Himálajská růžová sůl

V supermarketu se růžově-oranžová himálajská sůl vyjímá na policích mezi obyčejnými balíčky soli jako exotická perla. O soli z pradávného moře. (délka blogu 3 min.)

Je to jen drahá náhražka kuchyňské soli, nebo je to spíš magický elixír ze srdce Himálaje? Kde se ale vlastně bere? A je skutečně tak výjimečná, jak nám tvrdí reklamy?

^{Ilustrace: Zdroj: D. Tenzler}

Původ v dávných oceánech

Před více než 250 miliony let pokrývala oblasti dnešního Pákistánu a Indie mělká tropická moře. Vlivem klimatických změn a pohybů zemských desek se tato moře začala uzavírat a postupně vysychat. Slaná voda se odpařila, minerály krystalizovaly a vrstvily se do solných ložisek. Ty byly v průběhu dalších geologických epoch pohřbeny pod vrstvy hornin a stlačeny obrovským tlakem působícím zvrchu.

Dnešní růžová sůl tedy není mladá surovina, je to fosilie z pradávného oceánu, která čekala stovky milionů roků, než ji lidé znovu objeví. Když si posypete salát těmito krystalky, jíte vlastně zkamenělý kousek pradávného moře.

Solný důl Khewra

Nejznámějším a prakticky jediným významným zdrojem himálajské soli je solný důl Khewra v Pákistánu. Nachází se asi 300 kilometrů od Islámábádu na úpatí Himálaje. Tento důl je druhý největší na světě a ročně z něj vytěží až půl milionu tun soli.

Podle pověstí tu zdejší sůl objevili už vojáci Alexandra Velikého, když si všimli, že jejich koně olizují zbarvené kameny. Archeologické nálezy ale naznačují, že místní obyvatelé sůl znali a využívali již mnohem dříve. Po staletí se těžila ručně a sloužila hlavně místnímu obyvatelstvu. Teprve v novověku se těžba mechanizovala a růžová sůl se začala vyvážet do celého světa.

Dnes je důl Khewra zároveň turistickou atrakcí. V jeho chodbách vzniklo malé podzemní město: kaple, nemocnice, dokonce i solné sochy.

Těžba soli a její cesta k zákazníkovi

Proces těžby je kombinací tradice a moderní technologie. Dělníci používají metodu, při které se část soli vytěží a část se nechává jako podpěry, aby se strop šachty nezřítil na zem. Krystaly soli se třídí podle velikosti a kvality. Jen malá část se prodává v původních blocích. Většina prochází mletím na různé frakce: od jemného prášku do solniček až po větší krystaly pro dekorativní účely nebo do koupelí. Zatímco přímo v Pákistánu stojí kilogram pár korun, při exportu cena stoupne i na desítky eur nebo dolarů. Rozdíl mezi náklady a koncovou cenou je obrovský.

Odkud se bere růžová barva?

První věc, která upoutá pozornost, je barva této soli. Obyčejná kuchyňská sůl je bílá, zatímco himálajská se pyšní odstíny od jemně růžové po sytě červenou. Tento efekt způsobuje příměs minerálů, především oxidů železa.

Celkově obsahuje asi 95–98 % chloridu sodného a zbytek tvoří přibližně 80 různých stopových prvků - draslík, hořčík, vápník, mangan, zinek a další. Jejich množství je ale velmi malé. Abychom získali doporučenou denní dávku železa pouze z růžové soli, museli bychom jí spořádat půl kilogramu – což by pro nás bylo pro změnu smrtelné množství sodíku.

Reálně tedy barva sice působí atraktivně, ale zdravotní přínosy stopových prvků jsou spíše symbolické než praktické.

Marketing

Růžová sůl se prodává velice dobře - a nejspíš je to způsobeno množstvím legend a slibů, které si s ní spojujeme. Reklamy hovoří o čistotě nezkažené průmyslem, o detoxikačních účincích a dokonce o schopnosti harmonizovat energii těla. Některé z těchto tvrzení jsou jen přeháněním a jiná jsou dokonce čistou fantazií.

Z hlediska chemie není mezi běžnou a růžovou solí žádný dramatický rozdíl. Obě obsahují hlavně NaCl a obě představují pro organismus při nadměrné konzumaci stejné riziko - vysoký krevní tlak, zátěž pro srdce a cévy.

Mýty se ale dobře prodávají. Sůl z Pákistánu se stala symbolem návratu k přírodě. Solné lampy, koupelové soli, peelingy nebo dokonce solné inhalátory se prodávají obzvlášť dobře. Jejich efekt je však spíše estetický a psychologický.

Nejspíš nejznámějším produktem z růžové soli jsou solné lampy. Kusy růžové soli se vydlabou a dovnitř se vloží žárovka, jejíž světlo prosvítí krystaly. Výsledkem je teplé, příjemné oranžové světlo, které vytváří atmosféru klidu.

Výrobci tvrdí, že lampy uvolňují záporné ionty, čistí vzduch a pomáhají proti stresu. Vědecké důkazy na to ovšem neexistují. Testy ukazují, že množství iontů je zanedbatelné. Skutečný efekt lamp spočívá hlavně v psychologii - její jemné světlo působí relaxačně a uklidňuje, podobně jako plamen svíčky.

^{Zdroje: Odkaz, Odkaz, Odkaz, Odkaz}