolik vlaků a tolik různých společností.

Cesta Ostravanem, který byl kdysi nejrychlejším a nejlepším spojením, trvající dlouhých 6,5 hodiny, se dnes zdá téměř nemyslitelná. Jo, to byly časy! Na každou cestu jsme si nabalili řízky a pořádné čtení, mnohdy si krátili cestu povídáním s ostatními cestujícími a počítali stanice – Studénka, Suchdol, Přerov... A u Pardubic jsme si oddychli – Praha už je co by dup!

Dnes? Tři hodinky v komfortu. Jeden by jezdil sem a tam jen tak pro zábavu!

Stojím u pokladny RegioJetu a snažím se koupit lístek do Ostravy. Pán za přepážkou se na mě usmívá a říká:
„No jo, ale na tři hodiny mám už jen tři jízdenky. Všechny jsou v business třídě.“
Nevadí, dnes pojedu jako maloměšťáčka. Proč ne!

Pán s širokým úsměvem pokračuje:
„A chcete lístek do hlučného nebo tichého kupé?“
A tu se mi před očima vynořily vzpomínky na cestování z dob dávno minulých. Představila jsem si hlučné kupé, natřásající se na konci vlaku, kde každé zaškřípění brzd ničí uši, bouchající dveře... Říkám tedy nesměle:
„Já bych raději klidné kupé.“

Mám ještě čas do odjezdu vlaku, tak s kamarádkou vyrážíme na kafe. To, že mi vlak nakonec málem ujel, byla předzvěst.

S vyplazeným jazykem, kufrem vlajícím dva metry za mnou, naskakuji do pomalu se rozjíždějícího rychlíku. Spočítám všechna svá zavazadla, nohy i ruce – jsem celá. Teď ještě najít to tiché kupé a už se nic nemůže stát. V hlavě mi kmitne Nohavicova písnička Ostravo, Ostravo...

Sedím si v pohodlném kupé jen pro čtyři lidi, koženková sedadla, prostě komfort. Pán u okna mi galantně pomáhá se zavazadlem. Odměnou mu je nechtěná facka, když jsem se mu snažila uhnout.

Tento malý incident spustil velmi živou a veselou debatu.

Pohodlně se usazuji. Naproti mně sedí mladá slečna (nebo paní), velmi milá. Vedle ní u okna – pán, který už vyzkoušel mou ráznost. A vedle mě – Škleble. Asi šedesátiletá dáma, odbarvená blondýna, pečlivě nalíčená jako třicítka, s blyštivými sponkami ve vlasech. Její upnuté oblečení je barevně dokonale sladěné s barvou laku na nehtech.

Dáváme se s panem do řeči. Ukáže se, že je psycholog s notnou dávkou humoru. Líčí výchovu svých dvou ratolestí. Přetřásáme téma starších dětí v rodině – jak musí ustupovat, přebírat zodpovědnost, jak jim chybí doteky a pohlazení, a jak si pak nesou traumata celý život.

Přidává se i mladá slečna a cesta příjemně ubíhá. Jen Škleble mlčí, zarytě kouká z okna a špulí pusu do podivné grimasy.

Přicupitá štíhlá stevardka a nabízí kávu, čaj a laskominy.

Škleble se náhle zvedne, jako by si sedla do vosího hnízda:
„Já jsem si koupila lístek do tichého kupé. Já chci být v tichu, a oni se baví!“

Pan psycholog suše pronese:
„A zde máme klasický případ toho, jak se nevyřešené problémy z mládí přenášejí do pozdního věku.“
Dodá, že místo žádosti o klid to paní řeší přes autority.

Škleblezaslechne poznámku, našpulí pusu ještě víc a z očí jí šlehají blesky.

Omluvím se jí, že jsem nevěděla, co znamená tiché kupé. Pan psycholog ji konejšivě ujišťuje, že stačilo říct.

Škleble ani neodpoví – jen odfoukne jako uštvaný kůň a dál zírá z okna.

Pan psycholog odejde telefonovat na chodbu – kde je ovšem slyšet každé slovo. (Chodba už není tichá zóna!) A já se jdu protáhnout.

Po návratu na mě slečna významně mrká. Vytáhnu papír a tužku a píšu:
„Co se stalo?“
Slečna úhledně napíše:
„Stěžovala si na vás.“
„A proč?“
„Že nevíte, co je tiché kupé.“

Začneme si tiše psát a máme z toho radost. A vtom nás probodnou oči

Škleble „No tak, já jsem vám tady pro smích? Jen si posloužte!“
Slečna se zajíká smíchy, psycholog to sotva zadržuje. Já se snažím co nejvlídněji říct:
„Milá paní, vždyť se snažíme, aby vám bylo dobře. Snad vás hluk, který vydává propiska, neruší?“

Škleble, kdyby byla šelmou, jistě by mi prokousla krk. Nafoukne se, zaujme bojovou pozici. Pan psycholog stěží zakrývá úsměv, slečna raději kouká do země, koutky jí jen hrají.

Reproduktor hlásí: „Pardubice.“

Škleble popadne kufr a zpupně odchází. Psycholog poznamenává:
„A to jsou ty nevyřešené problémy z mládí.“

K mému překvapení Šklebli potkávám na nástupišti v Ostravě. Vylézá – z velmi tichého jídelního vozu.