,„Život za život“ aneb Indiáni, ti ví..
Až někdo zeptá se, v co věřím, plaše se usměju a mávnu peřím. Já totiž věřím v toulání, na nitky dálek vepsaných na dlani, na letmý příslib hvězd, na polibky deště a vítr ve vlasech.
Na bohatství, kterým je sladké nic, na větve stromů a nebe bez hranic.
Toulání je jiskřičkou svobody, ať už kráčíme, kam nás nohy nesou, anebo se necháme jen kolébavě unášet nekončícími dálkami své bezbřehé fantazie.
Toulat se oběma směry mě naučili právě indiáni. Ne, že bych to už sama neuměla, ale většinou jsem v životě i v mysli měla jasný cíl, ke kterému jsem odvážně směřovala.
Měla jsem zářivý maják, který byl někdy dál a někdy blíž, byl mojí nadějí a jistotou, svítil mi na cestu a ukazoval směr.
Indiáni říkají, že cíl není důležitý. Je to jenom chtění. Důležité je vydat se cestou, která cíl nemá a najdeme krásy a zážitky, které bychom nikdy nečekali. Stanou se tak nechtěným cílem, který nás obohatí, pozdvihne, zahřeje a udělá šťastnými.
Někdy jsou to jen opojné chvilky, nehmotné zážitky, které však mají sílu hurikánu.
Myslím, že tenhle příběh by mi můj indiánský tchán Ben nikdy dobrovolně neřekl.
Jenže, já mám svoje metody.
Dobře.
Sesypala jsem se mu kolem krku, pevně ho svírala, brečela tak hlasitě, až se ptáci vyděšeně vznesli z okolních stromů a nespokojeně křičeli do všech stran. Potom jsem špičku nosu přitiskla na tu jeho, dotýkali jsme se tak těsně až jsme téměř nemohli dýchat a já zašeptala:
„Bene, kdo je ta žena?“
Ne, nebojte se. Neměla jsem záchvat žárlivosti, ani jsem se nerozhodla vyměnit svého muže Tammyho za jeho otce.
Náš vztah byl tak blízký, jak jen žena s mužem může mít, ovšem bez sexuální touhy.
Ben se zhluboka nadechl a pevně sevřel víčka. „Nevím, jestli to byla Myra, nebo její dcera. Neviděl jsem ji už desítky let.“
A dojatě se rozklepal.
Objala jsem ho pevněji kolem ramen a přitiskla se k jeho tváři.
Ucítila jsem vůni stromů, kůry, dřeva, vlhkost lesa a prohřátého mechu. Byla to vůně uklidňující, bezpečná, tajemná, toužebná a slibující.
Položila jsem hlavu Benovi na hrudník a pošimrala ho vlasy pod nosem.
Ben hlasitě kýchl, nevěřícně zavrtěl hlavou a usmál se.
„Máte hodně společného. Člověk nikdy neví, jestli vás má milovat, nebo radši zakopat v lese.“
Zasmála jsem se a u nosu se mi vytvořila malá bublina, která hned praskla.
Před mnoha lety, právě když Benova žena Sunny čekala jejich první dítě, zažil v lese něco, co mu i teď jeho mozek odmítal přijmout.
Ben se tehdy, jednoho teplého odpoledne, toulal bez cíle lesem. Kráčel stále dál a dál mezi stromy, hlubokými hvozdy, přeskakoval potůčky, přelézal balvany a skály, proplétal se hustými keři.
Našlapoval tiše, díval se zálibně nahoru do korun stromů, kterými tu a tam probleskl paprsek slunce a zářivě nasvítil sytě zelený mech pod jeho nohama.
Ben přemýšlel.
Byl to krásný rok. Počasí bylo příjemné, klidné, bez zvláštních výkyvů. Indiáni žili ve vesnici spokojeným životem, jídla bylo dost i nemoci se jim jako zázrakem vyhýbaly.
Ben si uvědomil, že je šťastný.
Tento rok se i on sám poprvé stane otcem. Spokojeně se usmál. Ale téměř současně pocítil ostré bodnutí u srdce, byl to osten zodpovědnosti. Nejenom za Sunny, ale i za to malé, co se brzy narodí. Bude dobrým otcem, cítil to. Ať je to chlapec nebo děvčátko. Bude ho milovat a učit všemu, co v lese potřebuje.
Náhle zaslechl zapraskání suché větvičky a stromy tichounce vydechly.
