Uherské Hradiště – město s prastarou minulostí a centrum Slovácka

Po hanáckých pokladech Olomouci a Kroměříži završila povedený moravský trojvýlet cesta do slovácké metropole Uherského Hradiště.

Území dnešních měst UHERSKÉ HRADIŠTĚ na levém břehu řeky Moravy a bezprostředně navazujícího STARÉHO MĚSTA na jejím pravém břehu má za sebou úžasnou historii:

Na ostrovech řeky Moravy, na křižovatce obchodních cest jantarové a uherské (severojižní a západovýchodní) se pravděpodobně již v 8. století usídlili Slované a dali tu pak vzniknout významnému mocenskému, obchodnímu a náboženskému centru.

Zda se jednalo přímo o hlavní sídlo historicky významného knížectví, pro které používáme byzantské označení Velkomoravská říše, se zřejmě nikdy nedozvíme. Velkomoravské mocenské centrum se mělo nazývat Veligrad (“velké město“) a ztotožňováno je s více lokalitami na východní Moravě a západním Slovensku. Zprávy ovšem pocházejí až z pozdější doby, nejstarší ze 12. století, a do určité míry jsou prostoupeny legendami.

I samotné jméno Veligrad (Velehrad) je doloženo až z roku 1141. Později se zjistilo, že to bývalo jméno trhové obce Staré město.

Jméno Velehrad zato dodnes nese klášter, založený na počátku 13. století nedaleko Starého města (předtím Velehradu), který toto jméno převzal. Proto se objevují nepřesná tvrzení, že velehradský klášter stojí na místě někdejší velkomoravské metropole.

Na kraji Starého města se od roku 1960 postupně budoval PAMÁTNÍK VELKÉ MORAVY. Nachází se v něm tři skvěle zpracované expozice. Jednak Velká Morava, která provází důležitými dějinnými okamžiky Velkomoravské říše a životem na slovanském hradišti. Příběh Konstantina a Metoděje seznamuje s životními osudy bratrů, kteří stáli u počátku slovanského písemnictví. A Pravěk Uherskohradišťska zavádí hlouběji do minulosti, protože zdejší území patří k nejstarším osídleným oblastem naší země – již od starší doby kamenné.

Východní Morava byla ve 13. století na pomezí vlivu Přemyslovců z jedné strany a Uher z druhé, a trpěla nepřátelskými nájezdy. Proto se opat velehradského kláštera spolu s olomouckým biskupem obrátili na českého panovníka krále Přemysla Otakara II. s prosbou o ochranu.

Stalo se. Roku 1257 král založil město a pevnost na dvou ostrovech řeky Moravy s cílem zabezpečit jihovýchodní hranici českého království proti ničivým nájezdům. Nejprve dostalo jméno Nové město, brzy nato Nový Velehrad, a na konci 13. století se již nazývalo Hradiště.

Dnešní název Uherské Hradiště pochází z konce 16. století kvůli poloze při hranicích uherských, podobně jako Uherský Brod (původně Brod).

Uherské Hradiště má dvě náměstí. Vznikla při založení města na dvou těsně vedle sebe ležících ostrovech. Nově založené město postavili a osídlili obyvatelé dvou přilehlých trhových obcí – Kunovic a Starého města.

Jedni i druzí si na svém ostrově postavili své náměstí. Kunovjané dnešní Masarykovo náměstí s někdejším kostelem sv. Jiří a současným kostelem sv. Františka Xaverského. Příchozí ze Starého města zase dnešní Mariánské náměstí s mariánským morovým sloupem. Po obvodu obou náměstí postavili gotické domy, které po požáru v 17. století nahradily stavby barokní. Na místě zasypané strouhy mezi náměstími vznikla Prostřední ulice.

Na začátku budování města museli první obyvatelé řešit zpevňování základů staveb na pískových sedimentech řeky Moravy – což vysvětluje důvod naklonění věže staré radnice. Technika zavrtávání dlouhých dřevěných kmenů do pískového podloží byla převzata z laguny italských Benátek.

