Normandie a Bretaň se zastávkou u Clauda Moneta

Kdy jindy se vydat do Normandie, než v době vzpomínek na „Den D“, den spojenecké invaze 6. června před 81 lety! A poznat ještě mnoho dalšího.

Normandie leží na severozápadě Francie v okolí toku řeky Seiny až po její ústí u města Le Havre do Lamanšského průlivu, a dále pak po poloostrov Cotentin, kde sousedí s Bretaní.

Bretaň, s velice dlouhou fascinující minulostí a památkami na ni, je z velké části obklopená mořem. Moře formovalo krajinu i povahu Bretonců.

Mapka obou francouzských celků s vyznačenými navštívenými místy pochází z turistického průvodce „Bretaň a Normandie“ nakladatelství Rough Guides. (Všechny další obrázky jsou vlastní fotografie.)

NORMANDIE. Galie, keltské území Bretaňského poloostrova a dnešní Normandie s řekou Seinou, bylo po dobytí Juliem Césarem roku 52 př.n.l. součástí římské říše s názvem Armorica.

V normandské části přidali Římané k vodní cestě silnice, opevněná města, chrámy, amfiteátry, akvadukty. A jako všude po celé říši, zavedli i zde svoji vyspělou organizaci, své právo a svůj jazyk latinu.

Od 3. století se tu začalo šířit křesťanství a vznikaly první křesťanské stavby. V té době také přicházely první nájezdy germánských kmenů, které zesílily v 5. století, kdy se Římská říše začala hroutit.

Nejmocnějšími z příchozích byli Frankové. Král Chlodvík (Ludvík) franské kmeny sjednotil a tím položil základy Franské říše. Její součástí se po rozpadu západořímské říše stalo také území pozdější Normandie. Vznikala města jako např. Rouen s významnými církevními centry. A také velká opatství, včetně nejznámějšího Mont St.Michel.

S nástupem franského krále Karla Velikého přišlo období relativního klidu a rozvoje. To skončilo v průběhu 9. století nájezdem skandinávských Vikingů, kterým Frankové říkali Normané. Přitahovala je zejména kořist v bohatých klášterech a kostelech.

Roku 911 zvítězil nad Normany v bitvě u Rouenu franský král Karel III. a s cílem normanské nájezdy ukončit poskytl Normanům výměnou za trvalý mír území, kde se usídlili, uznali lenní svrchovanost krále a přijali křest. Vzniklo normanské Rouenské knížectví.

Z dobyvatelů se stala nová usedlá vládnoucí vrstva, která rychle rozšířila své panství na Normandské vévodství (911–1259), a to zhruba v takových hranicích, jaké má Normandie dnes. Noví vládci přejali franský jazyk a kulturu.

Normané dokonce ovládli Anglii poté, co roku 1066 normanský vévoda Vilém II. zvítězil v bitvě u Hastingsu nad posledním anglosaským králem. Získal přízvisko Vilém Dobyvatel.

Normandští vévodové se stali anglickými králi a centrum normanské moci se přestěhovalo do Anglie.

V Normandii měli Normané po následujících 300 let jeden z nejsilnějších a nejlépe organizovaných evropských států. Kromě toho se v průběhu 11. století stali jednou z dominantních sil značné části Evropy.

Francouzští králové těžce nesli, že území na francouzské pevnině patří Anglii. Zejména francouzský král Filip II. byl myšlenkou připojení Normandie k francouzskému království přímo posedlý. Přitom na křížové výpravě bojoval proti Saladinovi společně s anglickým králem a současně normandským vévodou Richardem I. Lví Srdce.

Dařilo se to až za panování Jana Bezzemka, bratra Richarda Lví Srdce, a pak roku 1259 se anglický král formálně nároku na pevninská území v Normandii a na vévodský titul úplně vzdal.

V majetku anglické, resp. britské koruny zůstaly jen ostrovy neoficiálně zvané Normanské, ležící v průlivu La Manche nedaleko bretaňského přístavního města Saint-Malo.

Tyto ostrovy s osobitým statutem nejsou součástí Velké Británie, jak se někdy mylně uvádí, ale jsou přímo majetkem britského krále. Loni jsem je navštívila a pak o těchto obecně málo známých, zato více než pozoruhodných samosprávných ostrovech (Jersey, Guernsey) napsala článek, s doprovodnými fotografiemi jako vždy. Doporučuji vaší pozornosti, velmi zajímavé.

