Řoucí Lev: Válka v Libanonu: Izrael dál útočí na Hizballáh, zatímco svět předstírá příměří

Úvod

Je 10. dubna a já bych tomu, co právě sledujeme, neříkal příměří. To slovo je příliš čisté, příliš uhlazené a příliš nepravdivé na to, co se skutečně děje. Jsme v jakémsi podivném nedopříměří. Na jedné straně Izrael a Spojené státy pozastavily přímé bojové akce proti Íránu. V Íránu teď nevidíme bombardování v předchozím tempu, neprobíhá tam totéž, co v předchozích dnech. Jenže na druhé straně válka v Libanonu pokračuje bez skutečného přerušení. Hizballáh dál ostřeluje Izrael, Izrael dál masivně útočí a pokračuje i v pozemních akcích a Írán se do toho všeho snaží vnutit své podmínky. Příměří tedy existuje jen tam, kde se to zrovna někomu hodí. V realitě žádný skutečný klid zbraní nenastal.

Hormuzský průliv

Jedním z hlavních bodů celé krize zůstává Hormuzský průliv. Právě tam se dnes ukazuje, jak nejasná a nebezpečná ta situace ve skutečnosti je. Několik lodí se sice průlivem protlačilo, ale Íránci současně mluví o tom, že chtějí přes parlament schválit zákon, který by lodím zemí nepřátelských takzvané ose odporu zakázal průjezd navždy. Tedy především lodím Spojených států a Izraele. Evropané si zřejmě zase nějak zařídí své výjimky, Emmanuel Macron někam přiběhne, někoho symbolicky políbí na vhodném místě a průjezd se pro ně nakonec najde. Ale vůči Američanům a vůči Izraeli je tón Teheránu jiný. Tam nejde jen o strategii. Tam jde i o ponížení, o demonstraci moci, o snahu ukázat, kdo má být postaven do předklonu a kdo má být donucen přijmout cizí pravidla. Přesně takhle Írán přemýšlí. Nechce jen vyjednávat. Chce lámat vůli.

Jednání v Islámábádu

Do toho měla v pátek v Islámábádu začít jednání mezi Íránem a Spojenými státy. Jenže Írán oznámil, že delegaci nepošle, dokud nebudou zastaveny bojové akce v Libanonu. Jinými slovy: Teherán se snaží přivázat libanonskou frontu k širší dohodě a vnutit ostatním představu, že bez Libanonu se nebude jednat ani o ničem jiném. A zároveň zaznívají i hrozby obnovením bojových akcí proti Izraeli. To je skutečný obraz toho jejich takzvaného příměří. Hormuz zůstává otevřeným problémem, delegace nikam neodjela, hrozby pokračují a regionální útoky neskončily. Příměří je v této situaci spíš marketingové slovo než reálný popis stavu.

Začátek války

Nejdůležitější věc, kterou si je třeba připomínat znovu a znovu, je ale prostá: Hizballáh ostřeluje Izrael už od 8. října 2023. To není detail. To je základní fakt celé války na severní frontě. Hizballáh vstoupil do války den po 7. říjnu 2023 a začal na Izrael střílet rakety. To znamená, že Izrael tuto válku nezačal. Hizballáh ji začal sám, dobrovolně, vědomě a okamžitě. A Izrael se přesto dlouhou dobu držel, neodpovídal v plném rozsahu a snažil se nepřecházet do plnohodnotné severní ofenzivy. Dnes jsme už v jiné fázi. Dnes se nehraje na iluzi, že se ten problém nějak sám uklidní. Dnes Izrael ničí hrozbu, která proti němu vede válku už od října 2023.

Tel Aviv pod palbou

V těchto dnech Hizballáh velmi silně ostřeluje sever Izraele, ale už nejde jen o sever. V noci kolem druhé hodiny ranní zazněly poplachy i v oblasti velkého Tel Avivu. Tedy v centru země. To je zásadní moment. Kdo ještě mluví o jakémsi „omezeném pohraničním konfliktu“, buď neví, o čem mluví, nebo si vědomě lže. Když sirény zní u Tel Avivu, je to válka proti Izraeli jako celku. A Izrael na to také tak odpovídá. Pokračují masivní údery, pokračují pozemní operace a náčelník generálního štábu Ejal Zamir to na severu řekl naprosto přesně: jsme ve válce. Žádné příměří tu nemáme. Tam možná ano, tady ne. Tohle je věta, která současnou situaci popisuje přesněji než všechny diplomatické fráze dohromady.

Falešné příměří

Aby toho nebylo málo, Írán současně pokračoval v útocích na Kuvajt a Saúdskou Arábii. Takže si to shrňme bez diplomatického pudru. Hormuz je pod tlakem. Írán neposlal delegaci na jednání. Hizballáh dál ostřeluje Izrael. Útoky proti dalším státům pokračují. A to všechno se má veřejnosti prodávat jako příměří. Ne. Tohle není příměří. Tohle je jen přestávka mezi koly nebo operační pauza na jedné části fronty, zatímco jinde válka běží dál naplno.