Od poloviny 14. století bylo město opevněno, protože východní Morava byla po staletí z východu napadána muslimskými nájezdy. Postupně na ni doléhaly i jiné dějinné události jako česko-uherské války, válka třicetiletá, pruské tažení, ale i časté požáry a epidemie.

Velkého rozmachu město dosáhlo za vlády Jiřího z Poděbrad a pak i na přelomu 15. a 16. století. Za věrnost, kterou prokázalo českému panovníkovi v době válek s Uhrami, udělil Matyáš Korvín Uherskému Hradišti nový městský znak.

Svou strategickou úlohu si Uherské Hradiště zachovalo až do zrušení pevnosti ke konci 18. století. Mimo hradby se začalo rozrůstat v průběhu 19. století. Velký rozvoj zaznamenalo na jeho konci a další pak v meziválečném období. Postupně získalo svou dnešní podobu.

Roku 1886 se do Uherského Hradiště ze Zlína přistěhoval švec Antonín BAŤA a založil si tu se svými syny Antonínem a Tomášem v místní části Rybárny prosperující obuvnickou živnost. Po požáru v roce 1894 město opustil a založil novou firmu ve Zlíně. Vazby jména Baťa na Uherské Hradiště dodnes zůstaly.

V sousedství Rybáren začíná třetí úsek Baťova kanálu – významné vodohospodářské a dnes také rekreační cesty, o jejíž vznik se Tomáš Baťa jako starosta Zlína spolu s vedením měst Kroměříže, Napajedel a Uherského Hradiště zasloužil.

Od roku 2009 má Fakultou veřejnoprávních a ekonomických studií své zastoupení v Uherském Hradišti zlínská Univerzita Tomáše Bati. V bývalé jezuitské koleji právě probíhaly promoce.

Uherské Hradiště je unikátní nejen pro svou bohatou historii. Ještě k tomu je tradičním centrem ETNOGRAFICKÉHO REGIONU SLOVÁCKA. Tak se nazývají oblasti, kde si lidé uchovávají osobité tradiční lidové zvyky – písně, kroje, nářečí a lidové obyčeje.

Ze Slovácka je obecně známá jízda králů ve Vlčnově či mezinárodní folklorní festival ve Strážnici (v roce 2025 se bude pořádat již po osmdesáté). Proslulé jsou také mnohé slovácké vinařské slavnosti, včetně těch přímo v Uherském Hradišti, protože Slovácko je kraj vína, vinic a vinných sklípků.

V Uherském Hradišti se roku 1950 „narodil“ známý Hradišťan. Vznikl jako hudebně-taneční soubor. Jeho umělecké vedení převzal roku 1978 houslista a hudební skladatel Jiří Pavlica a úroveň souboru začala výrazně stoupat. Časem se složky souboru oddělily. Proslulost doma i v zahraničí získala Muzika Hradišťan s Jiřím Pavlicou.

Návštěvník Uherského Hradiště, který mnohokrát v televizi viděl záběry z událostí prezentujících Slovácko jako oblast žijících tradic, proto do tohoto města přijíždí s příslušným očekáváním. Jenže v době, kdy se žádné události nekonají, najde poklidné město s minimem návštěvníků. V druhé polovině září nebyl v provozu ani skanzen na nedalekém kopci. Pěkná procházka, ale na vstupních vratech do areálu visel zámek.

Dozvěděla jsem se „to jste měla přijet před pár dny“. To se tu konaly Slovácké slavnosti vína a otevřených památek, které si i přes krátkou dobu svého pořádání získaly velký ohlas. Navázaly na prvorepublikovou tradici velkých národopisných výstav, z nichž nejvýznamnější byla Národopisná a hospodářská výstava Slovácka v roce 1937. Při této příležitosti byla postavena Slovácká búda, která dodnes stojí v městských sadech.

Uherské Hradiště si jako slovácké etnografické centrum lze i tak každý den užít dosyta, zejména ve vynikajícím SLOVÁCKÉM MUZEU. Nachází se v architektonicky ceněné stavbě, jejíž velké přístavby realizoval v letech 1937 a 1943 věhlasný architekt Bohuslav Fuchs.