Normandie se stala již trvale součástí Francie. Francouzští králové jí na čas ponechali jistou nezávislost. Stačily jim vysoké daně, protože Normandii se dařilo. Bohatla i církev a všude rostly kostely a katedrály.

Konec bohatého období nastal se stoletou válkou (1336–1453) mezi odvěkými rivaly Francií a Anglií. Když už to v roce 1429 vypadalo na francouzskou porážku, objevila se 17letá vesnická dívka Jana (Johanka) z Arku, dobyla Orléans a dovedla následníka trůnu Karla VII. ke korunovaci v Remeši. Poté ale byla zajata Burgunďany, spojenci Angličanů, obviněna z čarodějnictví a roku 1431 v normandském Rouenu upálena.

Poválečná léta přinesla Normandii obnovu a novou prosperitu zvýšenou obchodem se vzdálenými koloniemi. Nejen bretaňští, ale také objevitelé normandského původu vyplouvali do zámoří, získávali tam nová území a přiváželi mnohé žádané komodity.

Za panování Ludvíka XIV. byla založena francouzská Západoindická společnost pro obchod s koloniemi se sídlem v Le Havru.

Po konci napoleonských válek se Normandie soustředila na svůj rozvoj. Rostly přístavy, stavěly se železniční tratě a objevil se nový výnosný obor – cestovní ruch.

Také normandský venkov se začal přetvářet. Vznikaly rozsáhlé pastviny. Rozvinul se obchod s mléčnými produkty a Normandie se proslavila svým máslem, smetanou a sýry (hlavně camembertem, který se tu vyrábí již od 11. století.

V moderní době máme Normandii spojenu především s invazí Spojenců na normandských plážích v červnu 1944, která za druhé světové války otevřela očekávanou potřebnou druhou frontu. S následnými strašnými třemi měsíci, během nichž na Normandii padaly bomby německé i spojenecké. Mnohá normandská města byla velmi poškozena, až téměř zničena, a Normandie bohužel sčítala velké ztráty na civilním obyvatelstvu.

***

Do Normandie jsme se vydali v očekávání silných zážitků a Normandie nás nezklamala.

Cestou z pařížského letiště na severozápad Francie jsme se stavili v městečku GIVERNY na prohlídku slavné zahrady Clauda Moneta, normandského rodáka. Malíře, který svým obrazem „Imprese, východ slunce“ položil roku 1874 základy směru po obrazu pojmenovaném – impresionismu.

Roku 1883 Monet zakoupil v městečku Giverny dům se zahradou a o něco později po přikoupení sousedních pozemků začal na obrovské rozloze po léta budovat obdivuhodnou originální zahradu.

V první části kolem domu zahradu zářící mnoha barvami v každém ročním období.

V druhé části zahrady se inspiroval tehdy oblíbeným japonským stylem, jak je patrné i z japonských dřevořezeb a grafických listů na stěnách uvnitř domu. Přes vybudované jezírko s lekníny se klene japonský můstek obrostlý vistárií. Zejména lekníny na jezírku se staly hlavním motivem jeho pozdní tvorby. Série s lekníny obsahuje okolo 250 obrazů.

Monetovu zahradu mnozí známe z fotografií, které kolují internetem. Byly pořízeny v ideálním ročním období pro tu kterou rostlinu, kdy je jezírko plné kvetoucích leknínů a z lávky nad ním visí kvetoucí vistárie. V době naší návštěvy nekvetly lekníny ani vistárie, ale ohromná zahrada byla i bez nich duši těšícím zážitkem.

ROUEN je jedním z nejstarších francouzských měst. Město na Seině bylo založeno za Římanů. Po roce 911, kdy bylo i s okolím věnováno Normanům, se stalo centrem Normanského vévodství.

V roce 1431 byla na náměstí Vieux-Marché Angličany upálena Johanka z Arku. Vysoký kříž stojí nad kostelem, který nese její jméno.

Rouen má řadu pamětihodností – především raně gotickou katedrálu, postavenou v letech 1180–1237, ve které je pohřbeno mnoho významných osobností, včetně anglického krále Richarda I.Lvi Srdce (přesněji – jeho srdce).

Přestože část města byla za druhé světové války vybombardovaná, zachovaly se v Rouenu asi dva tisíce tradičních hrázděných domů, mnoho kostelů a dalších cenných staveb.

ÉTRETAT je kouzelná francouzská obec na pobřeží Lamanšského průlivu s proslulými Alabastrovými útesy a největšími přírodními skalními oblouky na obou koncích podkovovité pláže, které byly inspirací děl mnoha malířů (samozřejmě včetně Moneta).