Ben strnul a okamžitě se bezhlučně přimknul ke kůře nejbližšího stromu. Potichounku se přikrčil a v dlani sevřel pouzdro s nožem, visící mu na boku. Jeho tělo splynulo se stromem.
Kousek od něho, podél šedé skály s vysokými, ostrými hroty, těžce prošla srnka. Dívala se přímo před sebe obrovskýma očima a vypadala vyděšeně. Našlapovala zvláštně, ztuha, jako by byla omámená.
Najednou padla do strany a zůstala ležet. V boku měla obrovskou ránu, která silně krvácela.
Ben okamžitě pochopil, že sem přišla zemřít.
Srnka se nádherným okem dívala nahoru k obloze a tělo se jí jemně chvělo.
Oko bylo tak krásné, něžné a zářící, až Bena sevřela hluboká lítost, která se mu zaryla až do morku kostí. Z očí mu vytryskly slzy a potichu vzlykl.
Rychle se kousl do rtu.
Ze zvířete každou vteřinou, každou kapkou krve, odcházel život. Ptáci v korunách stromů se rozkřičeli.
A potom spatřil tu ženu.
Vypadlo to, že snad vyšla přímo ze skály, náhle se objevila mezi záhyby ostrých hrotů a rychle kráčela přímo k umírajícímu zvířeti. Měla dlouhé černé vlasy, které jí splývaly po zádech až ke kolenům. Na sobě měla jednoduché béžové šaty. Byla bosa.
Tvář s jemnými rysy měla porcelánově bílou a zářivě zelené oči, jaké indiáni nikdy nemívají.
Rychle poklekla ke srnce a vzala její hlavu do rukou.
A pak hluboce zaklonila hlavu, podívala se do korun stromů, a aniž by pohnula rty, Ben uslyšel hlasitý výkřik, tak srdcervoucí, bouřlivý a mocný, až mu téměř přestalo tlouct srdce. Uvědomil si, že ho vlastně neslyší v uších, ale vychází přímo z hlubin jeho duše.
Výkřik byl jednolitým zvukem žalu, bezmoci, lítosti a nesmírné lásky ke všemu živému. Obejmul a zachvátil okolní stromy, zem, ptáky, rostliny i samotné nebe. Všechno dojetím ztichlo.
Ben se díval na ženu a ucítil její obrovský žal. Byl jeho součástí.
Žena si přitiskla zvířecí hlavu ke svému tělu a láskyplně ji objímala a hladila.
Ben ještě nikdy v životě necítil tak mohutné emoce, tak opravdové, silné.
Náhle uslyšel jemný ženský hlas, zpěvný, krásný, chlácholivý, přímo uvnitř své hlavy.
„Proč jsi přišla tak pozdě? Už ti nemůžu pomoct.“ A bolestivě se rozplakala.
Ben se dojetím roztřásl.
Žena se pomalu naklonila ke srnce a dlouze jí dýchla do očí. V ten samý okamžik se v lese úplně setmělo.
A začala jí tichounce šeptat do uší, řečí tak pradávnou, prastarou, kterou už všichni dávno zapomněli, a přesto jí každičký tvor dokonale rozumí. Je to řeč Matky Země.
Ben pochopil, že je součástí čehosi, co ho přesahuje. Něčeho tak silného, velkého, až z toho bolí srdce. Procítil s ženou a srnkou každičký okamžik odcházení. Procítil hluboké pocity soucitu a lásky, které ho v intenzivních vlnách bouřlivě zaplavovaly. Cítil propojení s přírodou, náhle chápal podstatu života a smrti, energii, která se odpojuje a s nadějí připojuje ke svitu hvězd, teplým paprskům slunce a vánku ve vlasech.
Les jako na povel prozářilo teplé slunce a žena se zhluboka nadechla.
Opatrně položila hlavu zvířete do mechu, sáhla si k pasu, k malému váčku připoutanému k úzkému opasku. Prsty v něm zašátrala a vytáhla kámen ve tvaru kapky. V paprscích slunce se zeleně zatřpytil. Žena si vytáhla volný rukáv šatů a na předloktí se jí objevilo zvláštní tetování ve tvaru vzájemně propletených ozdobných obrazců. Uprostřed bylo prázdné místečko. Žena na něj kámen přiložila, přesně tam zapadl.
