Skutečná příčina nenávisti Íránu k Izraeli

Skutečná příčina nenávisti Íránu k Izraeli: Jak Chomejního revoluce proměnila Írán v nepřítele Izraele

Historické pozadí vztahů Íránu a Izraele

Proč je Írán jedinou zemí na Blízkém východě, která proměnila zničení Izraele ve státní náboženství?

Írán nepojímá nepřátelství vůči Izraeli jako běžnou politickou pozici či diplomatický konflikt, ale jako náboženský imperativ, který je pevně vetkán do struktury revoluční ideologie. Do roku 1979 byl Írán hlavním dodavatelem ropy a zbraní Izraeli. Během okamžiku se však židovský stát stal „malým satanem“ (a USA „velkým satanem“) a jeho zničení součástí nové národní identity. Do 11. února 1979 fungovalo v Teheránu izraelské velvyslanectví, ale již krátce po vítězství revoluce budovu obsadilo vedení Organizace pro osvobození Palestiny. Mechanismus přeměny spojence v nepřítele se nespustil na úrovni diplomacie, ale na úrovni teologie, což odlišuje íránský antiizraelský diskurz od arabského. Arabské státy vedly války s Izraelem o území, zatímco Írán Chomejního vyhlásil válku eschatologickou.

Od tajného spojenectví k ideologickému nepřátelství

Archivy izraelského ministerstva zahraničí uchovávají poslední depeši z Teheránu z 8. února 1979, kde velvyslanec Uri Lubrani doporučoval okamžitou evakuaci personálu. O tři dny později budovu velvyslanectví obsadily Revoluční gardy, izraelská vlajka byla stržena a spálena, nahrazena palestinskou. Nešlo o spontánní akci, ale o symbolickou popravu starého řádu.

V roce 1959 byly mezi Íránem a Izraelem navázány tajné vztahy, oficiálně neexistovaly, ale Teherán se stal největším dodavatelem ropy pro Izrael. Izraelské tajné služby školily íránskou policii SAVAK, izraelští instruktoři působili v íránské armádě. Spojení bylo pragmatické, výhodné a zcela tajné před íránskou veřejností.

Šáh věděl, že uznání Izraele je politicky nebezpečné. Íránské duchovenstvo vystupovalo proti jeho režimu již v šedesátých letech. Ajatolláh Chomejní, vyhoštěný nejprve do Turecka, pak do Iráku a nakonec do Francie, označoval šáha za loutku sionistů, jeho slova se v Íránu šířila tajně na magnetofonových kazetách.

Dokumenty odtajněné izraelským archivem v roce 2010 ukazují rozsah spolupráce: v roce 1977 dodal Írán Izraeli 42 % importované ropy, Izrael na oplátku prodával Íránu vojenské technologie. Obchodní obrat dosahoval 600 milionů dolarů ročně.

V íránské společnosti však rostla nespokojenost, ne přímo proti Izraeli, ale proti šáhově modernizaci. Reformy, sekularizace a emancipace žen oslabovaly duchovenstvo, tradiční obchodní vrstvy trpěly konkurencí západních firem, střední třída byla nespokojená s korupcí a represí. Vztah s Izraelem se stal symbolem odporu v rukou Chomejního.

Chomejního revoluce a přerod státní identity

Po odchodu šáha v lednu 1979 se mocenské vakuum rychle zaplnilo. Ajatolláh Chomejní se vrátil z exilu a jeho návrat znamenal nejen politickou změnu, ale i nastolení nové ideologie. Ve svých prvních projevech označil Ameriku za „velkého satana“ a Izrael za „malého satana“. V šíitské teologii má pojem satana konkrétní význam: je to svůdce, aktivní zlo, které musí být odstraněno. Označení Izraele za „malého satana“ tedy znamenalo zásadní posun, kdy existence Izraele byla vnímána jako zlo, které je nutné zlikvidovat.

Jedním z prvních symbolických aktů nové revoluční vlády bylo předání budovy izraelského velvyslanectví Organizaci pro osvobození Palestiny. Írán se tímto gestem jasně přesunul z pozice tichého spojence Izraele do role jeho ideologického nepřítele.

Nový režim okamžitě začal budovat struktury, které měly proměnit tento postoj ve skutečnost. Vznikly Revoluční gardy, jejichž úkolem bylo nejen chránit režim, ale i exportovat revoluci. V roce 1982, během izraelské invaze do Libanonu, Írán založil vojenskou organizaci Hizballáh – první nástroj nepřímé konfrontace s Izraelem.

Vůdce Hizballáhu Hassan Nasrallah řekl: „Náš boj skončí až tehdy, kdy bude tato entita [Izrael] vymazána“.

Model podpory nepřátelských skupin se postupně rozšiřoval.