Díky úžasným vyhlídkám krásná, ale náročná cesta po nekonečných schodech vede nahoru ke kapli a pak ještě dál k muzeu a pomníku věnovanému dvěma francouzským aviatikům, kteří se roku 1927 pokusili dvouplošníkem „Bílý pták“ jako první přeletět Atlantský oceán. Naposledy byli spatřeni nad Étretatem. O 18 dní později se prvním úspěšným přeletem Atlantského oceánu zapsal do dějin letectví Charles Lindbergh.

Jiná cesta zpět dolů do městečka vede okolo vchodu do úchvatné Zahrady Étretat na rozlehlém svažitém pozemku, kterou nechala v roce 1903 vytvořit herečka Madame Thébauld pod vlivem svého obdivu ke Claudu Monetovi. V roce 2015 prošla zahrada úpravou podle projektu zahradního architekta Alexandra Grivka s deseti tematickými krajinářskými celky, doplněnými originálními uměleckými díly.

Cestou do Honfleuru a pak Le Havru jsme přejížděli přes dva nedaleko od sebe ležící nádherné mosty.

Ten větší a významnější při ústí řeky Seiny se jmenuje PONT DE NORMANDIE. Spojuje město Honfleur s protějším přístavem Le Havre. Je zavěšený na mohutných lanech a měří 2143 metrů. Stavba mostu trvala 7 let. Slavnostně byl uveden do provozu v lednu 1995. Tehdy se jednalo o nejdelší zavěšený most na světě.

Na venkovní informační tabuli před mostem měli pěknou mapku.

Přístavní městečko HONFLEUR na jižním břehu ústí Seiny a naproti Le Havru nadchne návštěvníky zejména starým malebným přístavem, rovněž vděčným tématem mnoha malířů impresionistického období.

Původně rybářská osada zažila po skončení stoleté války obrovský rozmach. Město u ústí Seiny těžilo ze své strategické pozice. Vzkvétalo zejména díky výrobě lodí, námořnímu obchodu a dálkovým výpravám.

Dálkové objevitelské výpravy vypravené z Honfleuru byly slavnou kapitolou města. Jehan Denis v roce 1506 objevil a získal pro francouzského krále jako kolonii Newfoundland.

V roce 1608 Samuel Chaplain při jedné z výprav z Honfleuru založil v Kanadě město a provincii Québec.

Cavalier de la Salle doplul z Honfleuru až ke korytu řeky Mississippi a pojmenoval nově objevené území Louisiana podle svého krále Ludvíka XIV.

Tyto objevy znamenaly pro malé přístavní městečko velký obchodní rozmach. Ze zisků investovalo zejména do svého rozvoje a díky tomu je Honfleur tak pěkný. Není divu, že se sem sjížděli malíři a umělci z celé země.

Pozdější ztráta francouzských kolonií, války v době Velké francouzské revoluce a hlavně pak rozvoj moderního přístavu v Le Havru vedly k úpadku Honfleuru. Čas se zastavil. Zdejší přístav dnes slouží již jen jako pomocný pro Le Havre, ovšem návštěvníci města jsou tu nadšeni.

Velkou část Normandie pokrývají pastviny a také rozlehlé ovocné, především jabloňové sady. Osobitá reklama na jablečnou šťávu, ze které se vyrábí cider (s francouzskou výslovností „sídr“), nízkoalkoholický nápoj z kvašené jablečné šťávy:

LE HAVRE leží na pravém břehu Seiny při jejím ústí do moře. Město bylo v tomto dopravně a obchodně důležitém regionu založeno v roce 1517, kdy původní přístavy jako Honfleur přestaly pro zaoceánské lodě stačit. Dnešní Le Havre je druhým největším francouzským přístavem co do objemu kontejnerové dopravy, po Marseille.

Za druhé světové války bylo město téměř úplně vybombardované a zbyly z něj jen ruiny. Zahynulo v nich 8 tisíc lidí a 80 tisíc přišlo o domov. Proto bylo okamžitě prvořadou nutností se o ně postarat a postavit jim nové domovy co nejrychleji.

Někteří čeští průvodci sdělují, že Le Havre je ošklivé betonové město. Jednak je to vyjádření podpásové vzhledem k uvedené poválečné situaci a pak tomu tak navíc není. Je to na ruinách znovu vybudované praktické moderní vzdušné město, které slouží svému účelu.

V roce 1946 začala skoro dvacet let dlouhá celková obnova města pod vedením belgického architekta Augusta Perreta, kterému se podařilo do moderních staveb skvěle zakomponovat několik kostelů a dalších staveb, které přežily bombardování.

