Moravský trojvýlet na Hanou a Slovácko – nejprve báječná Olomouc

Vzpomínkou na místa, která mi naprosto učarovala, si zpříjemňuji dobu nastupující zimy. Doufám, že potěší i vás.

Do Olomouce, Kroměříže a Uherského Hradiště jsem se vypravila loni v druhé polovině září. Už jsem se tam dlouho chystala. Ohromný dojem na mě zanechala zejména Olomouc. Ano, ženského rodu podle pravidel českého pravopisu, třebaže si místní myslí něco jiného. Město mě okamžitě nadchlo svou báječnou atmosférou a nesmírně přívětivými obyvateli. V Olomouci si pěkně vyžehlíte duši.

K tomu mi přispěl i olomoucký kamarád Jindra, který přerušil opravy chaty (jak moc to oceňuji!) a první den od rána do večera protáhl vším, co se dalo. Včetně zajímavostí, o kterých se v průvodcích nepíše. Kamarádi jsou cenná instituce! Další dny jsem pilně pokračovala.

Olomouc má dva hlavní rysy: je to město univerzitní a město církevní.

Město univerzitní: v mnoha historických budovách centra města sídli fakulty Univerzity Palackého, druhé nejstarší u nás. Všude je také plno studentských kaváren.

(Všechny fotografie uvedené v článku jsou moje vlastní.)

Město církevní: Olomouc je sídlem arcibiskupství, a nádherných kostelů je ve městě mnohem víc než jinde. Na ukázku chrám sv. Mořice se 46 m vysokou věží. Během výstupu nahoru lze obdivovat unikátní šnekovité schodiště.

Donedávna měla Olomouc ještě třetí charakteristiku, a to města vojenského, která také na vzhledu města zanechala výrazné stopy. Především v podobě mohutných hradeb budovaných od středověku, které udělaly z Olomouce nedobytnou pevnost.

Bydlení v Olomouci jsem si našla blízko Dómu neboli katedrály sv. Václava, nejvýznamnějšího chrámu města. K ní jsem se proto šla podívat hned večer po příjezdu. Mohutná gotická katedrála na tzv. Svatováclavském návrší sousedí s komplexem historických staveb na místě někdejšího Přemyslovského hradu, který od roku 2006 nese název Arcidiecézní muzeum.

K mému překvapení měla katedrála plná pokladů dveře dokořán otevřené. Nikde nikdo. Jen párkrát někdo vešel a chvilku uvnitř tiše postál. Tajemno! To je možné snad jen v Olomouci! Na stejném místě pak za denního světla.

Prohlídka komplexu Arcidiecézního muzea vedle katedrály byla strhující záležitost na mnoho hodin. A k tomu pomyšlení, co všechno významného z české historie se tu za staletí událo!

Jiným nádherným olomouckým objektem je Arcibiskupský palác, sídlo olomouckého arcibiskupa, a to již od 16. století.

To všechno jsou objekty známé a uváděné. Bohatství města je patrné ale i na místech, o kterých vědí možná jen místní, jako Jindra. Třeba v základní škole Klementinum mají takhle krásný slavnostní freskový sál.

Pozoruhodná místa nejsou jen v centru města. Už z vyhlídky věže sv. Mořice byl nepřehlédnutelný objekt Klášterního Hradiska, premonstrátského kláštera, který od roku 1802 a až dodnes slouží jako vojenská nemocnice.

Nelze se také nezmínit o nádherné Vile Primavesi se sochou ponocného na zdi, která je uváděná jako jedna z nejcennějších staveb tzv. vídeňské secese (začátek 20. století).

Já vím, popis Olomouce začíná většinou slavným centrem, po Praze s druhou největší památkovou rezervací. Jenže já jsem chtěla zdůraznit, jak báječná je celá Olomouc. A to se tu ani nedá napsat o všem, co mě v Olomouci nadchlo.

Tak tedy: Centrum Olomouce se pyšní mnoha slavnými objekty, mezi které patří zejména radnice s věží a s orlojem, sloup Nejsvětější Trojice – památka zapsaná na seznamu UNESCO, a soubor barokních kašen s antickými motivy.

Nevynechala jsem ani Svatý Kopeček, poutní místo s monumentálním chrámem Navštívení Panny Marie, kousek od Olomouce na úpatí Hrubého Jeseníku, s panoramatickým výhledem. Leckde se tu připomíná, že do domu na snímku jezdil k babičce na prázdniny Jiří Wolker a napsal báseň „Svatý Kopeček“.

Olomouc se mi zapsala do srdce a určitě nikdy nezapomenu na závěr návštěvy. Po mém drobném dotazu v tramvaji mě zase (párkrát i předtím) jedna hovorná paní vyzpovídala, co všechno jsem tu viděla. Když zjistila, že jsem při návštěvě kostelal sv. Michala nebyla u jeho studánky, řekla, že bez toho rozhodně odjet nemohu.

Hned jsem tam proto znovu zamířila a u vchodu se zeptala velebného pána, který právě vyšel, kde ji najdu. Bohužel ale už bylo pozdě a kostel se právě zavíral. Když viděl moje zklamání, chvilku váhal, kouknul na hodinky a pak řekl, že takhle návštěvu Olomouce nemohu zakončit. Kostel sousedí s velikým objektem, kterým jsme vešli dovnitř.

Povídali jsme si. Mimo jiné jsem se pochvalně zmínila o výstavě fotografií jednoho zdejšího církevního činitele, věnovaných přírodě jako duchovním prostoru – a zjistila, že jejich autorem je právě můj laskavý průvodce. Během povídání si o všem možném, a hlavně o fotografování, mě zavedl nejen ke studánce. Ještě provedl celým nádherným kostelem, včetně části, kam bych se jinak nikdy nedostala a řadu skutečností nedozvěděla – což je přitom trvalou touhou permanentně zvědavých cestovatelů.

A to vše přesto, že jsem nezatajila, že nejsem věřící. Dokonce mi v jedné chvíli řekl: „vás musí mít pánbůh rád“, což bylo nečekané, zato moc milé! Vzpomněla jsem si na Hanse Christiana Andersena, který vždy končil své pohádky tím, jaké z nich vyplývá mravní ponaučení. V daném případě určitě to, že lidi, i když úplně na všechno nemusí mít stejný názor, mohou spolu pěkně vycházet a dobře si rozumět!

Zpětně jsem si pak doplnila detaily, že mým laskavým průvodcem ke studánce byla vysoká církevní šarže – Mons.mgr. Antonín Basler, kancléř olomouckého arcibiskupství, pomocný biskup, generální vikář a děkan metropolitní kapituly u sv.Václava v Olomouci.

Následující ráno, v den svých oblých narozenin, ke kterým jsem si moravský výlet nadělila, jsem se přemístila do Kroměříže a pak ještě do Uherského Hradiště, ale o těchto neméně přitažlivých místech naší krásné země až zase příště.