Národopisná expozice Slovácko uvnitř muzea podává poutavou multimediální formou zasvěcený přehled o celém regionu a jeho jednotlivých částech. Každá z nich má své vlastní nádherné kroje a další osobitosti.

Významným národopisným dokumentem Slovácka jsou obrazy proslulého slováckého rodáka Joži Uprky (Úprky) – Evropana slováckého venkova, jak je uvedeno na vstupence. GALERIE JOŽI UPRKY v objektu bývalé jezuitské koleje obsahuje nejrozsáhlejší sbírku jeho obrazů, doplněnou díly jeho bratra, sochaře Franty Uprky. Prohlídka výstavy je velkým potěšením.

VELEHRADSKÝ KLÁŠTER nedaleko Starého města známe z televizních přenosů Dnů dobré vůle – oslav státního svátku Dne slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na začátku července, konaných od roku 2000. Oslavy probíhají na rozlehlém nádvoří u mohutné baziliky Nanebevzetí Panny Marie a Sv. Cyrila a Metoděje. Národní pouť se zde na počest věrozvěstů pořádá již od roku 1863. Účastní se jí vždy desetitisíce až statisíce poutníků.

Původem cisterciácký klášter ze začátku 13. století (dnes ve správě jezuitů) má za sebou bouřlivou historii, jak je ostatně ve zdejším kraji pravidlem. Vypálili jej husité, poničen byl za třicetileté války i několika požáry, zrušen jako všechny kláštery císařem Josefem II., obnoven a pak zase likvidován za minulého režimu.

Od poloviny 19. století postupně rostl význam zdejšího místa spojovaného s cyrilometodějským odkazem. Tradice poutí, přerušená druhou světovou válkou, po osvobození pokračovala, i přes restrikce. Národní pouť v roce 1985 (1100. výročí úmrtí svatého Metoděje) přerostla v jednu z největších demonstrací odporu v době normalizace. V roce 1990 byl provoz kláštera i poutí obnoven.

V den mojí návštěvy Velehradského kláštera pršelo a skoro nikdo tu nebyl. Až na účastníky svatby, kvůli které byla bazilika slavnostně vyzdobena.

Na závěr vzpomínka na báječného člověka. Na jaře 2024 měla ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti výstavu KORNELIE NĚMEČKOVÁ, pražská výtvarnice, ilustrátorka, autorka animovaných filmů, plakátů, koláží, tapisérií i emise poštovních známek. Svá díla předvedla na mnoha výstavách u nás i ve světě.

Rodačka z valašského Vsetína získala hluboký vztah k Uherskému Hradišti a Slovácku již od studentských dob. Byla také členkou souboru Hradišťan. Do Prahy se po svatbě se Zdeňkem Němečkem, známým sochařem děl hlavně se sportovní tématikou, přestěhovala do Prahy. Kontakty s Valašskem a Slováckem ale udržovala trvale.

Proslula zejména rozkošnou vystřihovanou grafikou, inspirovanou folklórem Valašska a Slovácka. Do povědomí nejširší veřejnosti se dostala díky znělce televizního pořadu Zpívánky s červenou panenkou v kroji, který po léta seznamoval děti s lidovými písněmi, zvyky a tradicemi.

S paní Kornélií jsem se velmi dlouho znala. Před lety jsme se dost často vídaly a vždy si krásně popovídaly. Pak jsem byla po 13 let ve světě víc než doma, a jak to chodí, na přerušené kontakty už nedošlo. Od paní Kornélie mám několik obrázků. Visí mi v ložnici nad postelí a koukám na ně každý den.

Ten nejmilejší jsem si koupila na vernisáži jedné její pražské výstavy, kde jsem kvůli němu během oficiálního proslovu vzbudila malé pohoršení. To, když jsem se zadívala na vystavený obrázek a nezadržitelně nahlas zasmála tomu, co na něm bylo napsáno:

„Dva hrozně unavení čerti se vracejí po vykonané práce do pekla“

Paní Kornélie Němečková zemřela v listopadu 2024, půl roku po své poslední uherskohradišťské výstavě, v krásném věku 92 let.

(Všechny uvedené fotografie jsou vlastní.)