Měsíc a jeho oceán

Na Měsíci kdysi existoval oceán, zjistili vědci. Nebyl to ale oceán plný vody - nacházela se v něm roztavená hornina, magma. (délka blogu 3 min.)

Když se řekne měsíční krajina, představujeme si suchou a vyprahlou poušť plnou písku a prachu. Povrch Měsíce je (jak dnes víme díky sondám a návštěvě amerických astronautů) skutečně z velké části pokrytý regolitem, směsí prachu z rozmělněné měsíční horniny a mikrometeoritů. V minulosti mohl ale Měsíc vypadat úplně jinak.

^{Obrázek: Ilustrační grafika, zdroj D. Tenzler}

Před více než 4 miliardami roků byl souputník Země pokrytý … obrovským oceánem plným roztavené horniny - magmatu.

Vědci zjistili, že magmatický oceán mohl pokrývat téměř celý Měsíc. Podařilo se dokonce odhadnout, jak dlouho tento oceán existoval.

Na Měsíc, stejně jako na Zemi a ostatní tělesa Sluneční soustavy, v minulosti opakovaně narážely menší i větší asteroidy a někdy i komety. Jeho původní kůra už tedy dnes prakticky neexistuje. Měsíc je pokrytý nesčetnými krátery. Někdy se dokonce můžete setkat s tvrzením, že je na Měsíci takové množství kráterů, že se jejich počet prakticky nemění - starší krátery jsou jen nahrazovány novějšími.

Stáří povrchu se logicky liší v závislosti na lokalitě. Určování stáří té nebo oné oblasti je tedy docela napínavé. Nejstarší hornina může na Měsíci vykazovat stáří kolem 4,5 miliardy roků - doba, kdy Měsíc vznikl.

K určení stáří hornin se používají různé metody. Jednou z nich je datování pomocí zrnek zirkonů. To jsou drobné krystalky, které se tvoří při vychládání magmatu.

V měsíční hornině, kterou na Zemi v minulém století dovezly jak automatické sondy, tak astronauti, se nachází přes 500 takových zirkonů. Vědci se jimi samozřejmě zabývali už v minulosti. Protože jde ale pokrok neustále kupředu, vylepšuje se také technologie, s jejíž pomocí se dá určovat stáří hornin.

A tak jistě nikoho neudiví, že pomocí stejných vzorků dnes můžeme provést datování daleko přesněji.

Vědci prozkoumali deset zirkonů z misí Apollo 14, 15 a 17. Analyzovali poměr mezi koncentrací uranu a olova, které vzniká při jeho radioaktivním rozpadu. Z tohoto poměru se jim podařilo určit daleko přesnější stáří zirkonů než tomu bylo dříve. Z jejich stáří pak odhadují, kdy se přesně na Měsíci musel vyskytovat výše zmiňovaný oceán plný magmatu. Zdá se, že neměl moc dlouhé trvání. Jeho existence se odhaduje na jen zhruba čtyři miliony roků.

To je příliš málo na to, aby se jednalo o nějaký zásadní vnitřní proces, který doprovázel geologický vývoj Měsíce. Vědci odhadují, že se mohlo jednat o následek nárazu většího asteroidu. Zatím se nepovedlo přiřadit tomuto jevu některý konkrétní kráter. Mají jen podezření, že by se v tomto případě mohlo jednat o kráter, který se nachází na jižním pólu Měsíce - Aitkenovu pánev.

Ta má průměr kolem 2500 kilometrů a je stará nejméně 4,3 miliardy let, což z ní dělá největší a nejstarší impaktní pánev na Měsíci.

Magmatický oceán měl existovat před 4,338 a 4,334 miliardami roků, stáří by se tedy mohlo shodovat.

Hypotéza by se mohla potvrdit díky průzkumu vzorků horniny přímo z Aitkenovy pánve. Vědci teď doufají, že se podaří přistání lidské posádky na Měsíci nebo alespoň odebrání vzorků automatickou sondou. Situace tedy zůstává napínavá a my se můžeme těšit na další nové objevy … a nové stránky v kronice vývoje Měsíce.