,„Život za život“ aneb Indiáni, ti ví..
Až někdo zeptá se, v co věřím, plaše se usměju a mávnu peřím. Já totiž věřím v toulání, na nitky dálek vepsaných na dlani, na letmý příslib hvězd, na polibky deště a vítr ve vlasech.
Na bohatství, kterým je sladké nic, na větve stromů a nebe bez hranic.
Toulání je jiskřičkou svobody, ať už kráčíme, kam nás nohy nesou, anebo se necháme jen kolébavě unášet nekončícími dálkami své bezbřehé fantazie.
Toulat se oběma směry mě naučili právě indiáni. Ne, že bych to už sama neuměla, ale většinou jsem v životě i v mysli měla jasný cíl, ke kterému jsem odvážně směřovala.
Měla jsem zářivý maják, který byl někdy dál a někdy blíž, byl mojí nadějí a jistotou, svítil mi na cestu a ukazoval směr.
Indiáni říkají, že cíl není důležitý. Je to jenom chtění. Důležité je vydat se cestou, která cíl nemá a najdeme krásy a zážitky, které bychom nikdy nečekali. Stanou se tak nechtěným cílem, který nás obohatí, pozdvihne, zahřeje a udělá šťastnými.
Někdy jsou to jen opojné chvilky, nehmotné zážitky, které však mají sílu hurikánu.
Myslím, že tenhle příběh by mi můj indiánský tchán Ben nikdy dobrovolně neřekl.
Jenže, já mám svoje metody.
Dobře.
Sesypala jsem se mu kolem krku, pevně ho svírala, brečela tak hlasitě, až se ptáci vyděšeně vznesli z okolních stromů a nespokojeně křičeli do všech stran. Potom jsem špičku nosu přitiskla na tu jeho, dotýkali jsme se tak těsně až jsme téměř nemohli dýchat a já zašeptala:
„Bene, kdo je ta žena?“
Ne, nebojte se. Neměla jsem záchvat žárlivosti, ani jsem se nerozhodla vyměnit svého muže Tammyho za jeho otce.
Náš vztah byl tak blízký, jak jen žena s mužem může mít, ovšem bez sexuální touhy.
Ben se zhluboka nadechl a pevně sevřel víčka. „Nevím, jestli to byla Myra, nebo její dcera. Neviděl jsem ji už desítky let.“
A dojatě se rozklepal.
Objala jsem ho pevněji kolem ramen a přitiskla se k jeho tváři.
Ucítila jsem vůni stromů, kůry, dřeva, vlhkost lesa a prohřátého mechu. Byla to vůně uklidňující, bezpečná, tajemná, toužebná a slibující.
Položila jsem hlavu Benovi na hrudník a pošimrala ho vlasy pod nosem.
Ben hlasitě kýchl, nevěřícně zavrtěl hlavou a usmál se.
„Máte hodně společného. Člověk nikdy neví, jestli vás má milovat, nebo radši zakopat v lese.“
Zasmála jsem se a u nosu se mi vytvořila malá bublina, která hned praskla.
Před mnoha lety, právě když Benova žena Sunny čekala jejich první dítě, zažil v lese něco, co mu i teď jeho mozek odmítal přijmout.
Ben se tehdy, jednoho teplého odpoledne, toulal bez cíle lesem. Kráčel stále dál a dál mezi stromy, hlubokými hvozdy, přeskakoval potůčky, přelézal balvany a skály, proplétal se hustými keři.
Našlapoval tiše, díval se zálibně nahoru do korun stromů, kterými tu a tam probleskl paprsek slunce a zářivě nasvítil sytě zelený mech pod jeho nohama.
Ben přemýšlel.
Byl to krásný rok. Počasí bylo příjemné, klidné, bez zvláštních výkyvů. Indiáni žili ve vesnici spokojeným životem, jídla bylo dost i nemoci se jim jako zázrakem vyhýbaly.
Ben si uvědomil, že je šťastný.
Tento rok se i on sám poprvé stane otcem. Spokojeně se usmál. Ale téměř současně pocítil ostré bodnutí u srdce, byl to osten zodpovědnosti. Nejenom za Sunny, ale i za to malé, co se brzy narodí. Bude dobrým otcem, cítil to. Ať je to chlapec nebo děvčátko. Bude ho milovat a učit všemu, co v lese potřebuje.