Konsolidace sil

A zároveň není pravda, že by tahle pauza znamenala porážku Izraele nebo Spojených států. Spíš naopak. Po přibližně čtyřiceti dnech intenzivních operací bylo potřeba doplnit zásoby, nechat lidi vydechnout, opravit techniku a připravit se na možnost další fáze. Všechno, co je možné sledovat z otevřených zdrojů, ukazuje, že na Blízký východ neproudí odsun, ale posily. Přichází další zásobování, další technika, další síly. Mluví se o dalších jednotkách námořní pěchoty, o dalších posunech námořních skupin směrem do regionu. To nevypadá jako útěk z bojiště. To vypadá jako konsolidace před dalším kolem.

Jednání během bojů

Na tomto pozadí působí plánovaná jednání s Libanonem skoro jako povinné diplomatické divadlo. Izrael oznámil, že je připraven zahájit přímý vyjednávací proces. Zazněla i reakce na výzvu libanonského premiéra k demilitarizaci Bejrútu. Jenže realita je mnohem tvrdší. Ta jednání mají probíhat pod palbou. Izrael bude dál útočit na Hizballáh, dál ničit jeho živou sílu i infrastrukturu, dál upevňovat svá postavení a podle potřeby i postupovat hlouběji do Libanonu. Nejde tedy o klasickou cestu „nejprve klid, pak diplomacie“. Tady se jedná během bojů. A to znamená jediné: od těch rozhovorů nelze čekat skutečný průlom.

Spor o řeku Litány

Uvnitř izraelského vedení navíc existuje i spor o další operační směr. Ministr obrany Kac požaduje postup až k řece Litány. Ejal Zamir naopak říká, že zatím taková nutnost není a že je lepší nejprve upevnit pozice na linii protitankových raket. To není teoretická debata. Pokus o překročení řeky Litány z 8. března skončil špatně, jednotky se dostaly do léčky, utrpěly ztráty a musely ustoupit. Téma řeky Litány tedy zůstává otevřené. Může se k němu vrátit další fáze operace, ale už teď je zřejmé, že se o něm uvnitř izraelského vedení vedou skutečné a tvrdé spory.

Diplomatické zastoupení

Samotná jednání má vést Jechiel Leiter, izraelský velvyslanec ve Spojených státech, a mají se odehrávat ve Washingtonu. To samo o sobě o mnohém vypovídá. Pokud by šlo o skutečné rozhodování o válce a míru, úroveň zastoupení by vypadala jinak. Tady to spíš působí jako gesta, jako procedura, jako něco, co se má odehrát proto, aby se mohlo říct, že se mluvilo. A navíc je tu zásadní problém: u stolu nebude Hizballáh. Nebude tam síla, která tu válku fakticky vede, nebude tam ten, kdo drží rakety a infrastrukturu, nebude tam ten, kdo se rozhoduje, zda bude střílet dál. Můžeš tedy mluvit s prezidentem Libanonu, s generály, s vládou, s kýmkoli můžeš si přivést třeba i papeže, ale pokud tam není Hizballáh, praktický smysl takových jednání je mizivý. Na papíře lze podepsat cokoliv. Na bojišti to nemusí znamenat vůbec nic.

Evropská diplomacie

Do toho všeho přichází evropská diplomacie se svou obvyklou dávkou morálního mlžení. Kaja Kallas a jí podobní umějí mluvit velmi tvrdě o Rusku a o Ukrajině, ale když přijde na Izrael, Libanon a Írán, najednou spouštějí svůj starý mechanismus: ano, Izrael má právo na sebeobranu, ale nesmí způsobovat příliš velké škody, musí být zdrženlivý, musí být proporcionální. To je přesně ta evropská nemoc. Uznat právo na obranu, ale nejraději bez obrany. Připustit nutnost síly, ale jen dokud nikoho skutečně nebolí. Jenže tohle už dávno není otázka nějaké sterilní právnické sebeobrany. Izrael vede vzdušnou i pozemní ofenzivu, protože likviduje hrozbu a odsouvá ji od svých hranic. Po 7. říjnu 2023 už není možné tvářit se, že s teroristickou organizací lze dlouhodobě žít v jakémsi stabilním statusu quo. To je iluze. Krokodýla nezkrotíš. Možná se dvakrát nají z tvé ruky, ale potřetí ti ji ukousne. A právě to Izrael pochopil až příliš draze.

První útok Íránu

Je potřeba znovu zopakovat i druhou klíčovou věc: Izrael nenapadl první Írán. Írán napadl první Izrael. První přímý íránský útok na izraelské území přišel už v dubnu 2024, kdy Írán vypustil na Izrael stovky raket a dronů. To je další základní fakt, který se v evropských debatách ztrácí, protože se nehodí do jejich schématu. Stejně jako se jim nehodí připomínka, že Hizballáh zahájil ostřelování Izraele už 8. října 2023. A právě proto jsou všechny ty výzvy ke zdrženlivosti namířené špatným směrem. Pokud někdo chce mluvit o zdrženlivosti, ať si ji vyžaduje od Teheránu a od Hizballáhu. Ne od státu, který se po měsících a po přímém napadení rozhodl tu hrozbu konečně rozbít.

