Lety ke hvězdám (2)

Jaké objevy chybí k tomu, abychom se mohli vydat ke vzdáleným hvězdám? Zkusme si představit budoucí mezihvězdnou loď a první mezihvězdnou výpravu. Jaké musí mít specifikace a jakou technologii bude používat? 

Pohon lodi

Aniž bychom byli konkrétní, můžeme definovat několik základních technologií mezihvězdné lodi. Doba letu by neměla přesahovat 100 až 200 roků. Tato loď by tedy nemohla být poháněna dnešními motory na pevné nebo tekuté palivo - ale pomocí jiné technologie. Tou by mohly být laserové termonukleární raketové motory.

Pohonný systém lodi - tedy desítky nebo stovky laserových motorů spolu s palivem pak budou tvořit naprostou většinu její hmotnosti. 

Palivem, které budou nahřívat lasery, by mohly být sloučeniny boru. Samotné palivo je v takovém případě v pevném skupenství, takže nepotřebuje žádné nádrže, jaké by vyžadovalo tekuté palivo. Navíc mohou sloučeniny boru sloužit jako štít, který zachycuje kosmické záření.

Galaktické kosmické záření (proud vysoce energetických částic) je totiž jedním z hlavních nebezpečí, které na posádku na mezihvězdných letech čeká. Na Zemi nás před ním chrání magnetické pole a atmosféra, ale pro vesmírné cesty bude potřeba zkonstruovat ochranný štít, který by posádku před účinky záření spolehlivě ochránil. 

Posádka a její potřeby

Posádka by se měla skládat z většího množství lidí. Vycházíme totiž z toho, že stavba takové lodi je velice náročný úkol a nevyplatil by se, pokud by měla startovat jen malá skupinka lidí. Zároveň bude nutné takovou komplikovanou loď obsluhovat. Proto musí být na palubě větší množství technicky vzdělaných odborníků. 

Vycházíme například ze skupiny, která čítá kolem 10 000 lidí. Bydlet by mohli v rotujícím válce, který svým otáčením zabezpečí umělou gravitaci. 

Taková posádka by potřebovala statisíce nebo dokonce miliony tun zásob - a to i v případě, že se bude voda a biomasa recyklovat. To se může zdát opravdu hodně - v pozemských podmínkách ale už existují obří projekty se srovnatelnými hmotnostmi. Jsou to námořní lodi, které mívají výtlak několik set tisíc tun. Jako příklad poslouží největší nákladní loď světa -  MSC Oscar. Tato kontejnerová loď je tak obrovská, že smí vplouvat jen do největších přístavů. Její výtlak je 197 362 tun. 

Na umělém ekosystému se už roky pracuje. Výsledky zatím nedávají moc důvodů k optimismu - je ale pravda, že se  provádějí na poměrně malém tedy i nestabilním vzorku.  

Obřích lodí by se mimochodem muselo vydat do vesmíru hned několik. Jednak se tím paradoxně sníží náklady na jednu loď (vyrobit jednu loď by stálo sice méně prostředků než vyrobit dvě, ale náklady na dvě lodi nejsou rozhodně dvojnásobné oproti výrobě jen jedné lodi), jednak je flotila více lodí pro lidskou posádku daleko bezpečnější než loď jediná. 

Průběh letu

Samotný mezihvězdný let by probíhal ve třech fázích: pomalé zrychlování po dobu desítek roků a se zrychlením asi setiny pozemské gravitace, následně desítky roků letu setrvačností  - a zpomalení, které by nejspíš bylo o něco intenzivnější než bylo zrychlování. Loď na konci své cesty totiž bude nejspíše o něco lehčí než při startu - už jen z důvodu spotřeby části paliva. 

Komunikace

Rádiová komunikace není (dokonce ani v mezihvězdných vzdálenostech) problémem. 

Ke komunikaci by jistě stačila zhruba desetikilometrová anténa, která by se postavila ve Sluneční soustavě (což je proveditelné i při dnešní úrovni techniky). Na kosmické lodi by pak musel být instalován systém několika stometrových antén, odhadují vědci. 

Motivace kosmických letů

Země se jednoho vzdáleného dne stane neobyvatelnou. Slunce zestárne a změní se v červeného obra. Pohltí vnitřní planety a Zemi promění v lepším případě ve žhavou suchou poušť. Stane se to odhadem až za více než jednu miliardu roků, přesto nebude mít lidstvo k dispozici tolik času na to, aby svou planetu opustilo. Ekosystém na Zemi se totiž nárůstem povrchové teploty planety zničí už dříve. 

Není tedy otázka jestli - ale kdy lidstvo Zemi opustí. Naše Galaxie (Mléčná dráha) má průměr 100 000 světelných roků a obsahuje 200-400 miliard hvězd. Je tedy z čeho vybírat. 

Lidé mimochodem nepotřebují posílat mezihvězdné lodě ke každé hvězdě - stačí zalidnit tucet planetárních systémů v nejbližším hvězdném okolí, v okruhu asi 50 světelných roků. Další osidlování pak bude pokračovat z nově obydlených systémů těmito "dceřinými" lidskými civilizacemi.

Lidstvu by pak mělo trvat (v závislosti na rychlosti přesunů) jen několik málo milionů roků, než obsadí celou Galaxii.