Proč červená meloun tam, kde to nikdo nevidí?

Určitě to také znáte. Stojíte v obchodě nad hromadou melounů, klepete na ně, posloucháte, jak znějí a zkoumáte jejich uschlé stopky. Snažíte se uhodnout, jestli jsou zralé. Proč meloun nečervená zvenku jako jiné ovoce?

Barva u ovoce funguje vlastně jako reklama. Třešeň zčervená, meruňka zoranžoví a broskev zežloutne. Sladký plod tím dává světu jasně najevo, že je zralý a připravený ke konzumaci. Zvířata tuto vizuální nabídku pochopí, plod sežerou a semena pak spolu s trusem roznesou po okolí.

Meloun sice při zrání také zčervená a sládne, ale dělá to v tichosti pod tlustou zelenou slupkou. Nedělá si u svých spotřebitelů vůbec žádnou reklamu. Proč si příroda vybrala tak zvláštní strategii?

Není meloun jako meloun

Meloun vodní (Citrullus lanatus) je z botanického hlediska bobule, konkrétně její modifikace zvaná tykev (pepo).

Divocí předci dnešních melounů pocházejí z Afriky. Původní melouny vypadaly kupodivu jinak než dnes.

Byly to malé, bledé a především hořké plody. Hořkost čeledi tykvovitých způsobují obranné chemické látky kukurbitaciny.

Pro obyvatele pouště Kalahari ovšem představovaly zdroj vody v období sucha. Chutnaly sice nevábně, ale když na to přišlo, zachraňovaly tyto malé kulaté plody život.

Lidé je začali pěstovat také kvůli semenům. Ta obsahují různé tuky a lidé z nich mleli mouku, ze které vařili něco jako polévku nebo omáčku. Původně se tedy melouny pěstovaly vlastně kvůli tomu, co dnes většina z nás nejraději vyplivne.

Šlechtění melounů

Dnes je světovým přeborníkem v pěstování Čína, která ročně vypěstuje přes 60 milionů tun melounů.

Předky dnešních sladkých melounů začali ale lidé šlechtit už v dávném Egyptě před více než 6000 roky. Ze všeho nejdřív se snažili vyšlechtit takový druh, který nebude hořký. Až teprve poté se snažili dát plodům i sladkou chuť.

Přitom je zajímavé, že dnešní červená barva melounu, kterou si spojujeme s jeho zralostí, nebyla u našich předků na pořadu dne - objevila se u plodů sama od sebe.

Červená barva je způsobena lykopenem (což je podobný karotenoid, jaký se vyskytuje i u rajčat). Genetické výzkumy potvrzují, že barva a sladkost melounu jsou řízeny odlišnými geny. Červená barva se tedy rozšířila díky lidskému výběru (ko-selekci), protože lidé vizuálně preferovali sytější barvy a při výběru nejsladších plodů tak nevědomky upřednostňovali ty, které v sobě hromadily více karotenoidů.

Meloun tedy nikdy nepotřeboval být červený, aby dal okolí najevo, že je zralý. Zvířata to věděla i bez červené barvy - meloun byl pro ně hlavně zdrojem vody a jeho chuť byla podružná.

Tvar melounu

Lidé se navíc v minulosti pokoušeli upravit nejen barvu a chuť, ale i tvar. Určitě jste viděli slavné hranaté melouny z Japonska. Pěstování melounů v průhledných bednách mělo usnadnit jejich přepravu a skladování v lednici. Jenže hranatý tvar se neosvědčil.

Koule je nejpevnější útvar, který dokáže odolat tlaku šťávy uvnitř rostoucího plodu. Hranaté melouny v bednách často praskaly, pěstování bylo neuvěřitelně drahé a dnes se prodávají jen jako předražená dekorace. Navíc se musejí sklízet nezralé, aby vůbec vydržely následnou cestu ke spotřebiteli - takže nejsou ani moc chutné.

Voda, schovaná před sluncem

To, že je meloun červený zevnitř a zvenčí se stupeň jeho zralosti nedá dobře určit, má tedy určitou logiku. Tlustá zelená kůra melounu má chránit dužninu a hlavně vodu v ní před slunečním žárem. Meloun původně ani nechtěl být příliš chutný, zvířata, která ho konzumovala (nosorožci apod.), totiž i bez reklamy na zralost plodů věděla, že právě v melounu najdou skryté zásoby vody.