Libanonská suverenita

Další důležitá věc je libanonská suverenita. Pokud někdo tvrdí, že příměří mezi USA a Íránem se má automaticky rozšířit i na Libanon, pak tím ve skutečnosti říká, že Libanon je součástí íránské sféry a že o jeho osudu rozhoduje Teherán. Jinak to nedává smysl. Buď je Libanon suverénní stát, a pak nelze jeho frontu automaticky přibalit k íránské dohodě. Anebo suverénní není a Hizballáh je fakticky íránský okupační sbor na libanonském území. A jestli je to tak, pak se jen potvrzuje to, co Izrael tvrdí už dlouho: že Hizballáh není jen místní milice, ale vojenský nástroj íránské moci.

Rezoluce 1701

Do tohoto rámce přesně zapadá i stará rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1701 ze srpna 2006. Ta měla vést k odzbrojení Hizballáhu a ke stabilizaci jihu Libanonu. Hizballáh ji prostě ignoroval. A svět to nechal být skoro dvacet let. Nikdo se kvůli tomu tehdy nebouřil, nikdo se nerozčiloval nad porušováním mezinárodního práva a mezinárodních závazků tak vášnivě, jako se rozčiluje dnes nad izraelskou odpovědí. Teprve ve chvíli, kdy se Izrael pustil do Hizballáhu vážně, začaly se ze všech stran ozývat řeči o omezení škod, o zdrženlivosti a o humanitě. To je další vrstva západního pokrytectví, kterou už není možné přehlížet.

Írán v pasti

Jedním z nejzajímavějších momentů celé situace je to, jak nepříjemná past se kolem Íránu vytvořila. Pokud Teherán bude trvat na tom, že Libanon musí být zahrnut do příměří, přizná tím naplno, že Hizballáh je jeho nástroj a že Libanon není skutečně samostatný. Pokud naopak ustoupí, bude to vypadat, že nechal své spojence napospas. A pokud se rozhodne Hizballáh vojensky podpořit a znovu obnovit širší válku proti Izraeli, může na tom skončit ještě hůř než dosud. Každá varianta je pro něj špatná. A právě v tom spočívá síla současné izraelské pozice. Írán dlouho budoval dojem, že má všude své lidi, své proxy síly, své fronty a svou hlubokou strategickou síť. Teď se ukazuje, že právě tahle síť se může změnit v klec.

Írán a jeho proxy síly

Tím se dostáváme k širšímu obrazu. Írán se dlouhodobě snažil sjednotit všechny fronty pod sebe. Húthíové jsou naši. Hizballáh je náš. Hamás je náš. Jenže když se to hodilo, Teherán tvrdil přesný opak. Když Hizballáh začal v říjnu 2023 útočit na Izrael, zaznívaly přes různé kanály vzkazy, aby si Írán své spojence zkrotil. Teherán tehdy odpovídal, že s nimi přece nemá nic společného, že jde o samostatný libanonský odpor, samostatné Húthíe a podobně. Dnes je najednou všechno jinak. Dnes chce Írán tyto fronty spojovat a rozhodovat za všechny. To jen potvrzuje, že jeho výpověď se mění podle potřeby. Když se hodí odstup, předstírá odstup. Když se hodí kontrola, nárokuje kontrolu.

Strategický výsledek

A co je zatím největším strategickým výsledkem celé této fáze války? Především to, že Íránu se nepodařilo způsobit Izraeli skutečnou vojenskou škodu v rozsahu, který by změnil bilanci sil. Při íránském ostřelování zahynulo 23 civilistů, což je tragédie, ale zároveň se tím znovu ukázalo, že Írán místo skutečně rozhodující vojenské síly zasahoval hlavně města. Naproti tomu jeho vlastní vojenský potenciál byl podle všeho výrazně poškozen, jeho systém velení narušen nebo přímo rozbit a koordinace s teroristickými spojenci oslabena. A možná nejdůležitější ze všeho je rozlomení šíitského oblouku. Dřívější pozemní koridor Írán–Irák–Sýrie–Libanon už nefunguje tak, jak fungoval. A bez tohoto koridoru nemůže Teherán tak snadno zásobovat Hizballáh ani další své proxy jednotky. Peníze a zbraně potřebuje čím dál víc sám pro sebe.

Závěr

Právě proto je dnešní situace tak nebezpečná a zároveň tak výmluvná. Není to mír. Není to konec války. Není to ani žádné velké diplomatické vítězství. Je to přestávka, ve které si každá strana zkouší přepsat realitu ve svůj prospěch. Írán se snaží tvářit, že rozhoduje o všem, od Hormuzu po Libanon. Evropa se snaží tvářit, že morálně řídí svět. Libanon se snaží tvářit, že je suverénní, i když na jeho území vládne ozbrojená síla napojená na Teherán. A Izrael se mezitím přestal tvářit. Přestal předstírat, že lze žít vedle Hizballáhu v nějaké křehké rovnováze. Přestal hrát hru na nekonečné zadržování. A začal dělat to, co se mělo udělat dávno: likvidovat hrozbu!