V centru města na konci dlouhé vodní nádrže se nachází nejvíce pomlouvané Kulturní centrum Volcano, projektované slavným brazilským architektem Oscarem Niemeyerem (mj. autorem Brasílie, hlavního města Brazílie). Jedná se o bílou, lehce asymetrickou kuželovitou stavbu bez oken, připomínající sopku, pro kterou zlidověl název „kelímek od jogurtu“. (Bohužel foto proti prudkému slunci.)

Roku 2005 bylo centrum města Le Havre zapsáno do Seznamu světového dědictví UNESCO. Je považováno za oslavu modernismu a symbol poválečné energie a optimismu Francie.

BAYEUX, menší město založené v 1. století př.n.l. jako galsko-římská osada, získalo své jméno po keltském kmeni Bajocasů.

Bývalo součástí Normanského vévodství a dlouho podléhalo anglickým králům. Teprve v rámci stoleté války v roce 1450 připadlo Francii.

Bayeux bylo vůbec prvním francouzským městem osvobozeným Spojenci po vylodění v Normandii v roce 1944 a jedním z mála měst v regionu, které nebylo za druhé světové války podstatněji poškozeno. Spojenci zastihli německou obranu města nepřipravenou a město poměrně snadno obsadili.

Bayeux pak krátce působilo jako hlavní město Svobodné Francie. Tak se za války nazývalo území i odbojové hnutí vedené generálem Charlesem de Gaullem, pozdějším francouzským prezidentem.

Město je proslulé jednak slavnou „Tapiserií z Bayeux“ a také nádhernou katedrálou.

Tapisérie z Bayeux je 52 cm široký a necelých 70 m dlouhý a neuvěřitelně krásně zachovalý textilní obraz zobrazující normanskou invazi do Anglie v roce 1066. Jak přípravu k invazi, tak invazi samotnou. Série výjevů je doplněna vysvětlujícími nápisy v latině. Poskytuje cenné informace o válčení a výzbroji 11. století a přímo unikátní informace o vzhledu lidí obou stran – o jejich oblečení či úpravě vlasů, i o tehdejším každodenním životě.

Pojem „tapiserie“ je pro tento epický obraz vžité označení, ale nejedná se o tuto techniku. Daný obraz je vyšívaný (vlnou na plátno), zatímco tapisérie neboli gobelín se zhotovuje tkaním na stavu.

Podle tradiční francouzské pověsti danou „tapisérii“ zhotovila královna Matylda, manželka Viléma Dobyvatele a její dvorní dámy. Mezi odborníky převažuje mínění, že ji nechal zhotovit Vilémův nevlastní bratr, biskup Odo, a to v Anglii, a že autorkami byly zřejmě anglické jeptišky.

Znovuobjevena byla v 17. století v Bayeux a tam se také po určitých peripetiích po konci napoleonské doby vrátila.

Cenná památka je v překvapivě dobrém stavu vzhledem k tomu, co všechno zažila. Vystavena je v tmavé místnosti muzea v Bayeux v neprodyšné skleněné vitríně. Nesmí se fotografovat, což jsem ovšem zjistila po prvním snímku. Takže další je foto už ze suvenýrového obchodu.

Existují dvě kopie slavné tapisérie-výšivky. První vytvořilo v roce 1886 v Anglii 35 žen a trvale je vystavena v jihoanglickém městě Reading

Pro nás je velmi zajímavé, že v letech 2004–2007 vytvořila další repliku česká textilní výtvarnice a učitelka dějin umění Věra Mičková z Olomouce, která ji utkala jako pravou tapisérii. Její dílo putuje po různých výstavách.

Druhou cennou položkou k vidění v Bayeux je katedrála Notre Dame ve stylu normanské gotiky. Katedrály a kostely v Normandii se většinou pyšní nádhernými mozaikovými okny a je tomu tak i zde. (Okna katedrál byla během války uchovávaná na bezpečných místech.)

ARROMANCHES se za druhé světové války změnilo z menšího klidného přímořského městečka na jeden z nejrušnějších přístavů světa.

V „Den D“ 6. června 1944 se na zdejších plážích v rámci operace Overlord, vůbec největší obojživelné vojenské operace v dějinách, vylodily spojenecké síly a zahájily bitvu o Normandii.

Lidé a technika během do poslední chvíle utajované operace přistávali z moře na 80 km dlouhém pásu pobřeží, rozděleném na pět sektorů pojmenovaných Sword, Juno, Gold, Omaha a Utah.

