Lucy doma a zapomenutý etiopský poklad

Lucy a Selam, nejcennější exponáty výstavy v Národním muzeum, jsme si prohlédli před lety v Etiopii a také zažili velké dobrodružství.

Do Etiopie jsme se vydali dvakrát, protože tato velká země je unikátní z mnoha ohledů. Má několik odlišných částí a všechny stály za prozkoumání.

Poprvé jsme v roce 2007 zamířili na historicky a kulturně bohatou severní křesťansko-muslimskou polovinu, včetně hlavního města Adis Abeby a v ní Národního muzea Etiopie.

Podruhé o dva roky později na jih do oblasti sedmi nádherných jezer a pak dál do míst senzačních etnik u řeky Omo, která aspoň v té době ještě žila svým tradičním způsobem života.

(Mapka i všechny použité fotografie jsou vlastní.)

Etiopie patří mezi země východní a jižní Afriky, v nichž se nachází „kolébka lidstva“. Zde se vyvinul člověk i jeho předchůdci a probíhal tu kontinuální lidský a civilizační vývoj.

Lucy a Selam jsou přezdívky kosterních pozůstatků druhu australopithecus afarensis, 3,2 milionů let starých dokladů evoluce člověka. Nejprve byly roku 1974 nalezeny fosílie dospívající samice hominina australopiteka „Lucy“ v povodí řeky Avaš, v oblasti Afarského trojúhelníku v Hadaru na severu Etiopie. Později nedaleko odtud i druhé asi dvouleté Selam.

Nesporným oceněním úrovně našeho Národního muzea je, že tyto unikátní paleoantropologické exponáty dosud společně nevystavovalo žádné světové muzeum mimo Etiopii. Teď je to poprvé v Praze, a dokonce za účasti svých objevitelů – Donalda Johansona a Zeraye Alemsegedema.

Zatímco slavné fosilie předků člověka, nejcennějšího etiopského kulturního dědictví, po přistání v Praze v pátek 15. srpna provázela mimořádná bezpečnostní opatření a na starost je dostal policejní Útvar rychlého nasazení, v roce 2007 jsme si slavné exponáty prohlédli bez návalu jiných návštěvníků v etiopském Národním muzeu v Adis Abebě.

Už předem jsme mnohé věděli, i to, že přezdívka Lucy vznikla z poslechu v době objevu stále dokola hrané písně Lucy in the Sky of Diamonds od Beatles. Milé pojmenování možná hodně přispělo k tomu, že se tato fosílie stala tak známou.

A více známým pro řadu lidí se možná stal i samotný fakt, že lidé pocházejí z Afriky.

Na konci druhé cesty v roce 2009 jsme při návratu z jihu zpět do hlavního města Adis Abeby zažili dobrodružství jak z „Indiana Jones“. Kdo zná, jak naše cesty světem (pokaždé jinam) vypadaly, je asi překvapený, že píši o dobrodružství, protože naše cesty dobrodružně koncipované nebyly. Na předem pečlivě připravené nekomerční poznávací cesty s vlastním místním průvodcem i dopravou jsem brala malou skupinku lidí, které jsem chtěla zase v pořádku dovézt zpátky.

Z několika zdrojů z literatury a z Národního muzea Etiopie jsem věděla, že na jednom místě, nepříliš detailně specifikovaném, se nachází vzácné tisíce let staré skalní umění. Něco takového bych si rozhodně nechtěla nechat ujít.

V muzeu měli plakát se sedmi tisíc let starými motivy (jak psali), jednu černobílou fotografii, a povšechnou mapku památek. Jinak ale tam nic víc nikdo nevěděl. Já jsem měla podrobnou mapku, ke které jsem někde dřív přišla a při přípravě na cestu ji našla ve svém po léta budovaném archivu.

Na druhé cestě jsme měli báječného průvodce a současně řidiče našeho terénního vozu – Tafariho. Také o ničem, co jsem popisovala a dokládala, nikdy neslyšel. Byla jsem rozhodnutá, že to najít musíme, jenže v poměrně málo zabydlené krajině nebylo koho se zeptat. A pokud už se někdo našel, tak nic nevěděl.

Jeli jsme cestou necestou a hlavně necestou. Vypadalo to beznadějně, a já jsem stále Tafarimu tvrdila, že to opravdu existuje. Nakonec jsme potkali malého šikovného vesnického kluka, který prý ví, kde to je. Nastoupil a opravdu věděl!

To, co jsme v jedné strži našli, nám vyrazilo dech. I fakt, že něco takového nebylo blíže zpracované.

Původně byla vyzdobená celá stěna strže, ale velká část se jí už dávno odlomila, a tak se fantastické opakující se reliéfy nacházely ve dvou nesouvislých částech. Do jedné se dostat nedalo. Nejhorší je, že i to, že co jsme viděli, možná už navždy zmizelo, protože někde v okolí se měla stavět přehrada a její vodní nádrž měla snad sahat až sem.

Byli jsme v rauši z toho, že jsme to opravdu našli, a hlavně z toho, co jsme na místě uviděli.

Šikovného kluka jsme pak odvezli do jeho vesnice, kde hrdě pomalu vystupoval z auta před zraky sousedů a kamarádů, se vším pěkným a dobrým, co jsme u sebe měli. Udělal nám radost, ze které se tetelím blahem ještě dnes.

Vše uvedené a mnoho dalšího o celé subsaharské Africe jsem před lety uvedla v cesto-faktopisné knize Příběh černé Afriky, která je už nějakou dobu vyprodaná. V knihovnách a v antikvariátech by ji mohli mít, podobně jako devět dalších cesto-faktopisných titulů z knižní řady „o světě za naším obzorem“.

Afrika, „naše Afrika“ jak říkal pan Miroslav Zikmund, byl i pro mne kontinent nejmilejší. Po dlouhá léta mého intenzivního poznávání světa jsme byli s panem Zikmundem trvale v kontaktu. Po návštěvě na pozvání ve Zlíně pak už většinou písemně. A protože pan Zikmund počítač nepoužíval, chovám balíček jeho dopisů jako poklad.

Knihu Příběh černé Afriky (tj. subsaharské Afriky) jsem si přečetla po letech od vydání nedávno, kdy jsem se kvůli zdravotním záležitostem mj. na chvíli na blogu odmlčela. Přečtení mohu doporučit. Jednak se to čte docela dobře, a hlavně proto, že o Africe se toho obecně ví ještě méně, než o jiných částech světa.

Do článků, jako je i tento, vzniklý inspirací současnou výstavou v našem Národním muzeu, zase mohu dát víc fotografií. A víte, jak to je – co není vyfotografováno, jako by nebylo.