Náhle zaslechl zapraskání suché větvičky a stromy tichounce vydechly.
Ben strnul a okamžitě se bezhlučně přimknul ke kůře nejbližšího stromu. Potichounku se přikrčil a v dlani sevřel pouzdro s nožem, visící mu na boku. Jeho tělo splynulo se stromem.
Kousek od něho, podél šedé skály s vysokými, ostrými hroty, těžce prošla srnka. Dívala se přímo před sebe obrovskýma očima a vypadala vyděšeně. Našlapovala zvláštně, ztuha, jako by byla omámená.
Najednou padla do strany a zůstala ležet. V boku měla obrovskou ránu, která silně krvácela.
Ben okamžitě pochopil, že sem přišla zemřít.
Srnka se nádherným okem dívala nahoru k obloze a tělo se jí jemně chvělo.
Oko bylo tak krásné, něžné a zářící, až Bena sevřela hluboká lítost, která se mu zaryla až do morku kostí. Z očí mu vytryskly slzy a potichu vzlykl.
Rychle se kousl do rtu.
Ze zvířete každou vteřinou, každou kapkou krve, odcházel život. Ptáci v korunách stromů se rozkřičeli.
A potom spatřil tu ženu.
Vypadlo to, že snad vyšla přímo ze skály, náhle se objevila mezi záhyby ostrých hrotů a rychle kráčela přímo k umírajícímu zvířeti. Měla dlouhé černé vlasy, které jí splývaly po zádech až ke kolenům. Na sobě měla jednoduché béžové šaty. Byla bosa.
Tvář s jemnými rysy měla porcelánově bílou a zářivě zelené oči, jaké indiáni nikdy nemívají.
Rychle poklekla ke srnce a vzala její hlavu do rukou.
A pak hluboce zaklonila hlavu, podívala se do korun stromů, a aniž by pohnula rty, Ben uslyšel hlasitý výkřik, tak srdcervoucí, bouřlivý a mocný, až mu téměř přestalo tlouct srdce. Uvědomil si, že ho vlastně neslyší v uších, ale vychází přímo z hlubin jeho duše.
Výkřik byl jednolitým zvukem žalu, bezmoci, lítosti a nesmírné lásky ke všemu živému. Obejmul a zachvátil okolní stromy, zem, ptáky, rostliny i samotné nebe. Všechno dojetím ztichlo.
Ben se díval na ženu a ucítil její obrovský žal. Byl jeho součástí.
Žena si přitiskla zvířecí hlavu ke svému tělu a láskyplně ji objímala a hladila.
Ben ještě nikdy v životě necítil tak mohutné emoce, tak opravdové, silné.
Náhle uslyšel jemný ženský hlas, zpěvný, krásný, chlácholivý, přímo uvnitř své hlavy.
„Proč jsi přišla tak pozdě? Už ti nemůžu pomoct.“ A bolestivě se rozplakala.
Ben se dojetím roztřásl.
Žena se pomalu naklonila ke srnce a dlouze jí dýchla do očí. V ten samý okamžik se v lese úplně setmělo.
A začala jí tichounce šeptat do uší, řečí tak pradávnou, prastarou, kterou už všichni dávno zapomněli, a přesto jí každičký tvor dokonale rozumí. Je to řeč Matky Země.
Ben pochopil, že je součástí čehosi, co ho přesahuje. Něčeho tak silného, velkého, až z toho bolí srdce. Procítil s ženou a srnkou každičký okamžik odcházení. Procítil hluboké pocity soucitu a lásky, které ho v intenzivních vlnách bouřlivě zaplavovaly. Cítil propojení s přírodou, náhle chápal podstatu života a smrti, energii, která se odpojuje a s nadějí připojuje ke svitu hvězd, teplým paprskům slunce a vánku ve vlasech.
Les jako na povel prozářilo teplé slunce a žena se zhluboka nadechla.
