Poplatek z lásky k ČT. Ať chceš, nebo ne.

Rozhořčení z nových poplatků mě zcela pohltilo. Ale pak přišla zvláštní myšlenka – co když tito mocní nezasluhují náš hněv, ale lítost?

Když jsem si přečetla zprávu, že naši zákonodárci odsouhlasili, že všichni, kdo mají chytrý telefon nebo internet doma, budou muset platit televizní a rozhlasové poplatky, začalo ve mně všechno vřít. Každá molekula, každý atom, každý neutron mého bytí by je byl schopen sežehnout zlostí. Jaká to opovážlivost!
Plat ředitele ČT se nezveřejňuje, jeho tučné odměny jdou z kapes daňových poplatníků. A když na tuto šarádu nemáme peníze, tak zavedeme poplatky pro všechny. Ještě se tomu smějeme a říkáme, že ubohý občan nemá odvolání. Jsme mocipáni. Ty, občane, jsi naše rukojmí. Jsi ten, kdo má zaplatit náš blahobyt.
Číslo 600 tisíc domácností, které se na televizi nedívají, odmítají sledovat propagandu, nesmyslné pořady, jejichž úroveň klesá přímočaře dolů, mě ohromilo. Ano, zuřila jsem. Zuřila jsem nad tímto bezprávím. Až jsem se zalekla síly svých emocí.
Pak mě napadlo – jestliže 600 000 domácností se naštve stejným způsobem, co to je za mentální sílu? Jak to musí ovlivnit tyto mocipány? Co jim tato energie, která se na ně navalí, přinese do života?
Vzpomněla jsem si na Římskou republiku, kde bylo zakázáno vytvářet sochy vládnoucím politikům. Jedním z důvodů bylo, aby na ně lidé nemohli působit, aby nebyli zbožšťováni, aby si udrželi odstup. A nebyli ovlivnitelni magii nespokojených .
Snažila jsem se uklidnit a říkala si, že tento svět je jen divadlo. I tito lidé odejdou. Žádný strom přece neroste do nebe.
Jednoho odpoledne, kdy si stromy a slunce pohrávaly a vytvářely krásnou stínohru v mém pokoji, a já popíjela odpolední mátový čaj, mi těchto politiků najednou přišlo líto. Začala jsem je opravdově litovat. Musí to být hrozné – být duší, která se inkarnuje do této role.
Ano, asi si ji chtěla zahrát. Avšak – ustojí to? Nezaprodá se pocitu všemohoucnosti, nadřazenosti, povýšenosti? Když se dívám na naše politiky – bez rozdílu – tento syndrom mají téměř všichni. Projela mnou nad nimi velká lítost.
Tito lidé se vydali těžkou cestou. Přijali odpovědnost za druhé. Mají vést svůj lid k prospěchu, k blahu, k harmonii – a místo toho jsou svedeni mamonem, nadřazeností… Vždyť oni vlastně – místo aby stoupali – upadají do propasti.
Jestli je pravda to, co popisují lidé, kteří prošli klinickou smrtí – že cítili bolest od všech, kterým ublížili, kteří na ně zle mysleli – pak si tito politici v momentě přechodu ponesou tíhu. Budou prožívat bolest, naštvání, ublížení.
Není to jednoduché břímě. Je to velká daň za podlehnutí pozlátku a zapomenutí služby. Ano, není jim co závidět.
Jedno české přísloví říká, že nahoře fouká víc než při zemi. Stromy, které jsou vysoké, se mohou lehce zlomit. Ne – politici si nezaslouží hněv. Spíše politování a modlitbu za spásu jejich duše. Za nalezení opravdové vnitřní cesty.