A v tu chvíli začal pulzovat a zeleně zářit. Žena zavřela oči.
Zelená záře prostupovala jejím tělem, skálou, okolními stromy i zemí. Pulsovala v jemných kruzích, nabírala sílu a zase pohasínala, vábivě objímala a zahalovala zákoutí lesa zvláštní jiskřivou energií.
Ben natáhl opatrně ruce před sebe a dotkl se zeleného svitu, který se k němu přibližoval. Okamžitě pohltil celé jeho tělo. Prostoupil jeho kůží a čas se zastavil. Neexistoval. Bylo zvláštní bezčasí, kdy všechno bylo jedním. Ben vnímal, že se stal součástí nepopsatelné a silné energie života, bytí, tak mocné a přitom křehké. Byl to život sám.
Srnka v tu chvíli naposledy vydechla a z očí jí odešla jiskra. Zakalily se.
Ta jiskřička beze spěchu vystoupala nad její tělo a pak se dychtivě přimkla k zelené záři, kde se stala její součástí. Zelený svit naposledy silně zapulsoval mezi stromy a vrátil se zpátky do kamene.
Žena ho na okamžik pevně sevřela v dlani a pak ho opatrně uložila do bezpečí váčku.
Ben vydechl.
A žena se na něj otočila.
Jejich oči se setkaly. Jeho černé, jiskřivé, její zelené, zářivé.
Žena k němu lehkým krokem jakoby se ani nedotýkala země, potichounku přišla. Ben se ani nepohnul.
Chytila ho za ruku a jeho dlaň si přitiskla doprostřed hrudníku.
A v Benově hlavě se začaly rychle střídat obrazy. Viděl svého otce, děda, všechny svoje předky, o kterých kdy slyšel vyprávět. Viděl nebe plné hvězd, hluboké lesy kypící životem, prastaré stromy, zvířata, vlky. Viděl život i smrt, rozbouřené řeky i spalující oheň, dopadající do lesů. Viděl ženy, rodící se děti a zelené světlo, pohlcující temnotu.
Náhle věděl, kdo je ta žena. Vzpomněl si na vyprávění svého dědy o zvláštních ženách, kněžkách, žijících tak hluboko v lesích, že je nikdy nepotkáte. O jejich mocné síle a propojení s přírodou, zemí a hvězdnou oblohou.
„Teď už víš, kdo jsem. Já jsem Myra.“, zašeptala žena.
A aniž by přesně věděl, co dělá, Ben se začal rychle svlékat. Myra si ladným pohybem přehodila šaty přes hlavu. Dlouhé vlasy jí zahalily jako temný závoj.
Udělala krok kupředu a nahým tělem se přitiskla k Benovi.
Její vlasy ho zalechtaly pod nosem a on hlasitě kýchl.
Žena se zasmála.
A pak mu prstem jemně přejela rty a zastavila se v důlku uprostřed brady. Místečko pevně stiskla.
Benem projel záchvěv rozkoše.
„Život za život.“, řekla Myra, opatrně položila Bena do trávy a obkročmo na něj usedla.
Jejich rty se spojily a on v hloubi své duše věděl, že tak je to správně.
O indiánských kněžkách jsem toho už slyšela hodně. Umí život dát, ale i vzít. Žijí osamocené v lese a téměř nikdy je nepotkáte. Po staletí si vybírají jen ty nejlepší indiánské muže, ke kterým se nijak nepřipoutávají a rodí jen dcery.
Ben netušil, co slova „život za život“ přesně znamenají. Zda život srnky byl vykoupen novým životem a Myře se narodí dítě.
A také ho pak silně zabolelo u srdce, když za pár let, pádem ze stromu, zemřela jeho prvorozená dcera. Vyměnil její život za jiný? Žije někde v lese jeho další dcera?
Ben se probudil mezi stromy a už se stmívalo. Byl zmatený. Tohle všechno se mu jen zdálo?
Rozhlédl se kolem sebe. Viděl skálu, stromy, ale žena ani srnka tam nebyly. Na hromádce vedle něho ležely úhledně srovnané jeho kalhoty a halena.
Tohle mu nikdo neuvěří, raději bude mlčet.
A možná by mlčel navždy.
Jenže my jsme jednoho letního rána šli do lesa na jahody. Ano, zní to jako z pohádky, ale mělo se to rychle změnit.