Opatrně položila hlavu zvířete do mechu, sáhla si k pasu, k malému váčku připoutanému k úzkému opasku. Prsty v něm zašátrala a vytáhla kámen ve tvaru kapky. V paprscích slunce se zeleně zatřpytil. Žena si vytáhla volný rukáv šatů a na předloktí se jí objevilo zvláštní tetování ve tvaru vzájemně propletených ozdobných obrazců. Uprostřed bylo prázdné místečko. Žena na něj kámen přiložila, přesně tam zapadl.
A v tu chvíli začal pulzovat a zeleně zářit. Žena zavřela oči.
Zelená záře prostupovala jejím tělem, skálou, okolními stromy i zemí. Pulsovala v jemných kruzích, nabírala sílu a zase pohasínala, vábivě objímala a zahalovala zákoutí lesa zvláštní jiskřivou energií.
Ben natáhl opatrně ruce před sebe a dotkl se zeleného svitu, který se k němu přibližoval. Okamžitě pohltil celé jeho tělo. Prostoupil jeho kůží a čas se zastavil. Neexistoval. Bylo zvláštní bezčasí, kdy všechno bylo jedním. Ben vnímal, že se stal součástí nepopsatelné a silné energie života, bytí, tak mocné a přitom křehké. Byl to život sám.
Srnka v tu chvíli naposledy vydechla a z očí jí odešla jiskra. Zakalily se.
Ta jiskřička beze spěchu vystoupala nad její tělo a pak se dychtivě přimkla k zelené záři, kde se stala její součástí. Zelený svit naposledy silně zapulsoval mezi stromy a vrátil se zpátky do kamene.
Žena ho na okamžik pevně sevřela v dlani a pak ho opatrně uložila do bezpečí váčku.
Ben vydechl.
A žena se na něj otočila.
Jejich oči se setkaly. Jeho černé, jiskřivé, její zelené, zářivé.
Žena k němu lehkým krokem jakoby se ani nedotýkala země, potichounku přišla. Ben se ani nepohnul.
Chytila ho za ruku a jeho dlaň si přitiskla doprostřed hrudníku.
A v Benově hlavě se začaly rychle střídat obrazy. Viděl svého otce, děda, všechny svoje předky, o kterých kdy slyšel vyprávět. Viděl nebe plné hvězd, hluboké lesy kypící životem, prastaré stromy, zvířata, vlky. Viděl život i smrt, rozbouřené řeky i spalující oheň, dopadající do lesů. Viděl ženy, rodící se děti a zelené světlo, pohlcující temnotu.
Náhle věděl, kdo je ta žena. Vzpomněl si na vyprávění svého dědy o zvláštních ženách, kněžkách, žijících tak hluboko v lesích, že je nikdy nepotkáte. O jejich mocné síle a propojení s přírodou, zemí a hvězdnou oblohou.
„Teď už víš, kdo jsem. Já jsem Myra.“, zašeptala žena.
A aniž by přesně věděl, co dělá, Ben se začal rychle svlékat. Myra si ladným pohybem přehodila šaty přes hlavu. Dlouhé vlasy jí zahalily jako temný závoj.
Udělala krok kupředu a nahým tělem se přitiskla k Benovi.
Její vlasy ho zalechtaly pod nosem a on hlasitě kýchl.
Žena se zasmála.
A pak mu prstem jemně přejela rty a zastavila se v důlku uprostřed brady. Místečko pevně stiskla.
Benem projel záchvěv rozkoše.
„Život za život.“, řekla Myra, opatrně položila Bena do trávy a obkročmo na něj usedla.
Jejich rty se spojily a on v hloubi své duše věděl, že tak je to správně.
O indiánských kněžkách jsem toho už slyšela hodně. Umí život dát, ale i vzít. Žijí osamocené v lese a téměř nikdy je nepotkáte. Po staletí si vybírají jen ty nejlepší indiánské muže, ke kterým se nijak nepřipoutávají a rodí jen dcery.
Ben netušil, co slova „život za život“ přesně znamenají. Zda život srnky byl vykoupen novým životem a Myře se narodí dítě.
A také ho pak silně zabolelo u srdce, když za pár let, pádem ze stromu, zemřela jeho prvorozená dcera. Vyměnil její život za jiný? Žije někde v lese jeho další dcera?
Ben se probudil mezi stromy a už se stmívalo. Byl zmatený. Tohle všechno se mu jen zdálo?
