Seděla jsem vedle pilota. A čekala, kdy zemřu.

Zhlédla jsem snad všechny dokumenty o leteckých katastrofách a jejich vyšetřování. Vím, že někdy stačí úplná drobnost. Když nastoupím do letadla, jsem si téměř jistá, že to nepřežiju.

Celý život o sobě říkám, že jsem silný introvert. A nikdo mi to nevěří. Občas dokonce zaslechnu i posměšné zasmání, když se o tom zmíním. Lidé zavrtí hlavou a se smíchem řeknou: „Jo, ty tedy určitě!“

Raní mě to. Hluboce.

Protože já vím, že jsem introvert. Člověk, který čerpá energii ze svého klidného, vnitřního světa. Nejlépe se cítí o samotě, nebo v menších skupinkách. Často víc přemýšlí, než mluví. Dává přednost hlubší konverzaci než obvyklému tlachání.

Tak to jsem přesně já.

A pokud si stále ještě myslíte, že náhody existují a držíte svůj život pevně v rukách, budu vám vyprávět jeden příběh.

Já se totiž děsně bojím létat.

Zhlédla jsem snad všechny možné dokumenty o leteckých katastrofách a jejich vyšetřování. Takže moc dobře vím, že někdy rozhodne naprostá prkotina.

Kousek kovu zapomenutého na ranveji. Nedorozumění ve vysílačce.

Zamrznuté pitotovy trubice, které měří rychlost.

Mikroskopická prasklinka v titanové lopatce motoru.

Přepínač přetlakování ponechaný v režimu MANUAL.

A pak už stačí jen okamžik — a všechno se začne řetězit.

Do letadla proto nastupuji s velkou neochotou a opatrností hodnou jaderného fyzika.
Pokaždé nenápadně nahlédnu škvírou v rukávu do kokpitu, pečlivě si prohlédnu kapitána a snažím se odhadnout jeho duševní i fyzický stav.

Očima přehlédnu dětské pasažéry a říkám si, jaká je to škoda, že umřou tak maličké. S nedůvěrou hledím z okénka na vratká křídla a chvějící se motory. A musím říct, že pokaždé jsem téměř zaskočená tím, že letadlo nespadne — a v klidu nás dopraví do cíle.

Létání se snažím vyhýbat co můžu.
Ale právě teď nastal okamžik, kdy to nešlo — měli jsme se s mužem vydat na dalekou cestu.

Snažila jsem se z hlavy vytěsnit katastrofické scénáře a nahradit je uklidňující statistikou o minimální pravděpodobnosti. Přesto jsem někde uvnitř věděla své: že v tom letadle všichni umřeme.

Kamarádka mě před odjezdem objala a já věděla, že je to naposledy.
Stiskla jsem ji o něco pevněji, než bylo obvyklé.

„Ty zase víš, že v letadle umřeš, viď?“ zeptala se pobaveně.

Smutně jsem přikývla.
„Cítím, že tentokrát to tak bude.“

Zavrtěla hlavou. „Je to nejbezpečnější doprava na světě, ty pako. Já fakt nevím, co by ti pomohlo, aby ses přestala bát.“

Na chvíli jsem se zamyslela.

„Jedině kdybych seděla vedle pilota… a celou cestu mě držel za ruku.“

Chvíli bylo ticho — a pak jsme se obě rozesmály.

Nastal den odletu a my jsme v klidu nastoupili do letadla.
Můj muž nadšeně — přikoupili jsme si totiž sedadla u nouzového východu, kde mohl pohodlně poskládat své téměř dvoumetrové tělo a natáhnout nohy.

Mně to bylo jedno.
Stejně umřeme.

Při průchodu uličkou k našim místům jsme si všimli mladého muže na třetím sedadle v naší řadě, jak si povídá s letuškou.
Vstal, aby nás pustil.

Posadila jsem se k okénku — abych viděla, jak nám upadne motor a kam přesně budeme padat.
Můj muž se spokojeně rozvalil uprostřed.

Letuška se k nám naklonila a s profesionálním úsměvem nám začala vysvětlovat, že sedíme u nouzového východu a že nám musí dát instrukce, kdy a jak ho otevřít.

Nechápavě jsem se usmála.
Jako by nám to při pádu do moře mohlo být k něčemu.

Přikývli jsme, že jsme fyzicky zdatní a nejsme po žádné operaci.

Letuška se usmála ještě o něco víc.
„Každopádně tady s vámi sedí kolega. Kdyby něco, pomůže vám.“

Kývla směrem k mladému muži.

Ten se na nás lehce pousmál a nesměle přikývl.

Letuška odplula uličkou kamsi dopředu a začala zavírat úložné schránky nad sedadly.

Naklonila jsem se přes svého muže, usmála se a spiklenecky zašeptala směrem k mladíkovi: „Vy jste letušák… nebo co vlastně?“

Mladý muž lehce zamrkal.
„Ne, já jsem pilot.“

Na okamžik jsem zůstala s otevřenými ústy.
Můj muž se narovnal a nevěřícně se na mě podíval.

„A co že nesedíte vepředu?“ zkusila jsem to odlehčit.

Usmál se. „Už jsem se tam nevešel. Je tam kapitán, kolegyně na přezkoušení a zkušební komisař. Takže… tři piloti.“
Na chvíli se odmlčel. „Já jen přelétám do destinace, kde přespím. Zítra poletím zpátky už jako pilot.“

Blaženě jsem se usmála.
Tolik pilotů pohromadě přece nemůže nechat letadlo spadnout.

