Příběh Panamského průplavu a převratných okolností jeho vzniku.

Před 110 lety byl mezi dvěma světovými oceány slavnostně otevřen Panamský průplav, po Suezském průplavu druhý s významem pro celý svět.

Média nám o výročí podala stručnou zprávu, ale nic už o tom, jaká to byla dramatická záležitost a o jaké úchvatné a obdivuhodné dílo se jedná.

Do doby otevření Panamského průplavu vedla námořní doprava divokými vodami okolo Hornova mysu na jihu Jižní Ameriky, „mysu se špatnou pověstí“, kde stovky lodí skončily svou pouť tragicky.

Pro Panamu, úzký pruh země mezi Pacifikem a Atlantikem, spojující Severní a Jižní Ameriku jako most, znamenal průplav navíc zrod její existence jako státu.

Přes strategicky významné nejužší místo mezi dvěma světovými oceány se po staletí španělského dobývání amerického kontinentu vozily do Evropy ukořistěné incké poklady a pak těžené zlato a stříbro: Nejprve loděmi do panamského přístavu na tichomořském pobřeží, zde se náklad přeložil na muly a po stezkách dopravil na přístavu na břehu Atlantiku. A pak zase přeložil na lodě, které jej odvezly do Evropy (pokud ovšem piráti nerozhodli jinak).

Výrazným zlepšením bylo nahrazení přepravy na mulách přepravou po železnici, kterou roku 1855 postavily Spojené státy na základě smlouvy mezi Kolumbií a USA (Panama v té době byla kolumbijskou provincií). Již touto smlouvou si USA zajistily výsadní postavení. Navíc Panamská železnice byl jeden z nejvýnosnějších podniků, protože po ní v době zlaté horečky v Kalifornii cestovaly tisíce lidí z USA z východního pobřeží na západní.

Nezávislost na Španělsku získala Panama v roce 1821 jen jako jedna z provincií Kolumbie. Od té ji přitom oddělovaly neprostupné bažiny a pralesy oblasti Darién. Když k získání skutečné vlastní nezávislosti Panama využila dobu kolumbijské občanské války a roku 1903 nezávislost vyhlásila, USA zabránily vojenské intervence kolumbijských vojsk.

Cenou za to byla smlouva mezi Panamou a USA, která do panamské ústavy zakotvila výlučné postavení USA v oblasti budovaného průplavu. Říká-li se, že průprav zrodil stát Panamu, je tomu tak.

Nápady na stavbu umělé vodní cesty přes Panamskou šíji existovaly již od doby španělské kolonizace, ovšem po staletí to bylo technicky neproveditelné. Zato od druhé poloviny 19. století již reálné – v tu dobu byl v Egyptě po 11 letech stavby dokončen neméně významný Suezský kanál. Otevřen byl roku 1869. Vybudoval jej francouzský konzul Ferdinand de Lesseps, ze kterého se tím stal slavný a bohatý člověk.

Bylo mu 75 let, když se pustil do amerického projektu. Nejprve se hledalo místo, kde by průplav mezi oceány měl vzniknout. Za nejvýhodnější byla vybrána panamská šíje a konkrétně trasa mezi městem Colón na karibském pobřeží a městem Panama na atlantském pobřeží. Byla ustavena Společnost pro stavbu Panamského průplavu s Lessepsem v čele.

Roku 1880 zahájili Francouzi stavbu, opět prokopáním průplavu na úrovni moře jako v Egyptě. Ta však probíhala s mnoha problémy. Největším z nich byla malárie a žlutá zimnice, na které jen během jednoho roku zemřelo 10 % lidí pracujících na stavbě. V té době se ještě nevědělo, co ty nemoci způsobuje.

Nikdo nevěřil teorii kubánského epidemiologa Carlose Finlaye, že žlutou zimnici přenáší komár rodu Aedes. Američané se se žlutou zimnicí potýkali už na Kubě, kde na ni zahynulo víc jejich vojáků, než v celé španělsko-americké válce. Na Kubu proto vyslali lékařský tým, který závěry starého kubánského lékaře vzal vážně, a panamskému kongresu předložil jasné důkazy o tom, že obě nemoci způsobují komáři (malárii zase druh Anofeles). Na stavbě Panamského průplavu nastala velká asanační a organizační opatření proti nim – a byla účinná.

Stavbu průplavu ale provázely i další pohromy. Kvůli rozvodněné řece Chagres v období dešťů ji zavalovaly sesuvy půdy. Když se pak jednou železnice octla 4 metry pod hladinou a voda poškodila či odnesla její část, bylo jasné, že stavbu podle Lessepsova projektu nelze dokončit. Společnost pro stavbu průplavu, které lidi předtím nadšeně upsali své peníze, v roce 1889 zbankrotovala a lidé o vše přišli. Jako by nestačilo, že do té doby průplav stál 20 tisíc lidských životů.

Panamský skandál poškodil prestiž Francie v celé Latinské Americe a měl pro ni i vážné vnitropolitické důsledky. Vznikla Nová společnost pro stavbu Panamského průplavu a Spojené státy se rozhodly ji koupit. Kolumbie, která se v tu dobu zmítala v občanské válce, ji odmítla a za těchto okolností Panama v roce 1903 vyhlásila nezávislost na Kolumbii, jak bylo výše uvedeno. Okamžitě byla s USA podepsána smlouva o stavbě kanálu, jíž USA získaly práva nad průplavovým pásmem i celou řadu dalších.