Ben nesl na zádech v malé krosničce Anežku, byla ještě malinká. Jeho dlouhé šedé vlasy holčičce splývaly podél drobného obličeje a vypadala jako trpasličí stařenka. Uchechtla jsem se.
Místečka, která jsme dobře znali, byla už vysbíraná, a tak jsme zašli hlouběji do lesa. Neptejte se mě, kam jsme šli, já se ztratím i na poště, ale cesta rychle ubíhala. Hlavně proto, že jsem se nemusela táhnout s Anežkou, šlo se mi lehce a výjimečně jsem nepindala. A taky mě ještě v té době nenapadalo, že stejně dlouhou cestou se budeme i vracet.
Před námi se najednou mezi velkými balvany rozprostřela mýtinka, vydechla jsem úžasem. Byla plná lesních plodů. Ben se spokojeně usmál a pak se obezřetně rozhlédl kolem. Trošku se zamračil.
Sundal si krosnu se spící holčičkou ze zad a pevně ji opřel o kmen stromu. Začali jsme sbírat do bandasek.
Na Anežku jsme dobře viděli.
Najednou jsem si všimla, že se Ben prudce narovnal a jeho tělo se napnulo. Rychle jsem se podívala směrem k Anežce, ale všechno vypadalo v pořádku, stále spala.
Mezi stromy za ní jsem zaregistrovala letmý pohyb. Koukla jsem na Bena, ale ten se dal do běhu.
Všechno se seběhlo v jediné minutě.
Za Anežkou se objevili dva vlci. Zastavilo se mi srdce.
Holčička rázem otevřela oči a stočila je směrem doprava.
A usmála se.
Kopla jsem do bandasky a uháněla směrem k ní.
Vpravo mezi stromy vyšla žena. Měla dlouhé černé vlasy, spuštěné téměř až ke kolenům. Na sobě měla jednoduché plátěné šaty s úzkým opaskem.
Rychlým krokem došla k Anežce a stoupla si před ni, čelem k vlkům, kteří neomylně mířili přímo k dítěti. Vyšla jim vstříc, vstoupila do cesty, rychle sáhla do váčku, který měla u pasu a cosi z něj vytáhla. Natáhla dlaň směrem k vlkům. Ti se okamžitě zastavili a pomaličku začali couvat. Otočili se a rozeběhli zpátky do lesa.
V tu chvíli už tam dobíhal Ben. Upřeně zíral na ženu.
Ta se na něj otočila, dlouze se mu zadívala do očí a usmála se.
A pak prostě zmizela. Nebo jen rychle zašla mezi stromy.
Ben vytáhl Anežku z krosničky a pevně si ji přitiskl na hrudník. Holčička se rozesmála a chytila dědu za uši.
To už jsem byla u nich. Ben se na mě podíval a já si všimla, že mu z očí tečou slzy.
Howgh.
Danka Štoflová
Čerokézská pravda o smrti, která vás osvobodí!

Všechno, co se narodilo, ví, jak se vrátit domů, říkají indiáni. Čerokézové věří, že když odejde tělo, duše se stane součástí větru, lesa a snů. Smrt je změna formy – ne lásky. Je to moudrost, která proměňuje strach ve svobodu.
Danka Štoflová
Příručka šťastného indiánského dědy

Indiánský děda není jen postava zahalená do deky a kouře z dýmky. Je to strážce dávné moudrosti, rozkročený mezi minulostí a přítomností, mezi nebem a zemí. V jeho přítomnosti se zastaví čas, stačí být nablízku a naslouchat tichu.
Danka Štoflová
Rozumný otec, spása rodiny!

Dlouho jsem se na blogu neukázala, ale snad mi odpustíte. Psala jsem spoustu nových příběhů do třetí knihy-Miláčku, zdechni! aneb Obraťte se s důvěrou na šamana. Laskavosti a humoru není nikdy dost,užijte si nový indiánský příběh.
Danka Štoflová
Jak mi pánbůh skočil pod kola

Ať věříme v Boží království anebo ne, nastanou situace, kdy náznaky čehosi, co nás přesahuje, nemůžeme dále přehlížet. A zasáhnou nás o to hlouběji. A tak mi pánbůh skočil přímo pod kola.
Danka Štoflová
Indiánská pravidla u stolu

Indiáni mají svá pevně stanovená pravidla, na kterých trvají. Není nad indiánskou rodinu, velkou a milovanou, kde se o všechno podělí a nic se neututlá. Stačí být jen se všemi kamarád.