Rozhlédl se kolem sebe. Viděl skálu, stromy, ale žena ani srnka tam nebyly. Na hromádce vedle něho ležely úhledně srovnané jeho kalhoty a halena.
Tohle mu nikdo neuvěří, raději bude mlčet.
A možná by mlčel navždy.
Jenže my jsme jednoho letního rána šli do lesa na jahody. Ano, zní to jako z pohádky, ale mělo se to rychle změnit.
Ben nesl na zádech v malé krosničce Anežku, byla ještě malinká. Jeho dlouhé šedé vlasy holčičce splývaly podél drobného obličeje a vypadala jako trpasličí stařenka. Uchechtla jsem se.
Místečka, která jsme dobře znali, byla už vysbíraná, a tak jsme zašli hlouběji do lesa. Neptejte se mě, kam jsme šli, já se ztratím i na poště, ale cesta rychle ubíhala. Hlavně proto, že jsem se nemusela táhnout s Anežkou, šlo se mi lehce a výjimečně jsem nepindala. A taky mě ještě v té době nenapadalo, že stejně dlouhou cestou se budeme i vracet.
Před námi se najednou mezi velkými balvany rozprostřela mýtinka, vydechla jsem úžasem. Byla plná lesních plodů. Ben se spokojeně usmál a pak se obezřetně rozhlédl kolem. Trošku se zamračil.
Sundal si krosnu se spící holčičkou ze zad a pevně ji opřel o kmen stromu. Začali jsme sbírat do bandasek.
Na Anežku jsme dobře viděli.
Najednou jsem si všimla, že se Ben prudce narovnal a jeho tělo se napnulo. Rychle jsem se podívala směrem k Anežce, ale všechno vypadalo v pořádku, stále spala.
Mezi stromy za ní jsem zaregistrovala letmý pohyb. Koukla jsem na Bena, ale ten se dal do běhu.
Všechno se seběhlo v jediné minutě.
Za Anežkou se objevili dva vlci. Zastavilo se mi srdce.
Holčička rázem otevřela oči a stočila je směrem doprava.
A usmála se.
Kopla jsem do bandasky a uháněla směrem k ní.
Vpravo mezi stromy vyšla žena. Měla dlouhé černé vlasy, spuštěné téměř až ke kolenům. Na sobě měla jednoduché plátěné šaty s úzkým opaskem.
Rychlým krokem došla k Anežce a stoupla si před ni, čelem k vlkům, kteří neomylně mířili přímo k dítěti. Vyšla jim vstříc, vstoupila do cesty, rychle sáhla do váčku, který měla u pasu a cosi z něj vytáhla. Natáhla dlaň směrem k vlkům. Ti se okamžitě zastavili a pomaličku začali couvat. Otočili se a rozeběhli zpátky do lesa.
V tu chvíli už tam dobíhal Ben. Upřeně zíral na ženu.
Ta se na něj otočila, dlouze se mu zadívala do očí a usmála se.
A pak prostě zmizela. Nebo jen rychle zašla mezi stromy.
Ben vytáhl Anežku z krosničky a pevně si ji přitiskl na hrudník. Holčička se rozesmála a chytila dědu za uši.
To už jsem byla u nich. Ben se na mě podíval a já si všimla, že mu z očí tečou slzy.
Howgh.
Danka Štoflová
Ještě pořád se bojíš smrti?
Indiánský příběh o tom, jak jsem se přestala soustředit na bouli v trenkách. O západech slunce, které jsou malou smrtí a o tom, jak se dívat srdcem. Howgh.
Danka Štoflová
Strach po indiánsku
Strach je náš věčný průvodce. Je to náš společník, spává s námi, sedí nám po boku, svírá nás a objímá. Není krutý ani zlý, jen trvalý. Indiáni mají svůj způsob, jak se s ním vyrovnat.
Danka Štoflová
Žeton štěstí od šamana
Indiáni se neradi fotí, věří, že fotka jim vezme duši. Ale zato se smějí od rána do večera, jejich humor je hodně za hranou upjatého evropského myšlení. Já neumím vyprávět vtipy, a děsně ráda a děsně blbě hraju karty.