„A bojíte se?“ Neodpustila jsem si infantilní otázku a můj muž mi pevně stiskl ruku.

Omluvně se otočil k pilotovi. „Padla tady otázka, kterou jste ještě nikdy neslyšel?“

A oba se rozesmáli.

Vykroutila jsem mu ruku. „Mně to prostě zajímá, protože já se bojím děsně! Pitomečku, pitomej!“

„Nebojím. My jsme na to cvičení. Nemůže se nic stát,“ řek muž klidně.
Nasadil si do každého ucha sluchátko a zavřel oči.

Nevím proč, ale najednou se mě zmocnil zvláštní klid.
Byl klidný, jasný den. Obloha bez jediné chyby.

Letadlo plné pilotů… co by se asi tak mohlo stát.

Na mobilu jsme si pustili připravený film Predátor, abych si připomněla, že na světě existují i mnohem horší věci.
A můj muž během pár minut usnul.

Letadlo se lehounce neslo oblohou. Arnold Schwarzenegger se právě natíral blátem od hlavy k patě, aby zmátl predátora a skryl své tělesné teplo —
a já si s naprostým soustředěním třídila bonbony M&M’s podle barev a postupně je házela do pusy.

Náhle se letadlo začalo třást.

A je to tady. Věděla jsem to.

Jak jsem se jen mohla nechat uchlácholit řečičkami o čtyřech pilotech.

Rychle jsem se podívala na mladíka.
Letadlo se znovu silně otřáslo.

Otevřel oči — a s naprosto klidným výrazem zíral před sebe.

Naklonila jsem se k němu.
„Nic to není, že jo?“

Zavrtěl hlavou. „Jen turbulence. I když musím říct… že tady vzadu je to o dost jiný než vepředu.“

Spokojeně jsem přikývla.
No jasně. Já ti dám, že se nebojíš.
Počkej ještě chvíli. Tohle je určitě teprve začátek.

Nad hlavami se rozsvítil nápis Připoutejte se a z reproduktorů se ozval klidný hlas:

„Hovoří k vám kapitán. Právě prolétáme oblastí turbulence, která bude poněkud delší. Prosíme, zůstaňte připoutaní. Budeme se ji snažit proletět co nejpohodlněji. Děkujeme.“

Tak.
A je to tady.

Letadlo se rozlomí vejpůl.
Pilotka na přezkoušení — kdoví, jestli to vůbec umí.
A zkušební komisař? Ten určitě víc sedí v kanceláři než v kokpitu.

Mladík zavřel oči a zaposlouchal se do hudby, která mu tiše plynula ze sluchátek.

Pátravě jsem si ho prohlížela.
Obličej, jednotlivé rysy, pak ruce. Prsty.

Hledala jsem v něm jakýkoliv náznak toho, že ví něco, co já ne.
Že ví, že je konec.

Ale nic takového nepřišlo.

Prolétli jsme turbulencemi a letadlo znovu získalo svou jistotu.

Naklonila jsem se k němu.
„A vy jste chtěl být pilot odjakživa? Já to totiž vůbec nechápu… že někdo chodí každý den do práce a ví, že se z ní nemusí vrátit. To přece není normální.“

Otevřel oči a podíval se na mě s klidnou trpělivostí.
„Ano. Chtěl.“

A pak mi vyprávěl svůj příběh.
O studiu v zahraničí, o milionech, které to stálo, o půjčkách i o tom, jak těžká cesta to byla.

Rozzářila jsem se.
„To je krásný… když si člověk plní sny, co?“

Přikývl.

„Já tady ale za pár týdnů končím,“ dodal. „Přecházím k jiné společnosti. Budeme vozit hlavně do Indie a Afriky.“

„Tak mě třeba někdy svezete. S vámi bych se určitě nebála…“
Sama sebe jsem tím překvapila a nevěřícně zavrtěla hlavou.

Pokrčil rameny.
„Tak tam se vozí hlavně krávy.“

Můj muž vyprskl smíchy.
Plácla jsem ho po rameni.

„A květiny,“ dodal mladík s úsměvem.

Po přistání jsme se na sebe usmáli, podali si ruce a představili se.
Poprvé mě napadlo, že je škoda, že s sebou nemám žádnou ze svých knížek.
Možná by si ji přečetl — a já bych nepůsobila jako úplná pipina.

Když pak procházel uličkou k východu, dívala jsem se za ním se zvláštním steskem.

Bylo to poprvé, co jsem se v letadle skoro nebála.

Můj muž mě pohladil po tváři.
„No vidíš. A bude vozit už jen krávy…“

Cestou k odbavení jsem ho ještě zahlédla, jak kráčí s posádkou k rychlému průchodu.
Naše oči se na okamžik setkaly.

A tehdy mi to došlo.

Splnilo se mi to, co jsem si přála.
Seděla jsem vedle pilota — a nebála se.

Jaká je pravděpodobnost, že se něco takového stane?

Asi stejná, jako že letadlo spadne.

Jen za tu ruku mě celou cestu nedržel…
tak snad někdy, Tomáši.

Ani nevíš, co jsi ve mně změnil.

A snad jednou nebudu součástí tvého nákladu.

Howgh.