Víme, co je to "vesmír"? Těžko posoudit - velký kus ho totiž chybí.

Představte si, že stojíte potmě na menším kopci a vychutnáváte si klid osamělé letní noci. Když zvednete oči k nebi, uvidíte na něm poblikávat zhruba 6000 hvězd. Je to stejný pohled, jaký letní nebe nabízí už miliony let, stejný   

pohled, který vzbudil zvědavost našich předků, když se snažili pochopit svět kolem sebe.

Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že zvědavost je vlastnost, která je společná i lidem, kteří nejsou schopní vzájemné domluvy, kteří vedou války o zdroje nebo o imaginární duchovno. Díky ní byl vynalezen dalekohled, kterým se daly malinké lesklé body na obloze pozorovat daleko efektivněji než pouhým okem, díky ní byl vynalezen ještě dokonalejší a větší dalekohled, kterým bylo vidět daleko více hvězd. A po něm ještě dokonalejší a ještě větší. Začali jsme si prohlížet stále vzdálenější a vzdálenější oblasti vesmíru. Původních 6000 hvězd, které byly vidět na noční obloze neozbrojeným okem, se k dnešnímu dni rozrostlo na 500 miliard galaxií. 

Naše zvědavost zničila původní jednoduchou představu o uspořádání Všeho a s ní prakticky veškerá dogmata, která na první pohled vypadala tak příjemně a logicky, když nám slibovala výsadní pozici v systému, řízeném Bohem. 

Dnes víme, že Slunce se neotáčí kolem země, naopak. (Ještě že tu máme alespoň Měsíc - ten se skutečně točí kolem nás, i když to vypadá, že to dělá nedobrovolně a snaží se nás opustit. Každý rok se od nás vzdálí o 1,5 centimetru.)

Ukázalo se, že ani Slunce není centrem vesmíru a co víc - dnes už můžeme celkem spolehlivě prohlásit, že vesmír žádné centrum nemá. Slunce je pouze gravitačním centrem malé soustavy planet, která je jen malinkou částí objektu s názvem Mléčná dráha. Ve vesmíru samém vidíme pomocí dalekohledů výše zmíněných 500 miliard těchto gigantických objektů.

Je toto číslo definitivní? Pravděpodobně ne. Zdá se totiž, že velkou část vesmíru z fyzikálních důvodů nevidíme a nikdy ji vidět nebudeme. Co se týká vesmíru, smíme dnes dokonce pozorovat jeho větší část, než jakou budou moci pozorovat civilizace o několik miliard let později. 

Vesmír totiž vůbec není tak statický a neměnný, jak se může zdát při pohledu na potemnělé nebe. Rozpíná se - a to rychlostí, která se dnes zvyšuje. V praxi to znamená, že ve vesmíru neustále vzniká nový prostor. Díky tomu se dá říct, že čím vzdálenější je určitý objekt, tím rychleji se od nás vzdaluje, protože mezi námi a jím se neustále objevuje další a další, nový prostor. Dokonce ani světlo (které se pohybuje maximální možnou rychlostí, jakou se v našem vesmíru dají přenášet informace) se k nám z dostatečně vzdálených oblastí vesmíru už nikdy nedostane, protože se jejich vzdálenost zvyšuje větším tempem, než jakým k nám postupují informace z nich. A právě díky tomu se pro nás stává velká část vesmíru nedosažitelnou, přestává pro nás reálně existovat, protože informace o ní mizí z našeho dosahu. 

To všechno ale trumfne další překvapení, se kterým se setkali vědci, kteří zkoumali strukturu vesmíru. To, co považujeme za vesmír, je jen jeho malým zlomkem. Věta, která stojí v názvu článku rozhodně nepřehání. Dá se dokonce říct, že nám chybí pořádně velký kus vesmíru, respektive informace o jeho složení.

V teorii, kterou dnes považujeme za správnou a nejlépe prokázanou, se vesmír skládá z 96 procent z nedefinovatelné tzv. temné hmoty (která působí na svoje okolí pouze svou gravitací) a z tzv. temné energie, o jejíž podstatě nevíme vůbec nic. 

Hmota, kterou vidíme, hmota, ze které se skládají hvězdy, galaxie i my sami, tvoří jen zhruba 4 procenta celku.

Temná hmota

 je dnes považována za původ námi pozorované struktury vesmíru - rozmístění galaxií, supergalaxií a shluků supergalaxií. Viditelná hmota se podle dnes platné teorie zdržuje v místech, kde je koncentrace temné hmoty nejvyšší.

K tomuto zjištění došli vědci, kteří zkoumali pohyby hvězd uvnitř galaxií. Na základě jednoho ze základních principů fyziky, o jejichž správnosti jsme přesvědčení, by se rychlost těles v určitých částech galaxie musela řídit nám známými a i v naší části galaxie platnými zákony. Zářící hvězdy galaxií se ovšem pohybují takovým způsobem, že by galaxie  neměly držet pohromadě a jejich hvězdy by se měly teoreticky rozlétnout do všech stran. Situace se vysvětlí až v momentě, kdy je do modelu pohybu galaxií zadána adekvátně větší hmotnost. Tuto pro nás neviditelnou, ale gravitačně na pohyby ostatních hvězd galaxie působící hmotu, dnes nazýváme "temnou" hmotou. 

Tajemná temná energie se naopak snaží koncentraci hmoty do jednoho bodu překazit a způsobuje neustálé, v poslední době prokázané, zrychlení rozpínání vesmíru. Co je její podstatou, čím je způsobena a na jakém principu funguje - nevíme. 

Je letní noc - vy stojíte na menším kopci a vychutnáváte si pocit klidu při pohledu k nebi, pokrytému tisíci hvězd. Je to stejný pohled, jaký letní nebe nabízí už miliony let. Je závratný a tajemný - až dnes ale máme přibližnou představu o tom, kolik toho vlastně o vesmíru nevíme.