V centru městečka Aromanches byly 9. června 2025, kdy jsme sem dorazili, oslavy stále ještě v plném proudu. Za americkým orchestrem hrajícím dobové skladby, byly v moři tu a tam vidět zbytky mohutného umělého přístavu z betonových dílů, dopravených sem z Británie tajně přes La Manche.

Je neuvěřitelné, že celou operaci vylodění se podařilo od začátku jejího plánování v prosinci 1943, i pak po celou dobu jejích příprav až do vlastní realizace utajit. Se všemi okolnostmi a detaily akce, jaká nemá obdoby, seznamuje zdejší Muzeum vylodění. Otevřeno bylo roku 1954.

Díky skvělým četným dokumentárním pořadům v naší televizi jsme byli navíc mnozí už před cestou informačně dobře vyzbrojeni. Vzpomínkám na 81 let starou a přitom stále živou převratnou dějinnou událost se dokumentárními pořady věnovala po mnoho dní.

Po návratu z míst, kde všechny ty dramatické události probíhaly, se pak na to koukalo s pocitem vtažení do dění. A stále velké lítosti nad krutě ukončenými životy tisíců mladých mužů. Většině z nich nebylo ani dvacet let.

Navštívili jsme Památník invaze a rozlehlé hřbitovy.

Na plážích Sword, Juno a Gold bojovali Britové, Kanaďané a menší jednotky ze zemí Commonwealthu, Francie a Polska.

Na plážích Omaha a Utah se vyloďovali Američané.

Na 8 km dlouhé zlaté pláži Omaha proběhly nejkrvavější boje prvního dne, které byly vůbec nejtěžší akcí celé operace Overlord.

Podél pláže se táhnou 30 metrů vysoké útesy, na kterých čekaly tři opevněné silné německé prapory. K tomu zákopový systém, miny a podvodní překážky. Za bouřlivého počasí s obrovskými vlnami vystupovali američtí vojáci pod přímou německou palbu. Někteří se utopili, stejně tak většina tanků. Za těchto šílených podmínek se přesto nakonec vojáci začali dostávat přes pláž a šplhat na útesy. Jenom na této pláži v ten den zemřelo 2400 mladých amerických mužů. Masakr.

Na konci Dne D bylo jasné, že základní podmínky pro invazi byly vytvořeny a překvapení Němců bylo dokonalé.

Bitva o Normandii skončila v polovině srpna, kdy už Spojenci přistáli i v jižní Francii. Po krátkém povstání byla 25. srpna osvobozena Paříž.

Celková bilance invaze byla strašná: zemřelo 73 000 spojeneckých vojáků, 153 000 jich bylo zraněno. Německých vojáků zemřelo v bojích asi 200 000 a dalších 200 000 padlo do zajetí. O život přišlo také asi 20 tisíc francouzských civilistů.

***

Cesta po Normandii a Bretani byla plná silných zážitků. Jeden nepříliš vtipný cestovatelský bonmot říká, že zážitky nemusí být kladné, jen když jsou silné. Další ráno, před opuštěním hotelu a odjezdem ke slavnému klášteru Mont-Saint-Michel, jsem jako obvykle ještě zamířila do koupelny, když mě na minutu něco zdrželo. V tu chvíli se z koupelny ozvala obrovská rána. Ta minuta mi nepochybně zachránila život. Skončit, a navíc po ráně zezadu ještě potupně rozplácnutá na tomto místě! Netuším, co bylo příčinou, že z díry nahoře na stěně vystřelil těžký železný ventilátor a dopadl před mísu, nezkoumala jsem to. Díky, osude!

***

Ke goticko-románskému klášteru Mt.Saint-Michele na malém ostrově jsme místo stání v dlouhé frontě na autobus šli z parkoviště asi 3–4 kilometry, stále s pohledem na přibližující se slavný komplex na obzoru. Ranní opar se rozplýval, svit slunce sílil a měli jsme štěstí, protože se zrodil nádherný den.

Před nedávnem byl postaven zatočený pevný most, po kterém se na ostrůvek s klášterem a městečkem pod ním dá přejít v kteroukoli denní dobu a který nenarušuje přírodní jevy. Před ním se vyzkoušely i jiné možnosti propojení ostrova s pevninou, různě problematické. Slapové jevy v celé okolní části Atlantiku jsou největší v Evropě.