Írán vytvořil své vojenské proxy jednotky: Islámský džihád v Palestině, později Hamás, jemenské Huty a další organizace.

Vznikla síť umožňující Íránu bojovat proti Izraeli bez přímé války. Tak zvaný ohnivý kruh zadušení.

Součástí této strategie se stal i Den al-Kuds (Arabsky Jeruzaléma), vyhlášený Chomejním v roce 1979. Poslední pátek ramadánu se stal dnem, kdy miliony lidí v Íránu i jiných zemích vyjadřují podporu Palestině a odpor vůči Izraeli. Tento rituál se stal součástí státní identity.

Nová ústava zavedla princip vlády islámského právníka (velájat-e faqíh), kdy nejvyšší vůdce je nejen politickou, ale i náboženskou autoritou. Politika vůči Izraeli se tak stala otázkou víry.

Vývoj konfliktu a jeho současná podoba

V osmdesátých letech byl Írán zaměstnán válkou s Irákem, ale ideologická linie vůči Izraeli zůstala nezměněná. Po válce se Írán vrátil k aktivnější roli v regionu, pokračoval v podpoře Hizballáhu a budování dalších struktur.

V devadesátých letech se objevily náznaky změny, zejména za prezidenta Mohammada Chatámího, kdy se mluvilo o dialogu civilizací a zmírnění napětí. Základní ideologická pozice vůči Izraeli však zůstala nedotčena.

Po roce 2000 se situace opět vyostřila: druhá intifáda, rostoucí vliv íránských vojenských organizací Hizballáhu a Hamásu, obavy z íránského jaderného programu. Izrael začal vnímat Írán jako hlavní strategickou hrozbu. Íránský jaderný program se stal klíčovým bodem konfliktu – oficiálně mírový, vnímán však jako potenciální cesta k jaderné zbrani. To vedlo k sérii tajných operací, kybernetických útoků, sabotáží a likvidací íránských jaderných vědců. Konflikt se přesunul do roviny tiché války probíhající mimo oficiální bojiště.

Současné napětí a mechanismus konfliktu

Po roce 2010 se konflikt dále prohluboval, ale zůstával převážně skrytý. Obě strany se vyhýbaly přímé konfrontaci, systematicky však pracovaly na oslabení protivníka. Írán posiloval své proxy síly v regionu, Izrael pokračoval v cílených operacích proti íránské infrastruktuře a vlivu.

Výrazná změna nastala po roce 2023: útok Hamásu na Izrael a následná válka v Gaze aktivovala celý systém íránských spojenců v regionu. Hizballáh ostřeloval sever Izraele, Húsíové v Jemenu útočili na lodní dopravu v Rudém moři, další skupiny se zapojily různými formami.

Írán stále usiloval o vyhnutí se přímému střetu, jeho strategie spočívala v působení prostřednictvím svých proxy jednotek, což mu umožňovalo vyvíjet tlak na Izrael a zároveň minimalizovat riziko otevřené války. Rovnováha se však narušila v dubnu 2024, kdy Írán poprvé přímo zaútočil na Izrael prostřednictvím stovek dronů a raket. Většina byla zachycena, ale samotný fakt přímého útoku znamenal zásadní změnu – konflikt se začal přibližovat otevřené válce.

Ideologický základ konfliktu

Analýzy vývoje ukazují, že konflikt mezi Íránem a Izraelem není běžný geopolitický spor. Jde o střet ideologií, které se vzájemně vylučují. Íránský režim potřebuje existenci Izraele jako nepřítele – je to prvek, který pomáhá udržovat vnitřní soudržnost a legitimitu. Bez tohoto nepřítele by bylo těžší vysvětlit obyvatelstvu ekonomické problémy, sankce a politická omezení.

Izrael vnímá Írán jako existenční hrozbu – ideologické nepřátelství, podpora ozbrojených skupin a potenciální jaderný program tvoří obraz protivníka, který nelze ignorovat. Vzniká zvláštní situace, kdy obě strany do určité míry potřebují konflikt, i když zároveň usilují o to, aby nepřerostl v totální válku.

Mechanismus spuštěný v roce 1979 funguje dodnes. Přeměna spojence v nepřítele nebyla jen změnou politiky, ale změnou identity.

Íránská revoluce vytvořila systém, v němž je odpor vůči Izraeli zakotven v samotných základech státu. Tento postoj přetrvává navzdory změnám ve světě, generacím narozeným po revoluci i ekonomickému a politickému tlaku. Opuštění této ideologie by znamenalo zpochybnění samotného smyslu existence režimu.

Závěr

Na konci tohoto příběhu stojí zásadní závěr: nepřátelství Íránu vůči Izraeli není běžný politický konflikt, ale ideologický základ státu. Dokud tento základ existuje, konflikt nemůže skončit.