Asteroid, který vyhubil dinosaury...

... změnil vývoj života na naší planetě. Vytvořil obří kráter Chicxulub. Co se dělo krátce po dopadu asteroidu na Zemi? (délka blogu 3 min.)

Nová studie, která byly publikována v časopise Journal of Geophysical Research Biogeosciences, vysvětluje, jak probíhaly změny po dopadu obřího asteroidu na naši planetu.

V předešlých fyzikálních modelech počítali vědci s tím, že po srážce planety s asteroidem se do atmosféry a blízkého planetárního okolí dostalo velké množství horniny. Roztavený materiál, kterému se říká sférule, protože se jedná o malé kuličky, se následně vracel po balistické křivce zpět na Zemi. Při svém brzdění ve výškách mezi sedmdesáti a osmdesáti kilometry nad zemí měnily svou kinetickou energii na tepelné záření.

Novější simulace naznačovaly, že vzniklý tepelný impuls mohl dosáhnout hodnoty jen kolem pěti kilowattů na metr čtvereční, což odpovídá zhruba výkonu rozžhavené trouby. Taková teplota by sice tvorům žijícím na povrchu způsobila těžké popáleniny, nestačila by ovšem na to, aby proběhlo zapálení zelené vegetace, které vedlo k požárům na celé planetě.

Ve vrstvě, která tvoří hranici křídy a paleogénu - a která odpovídá době, kdy se Země srazila s asteroidem - se ale na celém světě nachází velké množství sazí a dřevěného uhlí, které existenci těchto požárů dokazují.

Vědci se tedy rozhodli znovu prozkoumat chování mraku horniny, vyvržené díky srážce, a termodynamické procesy při dopadu vesmírného tělesa. Upřesnili, jaký objem horniny se skutečně odpařil a jak se tento materiál choval při návratu.

Fyzikální experimenty s rázovými vlnami ukázaly, že silikáty se odpařují mnohem jednodušeji, než naznačovaly dřívější počítačové simulace. Reálný tlak potřebný k odpaření materiálu je výrazně nižší, což znamená, že mrak vyvržené horniny obsahoval skoro pětkrát více hmoty, než se dříve předpokládalo.

Průběh katastrofy

Když se obří mrak vyvržené horniny dostal daleko nad atmosféru, zkondenzovala část materiálu do skleněných sférulí o průměru čtvrt milimetru. Přibližně 44 procent materiálu ovšem zůstalo ve formě plynu. Jakmile se tento materiál začal pod vlivem gravitační síly vracet na Zemi, oddělily se těžší sférule od zbylého materiálu. Sférule totiž mohou díky své vyšší hustotě a velikosti atmosférou pronikat rychleji než plynný mrak.

Zbylý silikátový materiál se během svého chladnutí v horních vrstvách atmosféry proměnil v obrovské množství mikroskopického prachu s průměrnou velikostí částic kolem tří mikrometrů.

Tento prach se pak rozptýlil po celé planetě a vytvořil opticky nepropustnou vrstvu. Geologické důkazy pro tuto hypotézu byly nalezeny v Tanis v Severní Dakotě. Zdejší sedimenty usazené v den dopadu obsahují sladkovodní ryby se sférulemi v žábrách. Nad nimi leží jílová vrstva s vyšší koncentrací iridia bez jakýchkoliv sférulí. Tato svrchní vrstva se formovala z prachu, který kondenzoval z plynů až po pádu těžších kuliček - sférulí.

Přítomnost jemného prachu v horních vrstvách atmosféry samozřejmě změnila také tepelnou bilanci celé planety. Prachová vrstva odrážela zpět na povrch infračervené záření, které původně směřovalo do vesmíru.

Místo toho, aby se teplo vzniklé třením padajících sférulí volně vyzařovalo do okolního prostoru, odrazil ho prach zpátky k zemskému povrchu. Simulace ukázaly, že tepelný tok dosáhl na povrchu až devatenácti kilowattů na metr čtvereční a vysoké hodnoty si udržel po dobu několika desítek minut.

Zatímco pět kilowattů na metr čtvereční požár nevytvoří, hodnoty nad osm kilowattů jsou schopny zapálit lišejníky, suchou trávu i borovicové jehličí během necelé minuty.

Tepelný tok kolem dvaceti kilowattů po dobu dvaceti minut pak stačí i k zapálení živého dřeva. Drobné lokální požáry se díky tomu spojily do jednoho gigantického planetárního požáru.

Velké vymírání živých druhů

Pro živočichy žijící na pevnině to samozřejmě mělo katastrofické následky. Tvorové, kteří tehdy žili na naší planetě, dostali víc než sedmnáctinásobek smrtelné dávky tepla. Zvířata, která neměla možnost schovat se pod zem nebo do vody, neměla žádnou šanci na přežití. Všudypřítomný žár jim způsobil těžké popáleniny ještě předtím, než k nim dorazily samotné plameny požárů.

Vymírání zasáhlo jednotlivé skupiny živočichů různým způsobem. Zkázu přežili hlavně obratlovci, kteří využívali jako strategii úkryt. Přežít mohli tvorové, kteří se uměli ukrýt v norách, nebo třeba i želvy a krokodýli skrytí pod vodní hladinou. Rostliny přečkaly díky podzemním kořenům a zakopaným semenům.

Naopak všichni velcí neptačí dinosauři, kteří se neměli kam schovat, podlehli zkáze, která přišla nečekaně z nebe.

^{Zdroje: Odkaz, Heat and Wildfires During the K-Pg Mass Extinction Enhanced by Fine Dust, Journal of Geophysical Research: Biogeosciences, Volume131, 7, July 2026}