Rozdíl hladiny moře při pobřeží může být za přílivu a odlivu až 15 metrů, a ke změně dochází velmi rychle. Stačí se na chvilu zakoukat a hned je hladina vody o dost jinde. V době odlivu moře ustoupí až o 14 kilometrů a na ostrov je možné dojít i pěšky. To ale není úplně bezpečné, protože při přílivu se voda žene zpět rychlostí až 15 km za hodinu a také kvůli možným tekutým pískům na některých místech.

MONT-SAINT-MICHEL, od roku 1979 položka na seznamu světového dědictví UNESCO. Slavné opatství s klášterem a klášterním kostelem na nejvyšším místě žulového ostrůvku o ploše pouhých tří hektarů pochází z 8. století. Podle legendy se biskupovi z Avranches v roce 708 opakovaně ve snu zjevil archanděl Michael a vyzval ho, aby na vršku kamenného ostrůvku postavil kapli.

Stavba, jak ji známe, probíhala v 11. až 16. století po příchodu benediktinů. Opatství se stalo významným poutním místem a vzdělanostním centrem. Vzhledem k četným pokusům o dobytí byl ostrov opevněn. Hradby se táhnou kolem dokola. Odolaly i Angličanů během stoleté války.

Prostor pod klášterem od 14. století postupně zaplnily vesnické stavby. Vše postaveno z kamene, jiný materiál by ve zdejším chladnu a vlhku dlouho nevydržel.

V době Francouzské revoluce se z opatství stalo na padesát let vězení. Na nátlak kulturní veřejnosti byla hora roku 1874 prohlášena národní památkou a pak od konce 19. století podstoupila velkou rekonstrukci do původní středověké podoby.

Obytné domy stále patří jejich majitelům, kteří zde ale už trvale nežijí. Donedávna žili a večer po odchodu návštěvníků se scházeli. Byl o tom před časem moc pěkný dokumentární pořad v naší televizi.

Mt.Saint-Michel leží na hranici mezi Normandií a Bretaní. Na pevnině ji tvoří říčka Couesnon. Její ústí přiřklo Horu svatého Michala oficiálně Normandii, duchem ale patří k oběma.

***

BRETAŇ

Když mi bylo asi 14-15 let, koupila jsem si reprodukci obrazu Jana Zrzavého „Bárky v Bretani“, nechala zarámovat a pověsila na zeď. Po léta se mi pohled na něj stal podkladem snění. Snění vůbec a také snění o Bretani, které bylo posilněné ještě naším rodinným vřelým vztahem ke všemu keltskému.

Později jsem ve světě byla všude možně, ale na Bretaň stále nějak nedošlo. Až v souvislosti s výletem do Normandie v době výročí vylodění Spojenců jsme nakoukli aspoň na její část. Někdy skutečnost za sny pokulhává, ale tady tomu tak ani trochu nebylo.

Poloostrovní Bretaň, z většiny obklopená mořem, má za sebou dlouhou a velice bohatou historii, která sahá zpátky hodně daleko. Nalezeny tu byly dokonce stopy po předchozích etapách vývoje moderního člověka.

Z období neolitu, z doby před 6 tisíci lety, pocházejí proslulé megality – rozsáhlý komplex více než 550 menhirů (volně stojících ve svislé poloze) a dolmenů (stolců) v Carnacu a okolí, památka na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Bretaňský poloostrov, stejně jako prostor dnešní Normandie, pak byl součástí keltského území, které v římské době neslo název Armorica.

Název „Bretaň“ (francouzsky psáno Bretagne) pochází také od Římanů. Na území dnešní ostrovní Británie měli Římané v letech 43–410 svou provincii Britannia s obyvateli rovněž převážně keltského původu.

V době stěhování národů je odtud vytlačovala invaze germánských kmenů. Část obyvatelstva migrovala přes moře na nejbližší pevninské území, kterým byla západní Armorika, tj. území dnešní Bretaně, a přenesla sebou i název od Římanů: Svou původní ostrovní vlast začali příchozí nazývat Velkou Británií (fr. Grand Bretagne) a nové území Malou Británií.

Franská říše, která po dobytí Armoriky roku 497 svým zakladatelem králem Chlodvíkem z rodu Merovejců jí vládla, si ale bretaňskou poloostrovní část trvale podmanit nedokázala. Pouze na jejím východě ustavila franskou Bretonskou marku jako nárazníkové území.

(Jedním z markrabích byl v době Karla Velikého rytíř Roland, zabitý Basky roku 778, známý z Písně o Rolandovi z 11. století, nejstaršího dochovaného díla francouzské literatury.)

Od 9. století byla Bretaň, stejně jako Normandie, cílem vikingských nájezdů. Bretaň jim odolala a ještě naopak svou moc posílila.

