Odkud se bere jantar?

Jantar je jediný kámen, který v sobě může nést kus pradávného života. Kde se těží a jaké druhy jantaru jsou nejcennější? (délka blogu 5 min.)

Jantar kdysi vznikal z pryskyřice pradávných stromů, hlavně jehličnanů. V této pryskyřici se před miliony let mohly zachytit malé organismy nebo listy, které pak nezetlely a zůstaly uchovány uvnitř materiálu, který se později přeměnil na jantar. Už našim dávným předků se zalíbila jeho barva a průhlednost.

Historie jantaru

Jantar byl pro lidi důležitý už v pravěku. Vyráběli si z něj amulety a drobné figurky. Nejstarší jantarové artefakty pocházejí z období paleolitu a mladší doby kamenné, přibližně z doby od 30 000 do 10 000 let před naším letopočtem. Například nejstarší známá jantarová soška ženy je datována na zhruba 25 000 až 29 000 let před naším letopočtem.

Některé starověké civilizace věřily, že jantar má božský původ. Také během antiky byl jantar hodně ceněn. Do Římské říše ho překupníci vozili z pobřeží Baltu. U větších a zajímavých kusů mohla být jeho cena vyšší než cena otroka. Římští mistři z něj vyráběli nádherné ozdoby, sošky bohů a šperky. Ve středověku byla obchodní síť jantaru velmi rozvinutá. Pod kontrolou ho měla hanzovní města.

V novější době zájem o jantar znovu vzrostl. Například po roce 2010, kdy bohatí sběratelé z Číny a Blízkého východu velmi intenzivně nakupovali jantar nejen jako šperk, ale i jako investici, vyrostla cena suroviny na dvojnásobek.

Jantarová komnata

Jantarová komnata, tedy velkolepé nástěnné obložení z jantaru, byla vytvořena v letech 1701 až 1712 pro pruského krále Fridricha I. Původně měla být instalována v paláci Charlottenburg v Berlíně, stala se ale součástí Berlínského zámku, který byl jednou z rezidencí krále.

Už v roce 1716 ale jeho syn Fridrich Vilém I. (který měl jiné zájmy než umění) daroval komnatu ruskému caru Petru Velikému, který ji pak nechal odvézt do ruského hlavního města Petrohradu. Ani Petr Veliký se ale o bedny s jantarem moc nezajímal a tak byla komnata vyjmuta z beden a znovu sestavena až v následujících desetiletích za carevny Alžběty a později za Kateřiny Veliké.

Během druhé světové války byla Jantarová komnata v roce 1941 převezena do Königsbergu (dnes Kaliningrad), kde byla vystavena na zámku Königsberg.

Ani tady ale neměla dlouho klid. V březnu 1944 byla znovu uložena do beden a uskladněna, pravděpodobně ve sklepeních. Když ke konci války město dobyli Rusové, Jantarovou komnatu už nenašli.

V následujících desetiletích hledalo bedny s jantarem velké množství hledačů pokladů, všichni ale byli neúspěšní. Je hodně pravděpodobné, že shořely během náletu. Do dnešního dne se uchovaly jen jednotlivé kusy nábytku (malá komoda, apod.), které byly z původní komnaty odcizeny a tímto způsobem se zachránily.

Rusko poté začalo budovat repliku Jantarové komnaty, která byla slavnostně otevřena v roce 2003.

Původ jantaru

Jantar je zkamenělá pryskyřice stromů, která je stará miliony roků.

Na místě dnešního Baltského moře rostly husté jehličnaté lesy. Pryskyřice jehličnanů stékala po stromech a než ztuhla, zachycovala v sobě náhodné drobné živočichy nebo kusy rostlin.

Tyto slzy pryskyřice pak postupně pokrývaly sedimenty. Bez přístupu kyslíku a vlivem tlaku a tepla došlo k polymerizaci materiálu, která proměnila měkkou pryskyřici ve tvrdý jantar. Na rozdíl od běžných fosilií uchovává jantar originální organické látky - a tím se liší od jiných zkamenělin.

Za jantar se často považuje pryskyřice starší než desítky milionů roků. Mladší pryskyřice se nazývá kopál, který je měkčí a méně odolný vůči vlivům okolního prostředí. Rozdíl spočívá hlavně ve stupni polymerizace. Můžete se tedy setkat s následující klasifikací: klasický jantar je fosilní pryskyřice stará přibližně 50 milionů roků, zatímco běžný kopal je mladší, subfosilní pryskyřice, jejíž stáří se pohybuje od 250 do 30 000 roků.

Oba typy pryskyřice mohou být ovšem barevně podobné, od světle žluté po hnědou, ale jantar je tvrdší a dokonale fosilizovaný, zatímco kopal je měkčí - to znamená, že se s ním dá snadněji manipulovat.

Kam vyjet za jantarem?

Na světě existuje přes sto nalezišť jantaru, ale až 90 % zásob se nachází u Baltského moře. Kromě dolování v lomech a šachtách se jantar někdy sbírá i na plážích po silných bouřích, kdy moře často vyplaví stovky kousků pryskyřice.

Možná znáte jantar z Myanmaru. Tomu se říká barmit (Myanmar - Barma). Jeho stáří se odhaduje na přibližně 100 milionů roků. Další naleziště jsou v Dominikánské republice, Mexiku, Polsku, Německu, Rumunsku, Kanadě, Sicílii a Libanonu.

Druhy a barvy jantaru

Jantar může mít mnoho barevných odstínů a různých stupňů průhlednosti. Nejčastěji je jantar průhledný medově zlatý, ale výjimečné jsou barvy od bezbarvého přes mléčně bílý až po červený, tmavě oranžový, zelený a ... modrý.

Mléčně bílý, tzv. kostěný jantar býval považován za léčivý a velmi ceněný, zejména v Asii.

Zvláštním druhem je černý jantar. Ten obsahuje železo. To ho dělá křehkým a následně jsou tedy ozdoby z něj vzácné. Existuje také jantar zelené barvy, který se dá někdy nalézt na Baltu ale hlavně v Dominikánské Republice. Některé zelené odstíny se dají vytvořit tepelnou úpravou jantaru, což samozřejmě snižuje jejich hodnotu.

Extrémně vzácným a cenným druhem je modrý jantar z Dominikánské republiky. Tento materiál světélkuje při UV světle nebo ve svitu slunečních paprsků jasně modře díky speciálním fluorescenčním látkám, které se nacházejí ve starodávné pryskyřici. Šperk z tohoto jantaru může být až desetkrát dražší než běžný jantarový šperk.

Jantar se také často uměle upravuje nebo lisuje – menší kusy se roztaví a za tepla se lisují do většího kamene, což je levnější než přírodní monolitické kusy. Pokud narazíte na šperk, který je podezřele levný a přesto vykazuje všechny vlastnosti jantaru, může se jednat o právě takový zpracovaný kus.

Při nákupu jantaru tedy neuškodí opatrnost, protože se můžete setkat nejen s imitacemi jantaru a jeho podvrhy - ale také s přepracovaným materiálem, když se z původně málo cenných malých valounků získávají větší a rádoby cennější kusy.

^{Zdroje: Odkaz, Odkaz}