Danka Štoflová
Chyť se hořícího paroží!
Lidé a strach k sobě od nepaměti patří. Strach nás celý život doprovází, prostupuje, ochromuje, ovlivňuje a přesto nám dává zvláštní sílu. Posiluje totiž naději. Pojďme se podívat, jak to se strachem mají indiáni. Léčí ho ohněm.
Danka Štoflová
Vábnička na muže
Vábnička je nástroj napodobující zvuky samic v říji, vábí a přitahuje, nenechá nikoho na pochybách, že si báječně užije. Já jsem muže vábila, aniž bych to tušila, a to díky své genetické výbavě, která se zprvu nezdála nic moc.
Další články autora |
Barbaři na hranicích. Fotky od Hamásu zahanbily západní média
Seriál Pokud vás už válka na Blízkém východě unavuje, podívejte se na fotky ze 7. října loňského roku. Ty...
K romskému chlapci po konfliktu s učitelem jela záchranka. Zasáhla policie
Policie řeší incident, při kterém se v Koryčanech na Kroměřížsku fyzicky střetl učitel s žákem....
Obsese zbraněmi, morbidní porno a stres. Vrah z fakulty střílel už na střední
Premium Čtyřiadvacetiletý muž ze středostavovské rodiny bez ekonomických problémů a se slibně rozběhlou...
Malý Vilík prohrál svůj boj s rakovinou. Sbírka pomohla rodině strávit čas spolu
Rodiče malého Vilíka na stránce Donio v červenci vybírali peníze, díky kterým se mohli plně věnovat...
Za zpackanou digitalizaci mimořádné odměny. Bral je i obviněný z Dozimetru
Premium Ministerstvo pro místní rozvoj zaplatilo za digitalizaci stavebního řízení k 9. září letošního roku...
Horká debata jako už dlouho ne. Čeští europoslanci reagují na Orbánovo vystoupení
Někteří čeští europoslanci po středečním projevu maďarského premiéra Viktora Orbána v Evropském...
Praha má první centrum duševního zdraví pro těhotné. Pomůže i po porodu
Praha ve středu otevřela Centrum perinatální duševní péče (CPDP), které se zaměřuje na duševní...
Bezdomovci si z boxů pro kola udělali nocležnu, zloději tam skladovali lup
Speciální boxy na kola za běžných okolností slouží v blízkosti škol, parkovacích domů a přestupních...
Pavel si v Brně vyzkoušel virtuální brýle, na veletrhu si plácnul i s robopsem
Do Brna ve středu na Mezinárodní strojírenský veletrh dorazil po mnohaleté pauze český prezident...
Rozdáváme měsíčkový šampon od Weledy ZDARMA
Jak připravit koupel vhodnou přímo pro vaše miminko? Přihlaste se k testování a vyzkoušejte jemný dětský šampon a sprchový krém v jednom. Měsíčková...
- Počet článků 90
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7200x
Moje nová kniha INDIÁNSKÝ EROTIKON - zaručený recept na chutné manželství, vyjde 26.9.2024. Najdete ji ve všech knihkupectví a na e-shopech. Těším se, že Vás potěším. Zároveň jsem uzavřela i smlouvu na audioverzi.
Na konci září také vyjde už čtvrtý dotisk knihy Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí. Ani nevíte, jak velkou mám radost, že mě máte rádi.
Dopisuji knihu pro děti -
INDIÁNSKÉ POHÁDKY NA (NE)DOBROU NOC
Příběhy jsou lehounce strašidelné, zábavné, trochu výchovné a snažím se v nich předat to, co často zapomínáme - lásku k přírodě, k lesu, úctu k vodě a životu samému. Děti jsou největším bohatstvím každého národa, hýčkejme je.
První knihu najdete zde:
https://www.kosmas.cz/knihy/518955/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/
NOVINKA: Audiokniha je tady! Můžu prozradit, že ji pro vás namluvila držitelka dvou Thálií a moc se povedla.
Audiokniha:
https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/13792/Audiokniha-Jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-Ceroki-Danka-Stoflova
Elektronická kniha zde:
https://www.kosmas.cz/knihy/527287/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/
Kdo mě má rád, může mi napsat na:
dankaelisstyee@yahoo.com