Od 10. století existovalo bretaňské vévodství s následující poměrně složitou historií, která skončila připojením Bretaně k Francii. Roku 1532 byla vyhlášena trvalá unie Bretaně jako jedné z provincií a francouzské koruny.

Na sklonku existence bretaňského vévodství se jeho hlavním městem se stalo Nantes. Francouzské územní uspořádání se pak několikrát měnilo, a Nantes a Rennes se staly hlavními městy různých regionů – Rennes hlavním městem regionu Bretagne a Nantes hlavním městem nového regionu, později přejmenovaného na Loire-Atlantique.

Bretaň je dodnes naprosto osobitá, počínaje samotnou krajina. Pobřeží poloostrovní Bretaně měří 600 kilometrů a moře bylo vždy součástí života obyvatel.

Bretaňská kultura se odlišuje od zbytku Francie a tradice jsou dosud živé. Ráz Bretani dodávají kromě jiného četné náboženské památky – katedrály, kaple, kostnice, kalvárie, hřbitovní triumfální oblouky či tisíce kamenných křížů u cest. A také gotické hrady a pevnosti stavěné ze zdejší žuly různých barevných odstínů. Bretaň je muzeum pod širým nebem.

Donedávna se v Bretani mluvilo keltským jazykem bretonštinou. Uchovala se v místních názvech a v některých obecně používaných pojmech, které odtud pocházejí, např. slova „menhir“ a „dolmen“.

***

Od Mt.Saint-Michel jsme přejeli do bretaňského přístavního města SAINT-MALO, ležícího na malém ostrově. Se zemí je spojen úzkou šíjí a kolem dokola obklopený mohutnými hradbami – dílem slavného pevnostního stavitele Vaubana (Sébastien Le Prestre markýz de Vauban), 17.století, doba krále Slunce Ludvíka XIV.

Saint-Malo se tehdy stalo jedním z nejvýznamnějších přístavů země. Přístavu rybářského, obchodního i centra korzárů, tj. vládou tolerovaných pirátů, jakým byl i slavný korzár Surcouf, který nakonec skončil jako bohatý baron.

Slávu korzárů později nahradil věhlas zdejších námořníků, kteří se vydávali za lovem tresek i hodně daleko a stali se současně objeviteli nových zemí.

Kanadu objevil v roce 1535 místní rodák, kapitán Jaques Cartier. Už tu před ním tu sice stanul roku 1497 kapitán John Cabot, italský námořník v anglických službách, ale stejně jako Kolumbus se domníval, že se jedná o asijský břeh.

Rybáři z bretaňského Saint-Malo objevili v 18. století také ostrovy v jihozápadním Atlantiku asi 500 km od argentinského pobřeží a nazvali je Malouines, česky Malvíny, po svém rodném městě Saint-Malo. Dnes se tyto ostrovy patřící Velké Británii nazývají anglicky Falklandy a ve španělsky mluvících zemích stále Islas Malvinas. Argentina o ně roku 1982 neúspěšně svedla válku s Velkou Británii.

Za svého nejslavnějšího občana ovšem Saint-Malo považuje spisovatele a diplomata vikomta François-René de Chateaubrianda, jednoho z nejvýznačnějších představitelů předchůdců romantismu.

V průvodcích se píše, že historické centrum Saint-Malo uvnitř hradeb nabízí dochované památky, včetně katedrály. Jenže tak to není! Nejsou dochované, ale z 80 % včetně detailů znovupostavené.

Je to silný příběh, který se stal i podkladem literárních děl či filmového zpracování. Také český spisovatel František Kožík, velký znalec a obdivovatel Bretaně a její mnohonásobný návštěvník před druhou světovou válkou, a pak opět po ní, to popisuje v knize „Bretaň – dcera oceánu“.

Když vypukla druhá světová válka, Francie nečekaně rychle podlehla. Němci obsadili i Saint-Malo a Vaubanovy hradby se staly součástí Todtova mocného obranného systému (o něm blíže v článku o Normanských ostrovech.)

Už týden po Dni D se jednotlivé sektory námořní invaze na pevnině propojily a Spojenci se dokázali probíjet stále více do hloubky vnitrozemí. Na konci července si otevřeli si cestu k Bretani a obchvatu německé sedmé armády.

Saint-Malo bylo za války významným nacistickým přístavem a pevností, a spojenecké nálety na něj probíhaly průběžně. Intenzivní bombardování pak vyvrcholilo v srpnu. Němci odpovídali. Obrovský výbuch německých min zničil přístav a 13.srpna město hořelo. Během sedmihodinového sjednaného příměří opouštěli obyvatelé hořící trosky. Nacistická posádka se dlouho odmítala vzdát.

