Jak vysoké mohou být hory na vesmírných tělesech?

Za nejvyšší horu na Zemi považujeme Everest. Jak vysoká ale může být teoreticky nejvyšší pozemská hora? A jaké výšky mohou dosahovat hory na Měsíci a Marsu? (délka blogu 3 min.)

Jak vysokou horu může teoreticky vytvořit hornina na naší planetě, než se pod vlastní vahou zhroutí? A liší se výška teoretické rekordmanky od jiných planet? Možná to tušíte - Země rozhodně není v tomto ohledu výjimečná - největší hory ve Sluneční soustavě najdeme jinde.

Situace na Zemi

Abychom mohli srovnávat Zemi s jinými planetami, musíme nejdřív předefinovat tradiční chápání výšky. Pokud měříme hory jen od hladiny moře, dáváme nespravedlivou výhodu horám, které se nacházejí na pevnině a naopak diskriminujeme ty, které se nacházejí v oceánu. Daleko spravedlivější je měření výšky hory od jejího úpatí.

To je ovšem pro Everest trochu problém - takto se totiž Mount Everest smrskne na pouhých 3,6 kilometru, protože vyrůstá z už tak vysoké Tibetské náhorní plošiny. Skutečným pozemským rekordmanem se pak stává Mauna Kea na Havaji, která se od svého úpatí na oceánském dně tyčí do výšky 9,2 kilometru.

Na Zemi je hlavním nepřítelem výšky hory kombinace gravitace, pevnosti dané horniny a zdejších klimatických podmínek.

Naše planeta je v podstatě neustále se měnící systém, kde hory pořád rostou díky tektonice, ale zároveň se snižují díky různým jevům. Jedním takovým jevem je tzv. izostáze, což je mechanismus, kdy se pod horou vytváří hluboký kořen v zemské kůře. Jakmile hora dosáhne určité hmotnosti, kůra se pod ní prohne do viskózního pláště, podobně jako když si těžký člověk sedne na měkkou matraci.

Silný vliv má také eroze, která nemilosrdně snižuje výšku hor, jakmile překročí sněžnou čáru. Teoretické výpočty v nové studii ukazují, že kdybychom vzali v úvahu pouze pevnost čediče a břidlice, mohly by pozemské hory sahat až k patnácti kilometrům. Vzhledem k tomu, že hornina musí navíc čelit vlivu vody a pohybům v zemské kůře, mohla by se reálně na Zemi vyskytnout maximálně dvanáctikilometrová hora.

Připomeňme si, že naše nejvyšší havajská hora se pyšní celkovou výškou jen asi 9,2 kilometru.

Situace na Marsu

Mars se v tomto srovnání naopak jeví jako ráj pro gigantická pohoří.

Hlavním důvodem je poměrně nízká gravitace, která je přibližně o dvě třetiny slabší než pozemská. To znamená, že hornina na Marsu váží mnohem méně a může být navršena do mnohem větších výšek, než dojde k její plastické deformaci nebo selhání podloží.

Ještě důležitější je ovšem absence deskové tektoniky. Na Zemi se litosférické desky neustále pohybují nad horkými skvrnami v plášti, což vytváří řetězec menších sopek. Na Marsu však kůra stojí, takže jedna horká skvrna může dopravovat lávu na stále stejné místo po miliardy let. Výsledkem je například hora Olympus Mons, která se svou dnešní výškou 21,2 kilometru nad okolním terénem téměř dokonale odpovídá teoretickému maximu, které marťanská fyzika dovoluje. Je to ukázka toho, co se stane, když geologický proces budování hory není ničím přerušován a gravitace mu neklade takový odpor jako na naší vlastní planetě.

Situace na Měsíci

Měsíc představuje v této studii největší nevyužitý potenciál Sluneční soustavy. Díky extrémně nízké gravitaci, která tvoří jen šestinu té pozemské, by teoreticky měsíční hory mohly dosahovat výšky přesahující neuvěřitelných 32 kilometrů.

Realita je ovšem daleko skromnější. Měsíc postrádá vnitřní pohon, který by dodával horký materiál a mohl by vytvořit tak vysokou horu. Nejsou tam žádné aktivní sopky ani pohybující se kontinenty.

Skoro všechny hory, které na Měsíci vidíme, jsou výsledkem takzvané impaktní tektoniky, tedy srážek s asteroidy, které vyvrhly materiál a vytvořily vysoké okraje kráterů. Nejvyšší bod, Mons Huygens, dosahuje výšky jen 7,2 kilometru, což je vzhledem k teoretickému limitu opravdu málo.

Přesto je Měsíc něčím jedinečný. Jedná se o strmost jeho svahů.

Kvůli absenci vody a atmosféry, které by horniny zaoblovaly, a díky nízké gravitaci mohou být tamní svahy mnohem strmější než kdekoli jinde a dosahují úhlů i přes deset stupňů, což je pro pozemské sypké materiály nebo lávové proudy skoro nedosažitelné.

Zmiňovaný výzkum dochází k závěru, že výška hory není jen náhodné číslo, ale přesný indikátor podmínek, které panují na daném vesmírném tělese. Zatímco na Zemi jsou hory neustále se měnícím systémem, který je ovlivňován klimatem a pohyblivým podložím, Mars je světem statických obrů, kteří dosáhli svého limitu až díky stabilitě planetární kůry. Měsíc naproti tomu zůstává světem nevyužitého potenciálu, kde by hory mohly dosahovat několikanásobné výšky pozemských hor, kdyby mu nechybělo horké jádro.

^{Zdroj: Odkaz, Eulogio Pardo-Igúzquiza, Peter Dowd, What is the maximum elevation mountains can reach on Earth, the Moon, and Mars?, Geomorphology, Volume 495, 2026}