Další články autora |
Novým papežem se stal americký kardinál Prevost, přijal jméno Lev XIV.
Sledujeme online Novým papežem se stal americký kardinál Robert Francis Prevost, oznámil z baziliky sv. Petra...
Zemřel Jiří Bartoška, charizmatický herec a prezident karlovarského festivalu
Ve věku 78 let zemřel Jiří Bartoška. Byl dlouholetým prezidentem Mezinárodního filmového festivalu...
Nekontrolovaně k Zemi padající sovětská sonda se zřítila do Indického oceánu
Sovětská sonda Kosmos 482 ze 70. let minulého století se rozpadla v sobotu ráno kolem osmé hodiny...
Rusy rozzuřil hořící Kreml na ponožkách českého zmocněnce. Darebák, zní z Moskvy
Řádnou vlnu emocí v Rusku vzbudil český vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný....
Soud poslal do vězení starostu Řeporyjí Novotného, porušil podmínku
Soud poslal na tři měsíce do vězení starostu pražských Řeporyjí Pavla Novotného (ODS). Na návrh...
Konec veřejných sporů. Bývalí moderátoři ČT Wollner a Fridrichová se usmířili
Dlouholetý veřejný spor mezi někdejšími tvářemi České televize Markem Wollnerem a Norou...
Vzali mě na střední? 160 tisíc uchazečů se dozvídá výsledky přijímaček
Po měsíci čekání se dnes 160 tisíc uchazečů o studium na středních školách či víceletých gymnáziích...
Candáti pomáhají v boji se sinicemi, hradecký kemp vypustil další stovky ryb
Oblíbenému kempu Stříbrný rybník na okraji Hradce Králové vyšel experiment s dravci. Přestože...
Co dělat, když se dítě nedostalo na střední: druhé kolo začíná už v pondělí
Deváťáci mají po dnešku jasno, na jakou střední školu se dostali. Výsledky jsou od rána dostupné v...

Vůně ranní rosy, květin a pohody. Ranní Louka od Manufaktury nás okouzlila
Lehká, svěží a plná přírody – taková je parfémová voda Ranní Louka od Manufaktury, kterou jsme v naší redakci měly možnost otestovat. Proč se hodí...
- Počet článků 95
- Celková karma 38,46
- Průměrná čtenost 7168x
Odevzdala jsem rukopis své třetí knihy. Jmenuje se Miláčku, zdechni! aneb Obraťte se s důvěrou na šamana. Čeká vás spousta nových indiánských příběhů, které jsem nikdy nepublikovala na blogu a snažím se v nich opět předat indiánskou filozofii a to krásné v nás. Dozvíte se třeba...proč má Tammy tetování pod prsy...jak Anežce hořelo srdce....jak jsem uvěřila v Manitoua...jak si indiáni léčí hemeroidy...a jak mi Ben poprvé zahrál na flétnu. Těšit se můžete na září letošního roku a právě se tvoří obálka knihy...Howgh....
Moje nová kniha INDIÁNSKÝ EROTIKON - zaručený recept na chutné manželství, vyšla na konci září. Líbí se vám moc a tak je právě v tiskárně první dotisk. Najdete ji ve všech knihkupectví a na e-shopech. Těším se, že Vás potěším. Zároveň jsem uzavřela i smlouvu na audioverzi.
V prosinci vyšel už PÁTÝ dotisk knihy Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí. Ani nevíte, jak velkou mám radost, že mě máte rádi.
Dopisuji knihu pro děti -
INDIÁNSKÉ POHÁDKY NA (NE)DOBROU NOC
Příběhy jsou lehounce strašidelné, zábavné, trochu výchovné a snažím se v nich předat to, co často zapomínáme - lásku k přírodě, k lesu, úctu k vodě a životu samému. Děti jsou největším bohatstvím každého národa, hýčkejme je.
První knihu najdete zde:
https://www.kosmas.cz/knihy/518955/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/
NOVINKA: Audiokniha je tady! Můžu prozradit, že ji pro vás namluvila držitelka dvou Thálií a moc se povedla.
Audiokniha:
https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/13792/Audiokniha-Jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-Ceroki-Danka-Stoflova
Elektronická kniha zde:
https://www.kosmas.cz/knihy/527287/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/
Kdo mě má rád, může mi napsat na:
dankaelisstyee@yahoo.com