Po osvobození města se obyvatelé vrátili a bydleli ve sklepích, dřevěných boudách, spali na ulicích. Odstraňování trosek trvalo dva roky. Jasno ale měli v tom, že staré město musí zase žít jako dřív.

Kameny veřejných budov i domů byly očíslovány. V roce 1947 byl za přítomnosti kanadského velvyslance a za štědré pomoci kanadských potomků položen základní kámen nového města – s nekompromisním rozhodnutím vybudovat nové a současně stále historické město v původní podobě. Stalo se, jen ulice uvnitř hradeb se pro dopravu o něco potřebně rozšířily.

Jinak byl věrně dodržen starý půdorys a vzhled domů, uvnitř kterých bydlení dostalo moderní parametry. Spisovatel Kožík říká, že když sem zase v roce 1964 přijel, uviděl město takové, jak jej předtím znal.

To vše nám táhlo hlavou při obcházení starého města po hradbách, které kupodivu za války nebyly nijak významně poškozeny, s pohledem na moře stále v oblasti mohutných rozdílů hladiny moře za přílivu a odlivu, které se již pár let využívají k výrobě elektřiny.

Nejen historií je živ člověk na cestách a k poznávání cizích krajů patří i seznámení s jejich kuchyní. K bretaňským tradicím patří také výborná bretaňská kuchyně. Jejími specialitami jsou úpravy ryb, mořských plodů, masa drůbežího a skopového, a také palačinky.

Slané palačinky mne jako celiaka (a proto povinně bezlepkáče) velice potěšily už v rychlém občerstvení v Mt.Saint-Michele. Používá se na ně přirozeně bezlepková pohanková mouka. Fotografie jídel ve svých knihách nebo článcích běžně neuvádím, ale výjimky potvrzují pravidlo. (To kulaté jsou mušle sv.Jakuba, a vše dohromady bylo slastné.)

Pak už jsme pomalu nabrali zpáteční směr na pařížské letiště, ale ještě si leccos prohlédli a dvakrát přenocovali.

Cestou ze Saint-Malo do Rennes podél smaragdového pobřeží jsme měli v plánu si prohlédnout proslulý mys Fréhel na útesu z různobarevného pískovce a zdejší 70m vysoký maják. (Z celkového počtu 150 majáků se více než třetina nachází na nebezpečných místech bretaňského pobřeží.)

Obloha ale rychle tmavla, a proto jen pár jedinců proběhlo vřesovištěm nakouknout na pobřeží s majákem a zpět. Pár vteřin po jejich návratu se spustila obrovská bouře a déletrvající mohutný liják.

Pro Bretaň je ve městech typická hrázděná architektura. Zdobila i RENNES, města se dvěma univerzitami, několika dalšími vysokými školami a s důležitým střediskem výzkumu (technopark Rennes-Atalante).

A také jako u většiny bretaňských měst s dlouhou historií. Původně keltská osada Condate (znamená soutok, protože Rennes leží na soutoku dvou řek). Významné postavení za Římanů i za Bretaňského vévodství, pak na čas a opět v současnosti hlavní město Bretaně, jednoho z 18 francouzských regionů.

Středověké město Rennes postihl roku 1720 ničivý požár a většina domů shořela. Pokud o tom dnešní návštěvník neví, netušil by to. Je to krásné město, po požáru přestavěné podle plánů královského architekta.

Z malebného středověkého městečka VITRÉ se zachovaným historickým centrem a monumentálním hradem dýchá pravý středověk.

Naší poslední krátkou zastávkou bylo CHARTRES, historické město na břehu řeky Eure. Je sídlem biskupství, několika středních škol a pobočky Univerzity Orléans. Slavné je svou katedrálou Notre-Dame z konce 12. století, která patří mezi nejstarší a největší gotické katedrály ve Francii. Bývala také významným poutním místem. Od roku 1979 je součástí Světového dědictví UNESCO.

Právě probíhala podvečerní bohoslužba, kostel byl plný a prohlídka nebyla možná.

Normandii, která byla v čase výročí vylodění Spojenců a otevření dlouho očekávané druhé fronty v červnu 1944 důvodem francouzského výletu, jsme si užili. Do Bretaně se musím ještě vrátit. Ale i to málo, co jsme z ní mohli poznat, bylo skvělé. A i ty bárky byly!