Letadlo s jaderným pohonem

Lodě nebo ponorky, které využívají jaderný pohon, dnes nikoho neudiví. Možná ale nevíte, že kdysi existovala i letadla s jaderným pohonem. (délka blogu 4 min.)

Jaderný pohon

Koncept je vlastně jednoduchý. Jaderné reaktory jsou tepelné motory. Teplo pochází ze štěpení jaderného paliva (většinou uranu) uloženého v reaktoru. Protože štěpení produkuje ionizující záření, musí být kolem reaktoru umístěny ochranné štíty. V praxi to znamená, že je (u dnes používaných lodních jaderných pohonů) v okolí reaktoru uloženo více než 100 tun olověného stínění.

^{Obrázek: Ilustrace. Zdroj: D. Tenzler}

Jaderný reaktor na palubě letadla

Už samotný nápad, naložit takový jaderný reaktor do letadla, zní dnes bláznivě. V době, kdy se tato technologie vyvíjela, se to ale zdálo být výborným nápadem.

Vývojem jaderného pohonu pro letadla se zabýval jak tehdejší Sovětský svaz, tak USA. Obě velmoci pak (naštěstí pro nás) od svého plánu upustily - ze stejných důvodů. Pohon byl nebezpečný jak pro letce na palubě, tak pro okolí.

Sovětský projekt atomového letadla

Sovětský Svaz začal vyvíjet letadlo s atomovým reaktorem v polovině 50. let minulého století. Připomeňme si, že se jednalo o dobu, kdy se s atomovou energií ještě bezstarostně experimentovalo a ochrana životního prostředí neměla ve stalinském Sovětském Svazu žádnou prioritu.

Zato už byla v provozu první sovětská jaderná elektrárna (v dále zmiňovaném Obninsku) a připravovaly se projekty jaderných ledoborců a ponorek. S nápadem vyrobit jaderné letadlo přišel šéf sovětského atomového projektu Igor Vasiljevič Kurčatov. Projekt nabízel zjevné výhody: prakticky neomezený dolet a minimální spotřebu paliva – jen několik gramů uranu pro desítky hodin letu.

Mělo se ale ukázat, že jaderný pohon je v letectví nepoužitelný. Není totiž možné dostatečně dobře ochránit letoun před únikem radioaktivního záření. I když měl letoun stíněnou pilotní kabinu, zaplatili později piloti za pokusy životem.

Obninsk…

město, kde byla postavena první jaderná elektrárna na světě. Město bylo tzv. uzavřené, to znamená, že ho nemohli navštívit jak zahraniční turisté tak občané SSSR. Jméno Obninsk mělo navíc předstírat, že se město nachází na Sibiři, na řece Ob. Ve skutečnosti je od Moskvy vzdáleno jen asi dvě hodiny jízdy vlakem.

Ani palubní technice nedělalo ionizující záření moc dobře, jak ukázaly zkoušky, které se uskutečnily ve Fyzikálním a energetickém ústavu v Obninsku.

Přístroje se prý v podmínkách, jaké panovaly na palubě letadala, silně zahřívaly, což byl následek absorpce energie z ionizujícího záření.

Pro další praktické testy bylo vytvořeno pozemní středisko, kde se zkoumal vliv neutronového záření na samotný provoz a následnou údržbu letadla.

V květnu 1962 začala fáze letových zkoušek. Ukázalo se, že se při provozu reaktoru (kromě očekávaného vlivu na zdraví posádky) kvůli toku neutronů například snižuje dosah rádiové komunikace nebo že se kyslík, který vdechují piloti, aktivuje a vzniká ozón. Sovětská elektronika prý naopak fungovala poměrně stabilně.

Sovětský jaderný bombardér pak mohl vydržet ve vzduchu po dobu, než zemřela posádka na ozáření. V praxi to pak znamenalo, že ze dvou zkušebních posádek přežili celý projekt bez větších následků jen celkem tři členové.

Bylo provedeno 34 zkušebních letů s jaderným pohonem. Letoun dostal název Tu-95 LAL, kde zkratka LAL znamenala létající atomovou laboratoř. Kromě nebezpečí ozáření posádky měl projekt samozřejmě i negativní vliv na životní prostředí. Během provozu totiž docházelo k úniku radioaktivity do atmosféry, takže za letounem zůstávala radioaktivní stopa.

Nejspíš nejhorší následky mohly nastat, pokud by došlo k havárii a letadlo by spadlo do obydleného území. Tento problém se nikdy nepodařilo vyřešit, proto byl celý program v roce 1969 ukončen.

Jaderné letadlo USA

V USA začal výzkum jaderného pohonu v roce 1946. Spojené státy tak byly ve vývoji dále a uvažovaly hned o dvou typech letounů. První byl bombardér YB-60, který měl mít na palubě reaktor s výkonem 50 MW. I on byl ale nebezpečný životnímu prostředí. I za tímto letadlem by se v případě jeho nasazení táhla dlouhá radioaktivní stopa. Nevýhoda a nebezpečnost takového systému je více než zřejmá, proto byl další vývoj zastaven.

Druhým typem byl bombardér Convair B-36, který měl na palubě reaktor s výkonem 1 MW. Sloužil ovšem jen k testování bezpečnosti reaktoru na palubě stroje, ne k samotnému pohonu. Letadlo dostalo název NB-36H a provedlo od roku 1955 celkem 47 letů. V americké verzi se sice podařilo chránit posádku před ozářením, ale přesto se nepodařilo vyřešit riziko havárie. USA zrušily projekt letadla poháněného atomovým pohonem v roce 1969. Stejně jako v SSSR se ukázalo, že je tato technologie nepraktická. Bylo náročné chránit posádku před ionizujícím zářením, cena letadla byla příliš vysoká a existovaly také obavy, že havárie takového letadla způsobí jadernou katastrofu.

Zdroje: Wikipedie, Odkaz