Začalo nové období gigantické stavby. Práce byly zahájeny v roce 1904 a trvaly pouhých 10 let! Probíhaly podle nové koncepce, která znamenala přehrazení řeky Chagres, čímž vzniklo přehradní jezero Gatún (26 metrů nad hladinou oceánu) jako součásti průplavu, a vybudování systému zdymadel se třemi plavebními komorami jako „lodními schůdky“ na obou stranách. Na atlantské straně komora Gatún, na tichomořské komory dvě – komora Pedro Miguel a komora Miraflores.

Panamský průplav měří 82 km, z čehož lodě plují 33 km po jezeru. Pokračování stavby si vyžádalo dalších 5600 životů.

Slavnostní otevření Panamského průplavu se konalo před sto lety 15. srpna 1914. Jenže právě propukla první světová válka a tak do plného provozu byl průplav uveden až 12. července 1920.

Nerovnoprávné vztahy Panamy a USA, nastavené smlouvou o Panamském průplavu, byly v zemi považovány za skandální. Panamě nepatřil průplav a ani okolní velký kus země. V zemi to vedlo k velké nestabilitě. Neúnosnou situaci poněkud zmírnila nová smlouva z roku 1936. A po vojenském převratu roku 1968 se pozornost soustředila na získání kontroly nad průplavem. Nakonec byla úspěšná. Roku 1977 byla uzavřena smlouva, ve které se USA zavázaly postupně předat průplav, celé okolní pásmo i vojenské základny panamské vládě do konce roku 1999. Oponenti dohody tehdy argumentovali obavami, že se průplav dostane do čínského vlivu, protože licenci na provozování přístavních zařízení získala hongkongská firma – a měli pravdu.

V letech 2010–2016 proběhly práce na podstatném rozšíření průplavu a vybavení novými obrovskými zdymadly, které umožnily proplouvat lodím s velkou tonáží.

V roce 2004 jsem v rámci třináctileté etapy pořádání nekomerčních poznávacích cest v malé skupině, které se na stejné místo se nikdy neopakovaly, připravila cestu po pěti středoamerických zemích. Končila v Panamě, samozřejmě včetně průzkumu Panamského průplavu. Netušili jsme, že to bude tak skvělý zážitek. Nejprve jsme podnikli lodní výlet po Gatúnském jezeru s okolní krásnou džunglí a místní faunou.

Navštívili jsme plavební komory na obou stranách průplavu – komoru Miraflores a komoru Gatún. Dozvídali jsme se, jak to celé funguje. Třeba, že lodě kanálem aktivně neplují, ale jsou taženy na lanech mašinkami po stranách.

Voda do zdymadel je napouštěna z Gatúnského jezera vodami řeky Chagres. Zdymadlová vrata pohání elektrické motory, jejichž zásobování elektřinou zajišťují vybudované vodní elektrárny na přehradě.

Skvělé bylo muzeum průplavu u jedné plavební komory. Velký zájem byl o simulátor řízení průjezdu komorou.

Významným prvkem během stavby Panamského průplavu byla železnice k odvozu zeminy po celé délce průplavu, která dodnes slouží k běžné přepravě. Koleje vedou místy romanticky po náspu přes ostrůvky. Cesta od jednoho světového oceánu k druhému trvá hodinu.

Průplav jsme si vychutnávali i večer. Ve městě Panama jsme bydleli na břehu Panamského průplavu s výhledem na Puente de las Americas-Most Amerik, spojnici mezi Severní a Jižní Amerikou. Most přehrazuje průplav v místě jeho vyústění do Tichého oceánu. Postaven byl v letech 1958–1962, kdy opět spojil průplavem rozdělený americký kontinent. Po celodenním zážitky nabitém programu jsme večer mohli pozorovat lodě vyplouvající z průplavu a mířící do nedalekého oceánu. Některé jsme už ten den předtím viděli při návštěvě plavební komory.

V roce naší návštěvy Panamy byl těsně před otevřením druhý most Puente Centenario-Most století, nazvaný tak ke stému výročí vyhlášení nezávislosti Panamy. Později ještě přibyl třetí most Puente Atlántico. Všechny tři mosty zajišťují kontinuitu Panamerikany – silnice vedoucí americkým kontinentem od severu Severní Ameriky po jih Jižní Ameriky.

A jak to je s panamskými klobouky – „panamáky? Tyto proslulé velice kvalitní klobouky nepocházejí z Panamy, ale z Ekvádoru, z vláken v Ekvádoru endemické palmy toquila, latinsky Cardulovica palmata. Během stavby Panamského průplavu si je oblíbily tisíce dělníků pro jejich lehkost, trvanlivost a výbornou ochranu proti intenzívními tropickému slunci. Pak se přes Panamu začaly exportovat do Evropy a dalších zemí. Tak vzniklo jejich zavádějící pojmenování. Palmu korduloviku se pokoušeli pěstovat i jinde, ale nikde se nepodařilo dosáhnout ekvádorské kvality.

Na indiánském trhu v ekvádorském Otavalu jsem si jeden slamák „panamák“ také koupila a pochopila rozkošné české pojmenování dané palmy – rozkydanec dlanitý. Můj klobouk, který nebyl z těch úplně nejkvalitnějších vláken, protože to bych se nedoplatila, byl brzy hoden českého jména.

Všechny mapky a fotografie jsou vlastní. Více v knize „Příběh Mexika, zemí Střední Ameriky a Karibiku“ z neziskové cesto-faktopisné knižní řady.